V době krize společné měny chce Brusel prostavět miliardu eur za nové kancelářské budovy pro své úředníky
Když předseda Evropské rady Herman van Rompuy před měsícem obcházel na bruselském summitu lídry členských zemí a u večeře jim rozdával brožurku na lesklém křídovém papíru, nemohl si snad vybrat horší příležitost. Zatímco si celý stůl špital o úsporných opatřeních a způsobech, jak z bryndy vytáhnout předlužené Řecko, vytasil se „pan Evropa“ se zprávou přesně opačnou. Brožura totiž obsahovala vizualizace honosné dostavby Rezidenčního paláce, v jehož křídle je umístěno zázemí vrcholných euroschůzek. A osobně přidal ujištění, že za dva roky se už všichni k jednání usadí ve zbrusu nových zasedačkách v prostorách o celkové ploše více než 70 tisíc metrů čtverečních.
Vyvolal tím mírný šok. „Cameron a Merkelová se po sobě podívali, jako by chtěli říct: Co si ten chlápek o sobě myslí?“ citoval server euobserver.com jednoho z účastníků bruselské večeře. A později to van Rompuyovi vmetl do tváře britský premiér na tiskovce. „Když vidím, jak tu kolují brožury na krásném lesklém papíru o nějaké nové budově Evropské rady, tak je to opravdu nekonečně skličující,“ poznamenal Cameron. „To si pak říkáte, jestli opravdu tyto instituce tuší, jakými rozpočtovými škrty jednotlivé země procházejí,“ dodal. Zároveň neopomněl jízlivě poznamenat, že stará budova zvaná Justus Lipsius, kde se summity konají, svému účelu perfektně vyhovuje.
Dražší, než se čekalo
Je pravda, že europrezident je v tom trochu nevinně. O přestavbě Rezidenčního paláce na Rue de la Loi, kde svého času sídlila třeba i německá okupační armáda, bylo rozhodnuto v roce 2005. Tehdy se ještě slovo finanční krize vyskytovalo jen v učebnicích, euro vzkvétalo a na summitech se místo dluhů debatovalo o zablokované evropské ústavě. Jenže až do loňského podzimu se ve skutečnosti z nového paláce nepostavilo nic. Projekt sice spolykal přes 130 milionů eur, ty ale šly především na odstranění azbestu z nepovedené poválečné rekonstrukce a prokopání nového tunelu do stanice metra. Kdyby se EU chovala jako developer, musela by kvůli šetření projekt alespoň přepracovat tak, aby vyšel levněji. Jenže rozpočet Rezidenčního paláce s největší pravděpodobností překročí původně vysoutěženou cenu 240 milionů eur o třetinu. Důvodem je „smluvní úprava cen“, která vyplynula z loňského nového tendru na dostavbu, jenž už nevycházel z odhadů, ale z auditu staveniště. Příběh o čím dál dražším projektu, který tak trochu připomíná české zkušenosti se zadáváním veřejných zakázek, se EU alespoň snaží maskovat propagací ekologické tváře nového Rezidenčního paláce. I když za třetinu miliardy eur vzniknou jen další kanceláře a kavárny pro úředníky a politiky, které navíc ožijí jen v době konání summitů, budova krytá solárními panely bude využívat dešťovou vodu a systém předokenních lamel, které zabrání přehřívání. Ještě ve fázi projektu ostatně konsorcium architektů získalo za nové sídlo Evropské rady cenu Green Good Design.
Na ztracené vartě
Rezidenční palác nakonec není jedinou stavbou pro euroúředníky, která se zdá být nejen předražená, ale navíc zbytečná. Nejdražším staveništěm EU totiž není ani Brusel, ani Štrasburk, ale zcela opomíjený Lucemburk. Zatímco Rezidenční palác se dočká jednou za půl roku minuty slávy v televizních vstupech novinářů reportujících z místa konání summitů politických špiček, do stavby označované v žargonu euroúředníků jako Konrad Adenauer 2 kromě nich samých zřejmě nikdo nevstoupí. V Bruselu i ve Štrasburku parlament fyzicky zasedá, a tak tu není nouze o lobbisty, novináře nebo třeba školní výpravy. Lucemburská čtvrť Kirchberg ale hostí jen překladatele, právníky a účetní europarlamentu, kteří mnoho návštěv nepřijímají.
Jejich klid na práci v ospalém Lucemburku bude ale draze vykoupen – osmnáctipatrový skleněný palác pro tři tisíce zaměstnanců Evropského parlamentu přijde na více než půl miliardu eur. Architekti studia Heinle, Wischer und Partner vyhráli tendr na budovu pojmenovanou po německém poválečném kancléři dokonce před osmi lety, takže ani v tomto případě nejde o výmysl nových europoslanců. Přesto v éře škrtů a spoření nikdo projekt Konrad Adenauer 2 nezrevidoval, natož aby se rozsah rozestavěné stavby pokusil alespoň přehodnotit. „Je to zbytečná extravagance, která trvale poškodí reputaci EU,“ myslí si německá europoslankyně Ingeborg Grässleová. Politička CDU nekritizuje jen samotný nový palác, ale i celý stěhovací „cirkus na kolečkách“. Nejen poslanci a euroúředníci, ale i bedny dokumentů musejí pravidelně každý měsíc pendlovat mezi třemi papírovými metropolemi Evropské unie: Bruselem, Štrasburkem a Lucemburkem, což daňové poplatníky přijde ročně až na 250 milionů eur. Letos alespoň skupina eurokonzervativců prosadila, že jeden zářijový „zájezd“ do Štrasburku odpadne. „Tajně doufáme, že jde jen o začátek a že Evropský parlament snad jednou bude mít jedno pracovní sídlo namísto dosavadních tří,“ věří europoslanec Miroslav Ouzký.
„Svatá trojice“ Bruselu, Štrasburku a Lucemburku se ale netýká jen pendlujícího europarlamentu. Kromě evropských poslanců a schůzujících politiků se nového paláce dočkají i úředníci Evropské komise. A opět v „neviditelném“ Lucemburku, kde by podle projektu německého studia JSWD Architekten měla vzniknout budova Jean Monnet 2 za 340 milionů eur. Tvůrci slibují nejen „zvláštní zážitkový prostor poutavé čistoty s velkou atmosférickou působností“, ale také pasivní energetický standard – větrat by se mělo okny a topit odpadním teplem, které vytvářejí počítačové servery. Snaha o co nejnižší uhlíkovou stopu je ale poněkud paradoxní. Jediný přesun poslanců a dokumentů na trase Brusel–Štrasburk totiž vyprodukuje 1600 tun oxidu uhličitého, čímž spolehlivě zneškodní úsporné plány architektů, kteří se alespoň snaží budovat administrativní kolosy s lidskou tváří.
Židle místo připojení
Stavět ekologicky je určitě lepší než vytvářet další energetické žrouty ze skla a oceli. Nakonec i počet úředníků a překladatelů po přistoupení Chorvatska do EU naroste a bude je potřeba někam posadit. „Za současné situace nové budovy potřeba jsou,“ myslí si překladatelka Karolína Kroupová, která pracuje pro Evropský parlament právě v Lucemburku. Sama by si ale přála úplně něco jiného než možnost otevřít si okno nebo jít se projít do zimní zahrady. „Nejvíce bych ocenila rychlé zavedení práce z domova, to by bylo naprosto optimální řešení,“ říká rezolutně. Evropské instituce bohužel postupují i ve finanční krizi v duchu neúprosné kancelářské logiky – přijdou noví úředníci a někam je posadit musíme. A práce z domova? Sdílení textů i překladových softwarů včetně ochrany dat sice dnešní internet zvládá bez potíží, europarlament se mu ale vyhýbá. Nadále se stará spíše o to, aby překladatelé v lucemburských palácích měli ergonomické židle a mohli si k práci uvařit dobrou kávu. Ne všichni ale po kancelářském pohodlí touží. „Kdyby nějak vyřešili technické problémy s prací z domova, vyšlo by to určitě levněji než stavět nové budovy,“ krčí rameny Karolína Kroupová.
Nová evropská sídla
Konrad Adenauer 2
Umístění: Lucemburk
Architekt: Heinle, Wischer und Partner (Německo)
Předpokládané dokončení: 2016
Podlahová plocha: 266 tisíc m2
Náklady: 556 mil. eur
Jean Monnet 2
Umístění: Lucemburk
Architekt: JSWD Architekten (Německo)
Předpokládané dokončení: 2016 (1. etapa), 2019 (2. etapa)
Podlahová plocha: 76 tisíc m2 (1. etapa) + 44 tisíc m2 (2. etapa)
Náklady: 340 mil. eur
Résidence Palace
Umístění: Brusel
Architekt: Samyn & Partners (Belgie), Studio Valle Progettazioni (Itálie), Buro Happold (Velká Británie)
Předpokládané dokončení: 2013
Podlahová plocha: 71 tisíc m2
Náklady: 315 mil. eur
