Novou, údajně lepší Evropu zaplatí všichni, ale hlavně ti bohatí
Evropu silnější, svobodnější, lidsky důstojnější, tolerantnější, solidárnější, pilně a rigorózně prosazující ducha spolupráce a nový instituční řád, řešící problémy nás všech, dosahující dalšího pokroku v koordinaci národních ekonomických politik na konsolidaci zotavení, schopnější mluvit ve světě jedním pevným jazykem na obranu svých hodnot a zájmů, přibližující unii a posilující její užitečnost všem obyvatelům Evropy, zintenzivňující koordinaci ke stimulaci našich ekonomik a pokládající základy udržitelného růstu.
Takto nadšeně a náruživě budovatelský závazek (ještě ne úplně plán) svorně zarecitovali oba „prezidenti“ Evropské unie hned po novoročním vystřízlivění 3. ledna. EU má teď dva – toho nového všeevropského pětiletého (Hermana Van Rompuye) a toho starého půlročně rotujícího. Tím je tentokrát španělský premiér José Luis Zapatero, za jehož vlády si Španělsko vybudovalo nezaměstnanost 19,5 procenta a na půlrok svého unijního předsednictví rozpočetlo sto milionů eur. O dvou prezidentech se unie bude jistě budovat lépe a ne-li přímo budovat, aspoň o budování lépe zpívat, dvojhlasně, třebaže unisono. Zpívejme si s nimi budovatelsky dál.
Čest práci, soudruzi
Udržitelnost ekonomická znamená „větší konkurenceschopnost, větší zakořeněnost ve vzdělání, školení, výzkumu a vývoji“. Udržitelnost environmentální a sociální znamená „schopnost nadále vést v boji proti klimatickým změnám a hájit sociální soudržnost a bezpečí“. Udržitelnost mezinárodně politická znamená „upevnit vedoucí úlohu EU v multipolárním světě“ a nastavit EU jako „bezpečný referenční bod pro demokracii, lidská práva a sociální pokrok pro svět“.
Není to rétorika hodná hrdinů socialistické práce? Díky Lisabonské smlouvě se to teď bude dít samo od sebe, s naprostou samozřejmostí a setrvačností, libují si prezidenti. Evropa teď bude „mít hlas silnější a jednotnější“. Zavedení Lisabonské smlouvy dává občanům „možnost mluvit do legislativního procesu unie“ a nabízí jim „příležitost cítit, jak je unie relevantní v jejich každodenním životě, jejich svobodách a jejich bezpečnosti“. Začlenění charty základních práv, genderové rovnoprávnosti a společného řízení migračních toků jsou „první kroky na dlouhé cestě, kterou pocestujeme spolu“. (Odkud kam ty migrační toky povedou, prezidenti neupřesňují, ale my se můžeme logicky spolehnout, že to bude odtamtud, kde už jsou, tam, kde ještě nejsou, tedy naším směrem.)
Utrácení bez záklopky
Bude nás na té cestě čekat spousta nových privilegií, vesměs ve formě radostného přispívání na přibývající úřednictvo. Nový prezident bude stát odhadem 350 milionů eur včetně nové prezidentské budovy a personálu. Výdaje na ministryni zahraničí zatím nejsou spočítány, ale dají se odhadnout i z toho, že jen její cestovní výdaje v předchozí funkci eurokomisařky pro obchod vycházely v průměru na 14 000 eur na jednu cestu. Vysoce kvalifikovaný personál bude vést desítky nových velvyslanectví v rámci „evropské služby vnější akce“, jak si říká nová evropská diplomacie. Těch už bylo za dva měsíce pod názvem „delegace EU“ nenápadně ustaveno přes padesát a mají pověření zastupovat celou EU a koordinovat působení jednotlivých velvyslanectví členských států. Think-tank vysoce kvalifikovaných odborníků už vypracovává náplň jejich činnosti a doporučuje, aby vedle obvyklé diplomatické činnosti také rozdávaly finanční pomoc Africe a Palestině a propagovaly evropský film na Fidži.
Evropská komise si zvyšuje rozpočet na cestování z loňských čtyř milionů eur, z nichž její předseda José Barroso utratil 700 000. Rozpočtový výbor Evropského parlamentu mimo jiné schválil koupi impozantní budovy pro svoji londýnskou reprezentaci ze 35 milionů eur, pokračování rekreačně-pracovních schůzí různých svých výborů na způsob loňského pobytu europoslanců na tropickém Réunionu za 190 000 eur nebo cesty po Rumunsku za 360 000. Dále zvýšení měsíčního asistentského příplatku každému poslanci o 1500 eur měsíčně, což čítá celkem na třináct milionů eur ročně; nábor dalších 150 administrativních zaměstnanců, aby parlament všechny ty přibývající povinnosti stíhal. Celkový nový rozpočet parlamentu je 1,6 miliardy eur. Z něho čtvrt milionu jde na lyžařské a letní prázdniny pro děti činitelů EU.
V úsilí o vyčerpání loňského rozpočtu, aby mohl být zvýšen letošní, utratil parlament 2,3 milionu na renovaci svého sportovního centra, 4,3 milionu na nové návštěvnické centrum, ačkoli už jedno má, půl milionu na nové limuzíny a za 8,8 milionu si opravil střechu své štrasburské budovy. Loňský rozpočet 6,7 milionu na dotace pro nevládní organizace propagující světlé stránky EU se jen nepatrně zvýší.
A ještě jeden pozoruhodný výdaj, o němž není jisté, kdo jej schválil, ani kolik stojí: na půl milionu se zvýšil počet terminálů umožňujících přístup do takzvaného Schengenského informačního systému, který ukládá osobní informace o všech evropských občanech. To je ten, který nám bude dávat příležitost cítit, jak je unie relevantní v těch našich svobodách a té naší bezpečnosti.
Mezitím francouzská banka Société Générale hovoří o „nevyhnutelném rozpadu eura“ a očekávané „kompletní krizi v eurozóně“, která projevuje „hluboce zakořeněné vady od samého začátku“. Euro se hroutí pod tíhou řeckého deficitu, který nás bude stát 30 miliard jen „v první fázi“ (podle odborníků banky BNP Paribas). Celkový deficit eurozóny, až se o almužnu nevyhnutelně přihlásí i deficity Španělska, Portugalska a Irska, by se mohl vyšplhat až na 320 miliard.
Daně a zase daně
Kde na to všechno vezmeme peníze? No přece z bezedných kapes bohatých evropských poplatníků. Zapatero už prostřednictvím španělského tisku oznámil, že od Evropské odborové konfederace obdržel seznam požadavků na „obnovení fiskální spravedlnosti“. Patří k nim „regulace finančních trhů nastolením transakční daně, zrušení daňových rájů a schválení direktivy zavádějící společnou bázi pro korporátní daň“. Dokument na toto téma už předložili socialističtí poslanci s návrhy na „zvýšení rozpočtu EU, jednotné daně a harmonizaci DPH v celé EU“. K prosazení v parlamentu určitě pomůže vtipnost dokumentu. Jeho název „The EU’s 2020 Vision“ (v češtině se používá název Strategie 2020) je důmyslná slovní hříčka na „20-20 vision“ znamenající v angličtině dokonalý zrak. Ten, pravda, Evropská unie nepochybně má. Dle studie ekonomů najatých pro tento účel parlamentem by harmonizace daní umožnila „hladké fungování jednotného trhu a vytvoří to pojistku proti asymetrickým šokům a krizím“. Přijde na pořad jednání už letos, naznačují „vysoce postavené zdroje v Bruselu“.
Na další novou daň přišel Nicolas Sarkozy. Říká jí „klimatická“ a bude ji vybírat formou „uhlíkových tarifů“ na dovoz ze zemí s méně přísnými ekologickými zákony. Budou ji platit dovozci, kteří si samozřejmě zvednou ceny, takže zase půjde z kapes občanů. A ještě důmyslnější daň zvažuje EU pod předběžnou neoficiální přezdívkou „popelnicová“. Bude to vlastně pokuta za nesprávné odbavování a třídění odpadků, která už existuje v Německu. Dohlížet na naše popelnice a vybírat pokutu bude „Odpadková implementační agentura“ zaměstnávající desetitisíce inspektorů a hlídačů. Ty zaplatí nějaká další důmyslná daň, kterou budou vybírat další inspektoři a hlídači, na jejichž platy se vybere další novou daní, kterou budou vybírat další inspektoři…
A v samém tom horečnatém tvůrčím vymýšlení jako by si nikdo nevšiml, že ekonomický růst eurozóny poklesl ve 4. čtvrtletí 2009 na 0,1 procenta. Kdo si všiml, jako by nechápal, čím to. Možná kromě loňského „europrezidenta“ švédského, jenž se nechal slyšet, že „Evropská unie riskuje, že se stane irelevantním muzeem“.
