Fero Fenič má rád současné, silné a autentické filmové příběhy. Snad proto, že i jeho cesta z malé východoslovenské vsi k vlastní televizní stanici by vydala na scénář celovečerního filmu. S neohroženým hrdinou, kterému ledacos vychází. Máme před sebou rozhodující část příběhu. Za necelý rok, 21. března 2007 začíná vysílat jeho digitální FEBIO TV. Zápletka? Fero Fenič se poněkud liší od jiných televizních šéfů. Na rozdíl od nich teď vsadil všechno na jednu kartu.
Proč jste se rozhodl žádat o licenci na plnoformátovou televizi? Febio si většina lidí spojuje s dokumenty, případně s filmy, které prezentujete na Febiofestu.
Protože pro dokumentární nebo artovou televizi tu není prostor. A navíc chci komunikovat s většinovým divákem, což umožňuje jen plnoformátový kanál. I dokumentární filmy jsem se vždycky snažil dělat tak, aby byly zajímavé pro co nejširší veřejnost. Není totiž nic jednoduššího než vytvářet alternativní dokumenty, kdy máte přesně vymezenou cílovou skupinu a jejichž sledovanost není pro tvůrce podstatná. Naše dokumenty vždy musely unést hlavní vysílací časy, ať už ČT 1, nebo komerčních stanic.
Podle našich analýz je na trhu prostor právě v oblasti plnoformátových kanálů, které jsou tu jen tři – pokud nepočítáme ČT 2 –, což je méně než ve srovnatelných evropských zemích. A v plnoformátové televizi se nepochybně dá najít prostor a čas i pro takové lahůdky, jakými jsou dokumenty nebo filmy z Febiofestu.
Bude to v podstatě standardní televize šířená jinými prostředky, nebo se chystáte využívat možností interakce, které digitalizace nabízí?
Bude to standardní televize šířená moderními prostředky. Vzhledem k české šetrnosti se dá předpokládat, že lidé budou zpočátku kupovat především levnější set-top boxy, které žádné velké možnosti interakce nabízet nebudou. Že by si divák mohl vybírat, kdy a na co se bude dívat, to je hudba budoucnosti. I dnes si můžete dělat svůj vlastní večerní program z videa nebo DVD, a přece vyhrává klasický televizní program. Možná proto, že je spojen s důležitým psychologickým prvkem, kdy se můžete na určitý pořad v určitý den a hodinu těšit, sdílet ho s ostatními diváky, kteří se na něj také dívají, a další den si s nimi o něm povídat. Spíše se tady dřív rozjede televizní vysílání do mobilů.
Od vzniku Febia se stále vzdalujete vlastní tvůrčí činnosti. Není vám to trochu líto?
Febio původně vzniklo jako základna pro mou vlastní práci, abych si udržel nezávislost. Nakonec, jaksi mimovolně, jsem vybudoval svobodný prostor jiným a sám jsem se stal službou pro tento prostor. Vědomí, že mohu ovlivnit spoustu dobrého, mi kompenzuje to, o co přicházím jako filmař. Vše se stalo nějak náhodou, rozhodl za mě osud.
S televizí je to podobné. Ještě před dvěma a půl rokem by mě vůbec nenapadlo, že se někdy do takového dobrodružství pustím. Pak mě několik lidí z nejbližšího okolí naočkovalo myšlenkou, že nastal čas, abychom pro naši tvorbu vytvořili vlastní prostor. A ten nabízel rozjíždějící se proces digitalizace. Zrovna jsem dopsal scénář celovečerního filmu a vážně jsem uvažoval o návratu k režii. Jenže zatímco film se odložit dá, licenční řízení bylo přesně stanoveno, navíc první po dvanácti letech. Lidé mi říkali, že když to neudělám já, nevznikne tady nikdy aspoň trochu jiná televize, protože o licence se budou ucházet jen obvyklé podnikatelské subjekty a tváře, které potkáte u nás všude, kde se dají vydělat nějaké peníze. Koneckonců získání licence mi nabízí happyend. O film, na kterém jsem se chystal začít pracovat, nemusím přijít, protože si ho jednou třeba budu moci natočit ve vlastní televizi…
To je docela dobrý plán, ne?
Pro mě to bylo velmi závažné rozhodnutí. Je to zhodnocení celé mé profesionální dráhy. Manažerské i umělecké. Také je to obrovská investice, mám velkou zodpovědnost vůči investorovi. Když už jsem se pro tuhle cestu rozhodl, nemám na výběr než uspět. Přestože chci samozřejmě mít z FEBIO TV navíc i radost, cítit nějaký smysl, naplnění. Nevnímám to jen jako obvyklý podnikatelský záměr. Vždyť do toho projektu vkládám celý svůj život. Nejen své jméno, ale i svůj majetek, všechny společnosti, které vlastním. To je ten můj emocionální bonus, který nevidím u žádné nynější televize ani žádného dalšího držitele licence. Všichni můžou ztratit peníze, ale jedině já bych ztratil i svůj život.
Soudě podle úspěchu Febia či popularity Febiofestu se zdá, že se vám daří, na co sáhnete.
Nikdy jsem nic nezískal zadarmo. Větší část života do sametové revoluce jsem byl na tzv. volné noze, a to mě naučilo starat se sám o sebe, být sám strůjcem svého osudu. Proto na začátku 90. let, když si většina kolegů neuměla poradit s rozpadem filmových struktur a ztrátou zaměstnání, jsem si založil své vlastní studio, abych už nikdy nebyl na nikom závislý. Většinu studií zakládali produkční a já jako režisér jsem vyvolal větší zájem kolegů, kteří mi začali nabízet svoji práci. Myslím, že mi více důvěřovali, snažil jsem se vytvořit pro ně takové tvůrčí podmínky, jaké bych sám chtěl pro sebe. Možná i proto mnoho dokumentaristů své nejlepší filmy natočilo právě ve Febiu. Já jsem do nich vkládal nejen všechnu svou energii, ale i svoje nápady. Většina věcí, která tu vznikla, vycházela ze mě. Všechny cykly včetně znělek i jednotlivé náměty, často jsem vytvářel i první pilotní díl, který pak sloužil jako koncept pro ostatní. Někteří kolegové toto mé vstupování do své tvorby neunesli a rozešli jsme se. Nepochopili, že často mi na tom, aby jejich dílo bylo úspěšné, záleželo daleko víc než jim samotným. Pro ně to někdy byla jen jedna z mnoha věcí, na kterých právě pracovali, mně šlo o prestiž značky, kterou jsem budoval. Jsem přesvědčen, že pod značkou Febio jste nikdy neviděli podprůměrné dílo nebo nějakou hloupost.
Věříte, že dokážete držet kvalitu i v rámci televize? Nezačnete za chvíli vysílat stejné hlouposti jako ostatní s argumentem, že trh si to žádá?
Když si přečtete původní projekt Novy a podíváte se hned na první den vysílání, musí vám být jasné, že ten projekt nikdy nebyl myšlen vážně. Přitom byla v nesrovnatelně lepší situaci než noví držitelé licencí teď. Měli pokrytí signálem a neexistovala žádná konkurence. Trh byl hladový a připravený přijmout téměř cokoliv. A přesto se hned od začátku vydali tou nejpohodlnější a nejtriviálnější cestou.
My naši televizi odstartujeme tak, jak jsme to předložili v projektu, a pokusíme se plně realizovat naši vizi slušné a inteligentní televize. Ne intelektuální, protože taková komerční televize by nepřežila. Stavím televizi, na kterou bych se sám rád díval. Nova stavěla program pro paní Dymákovou, nebo jak jí říkali. Já paní Dymákovou neznám. Ale znám sebe, takže se pokusím postavit televizi pro sebe. Samozřejmě doufám, že se na ni budou rádi dívat i další lidé v této zemi.
Nebojíte se těch prvních let, kdy stále ještě poběží analogové vysílání a lidí, kteří budou mít možnost přijímat digitální televizi, bude stále poměrně málo?
Samozřejmě že se bojím. A nejsem sám. Nové televizní stanice nebudou stát s existujícími na stejné startovní čáře. Na té se ocitneme až v den, kdy se vypne analogové vysílání, a i pak budou někteří zvýhodnění. Zatímco my tam budeme stát s jedním kanálem, nynější televize posílí o další kanál, který jim přidělil zákon. Další program získali za to, že musí přejít na vyspělejší formu vysílání - i když tu původní měli zdarma… Takže musíme doufat, že vypnutí analogového vysílání se nebude oddalovat a celý proces se maximálně urychlí. Předejde se tím krachu nových digitálních televizí, který by mohlo způsobit příliš dlouhé vysílání do prázdna.
Jak se vlastně kluk z východoslovenské vesnice dostal k filmu?
Normálně, sednul jsem na návsi na autobus a jel do Prešova, kde byla tři kina… Byl jsem hodně vnímavé, živé dítě. I číst a psát jsem se naučil jen pozorováním. Náš dům byl vedle školy a já jsem sedával na plotě, v ruce kus chleba s máslem a koukal jsem se okny do třídy na tabuli. Tak jsem se sám naučil číst a psát. Když mi bylo asi sedm let, inscenoval jsem se svými spolužáky divadlo. Ani nevím jak, začal jsem také psát básničky a povídky. Otiskovali mi je v dětských časopisech. Vše jsem rozvíjel za nezájmu rodičů. Byli to obyčejní zemědělci, v naši rodině nikdy nebyl žádný umělec a většina příbuzných ani nikdy neopustila rodnou vesnici. Brali to jen jako nevinnou dětskou hru. Zájem projevovala jen moje učitelka na základní škole. Ve třinácti jsem vyhrál nějakou celoslovenskou literární soutěž a byl jsem poslán na mezinárodní pionýrský tábor v Seči. Tam se sešly literárně nadané děti. Vydávali jsme si svůj vlastní časopis. První den se rozhodovalo, kdo ho povede. Každý měl něco napsat nějaký text z okolí tábora. Všichni vymýšleli různá krkolomná témata. Bylo horké letní odpoledne a já jsem se natáhl u jezera a usnul. Když jsem se probudil, kousek ode mě seděl tatínek, který učil malého syna lovit ryby. Narychlo jsem napsal povídku o nich dvou. O otci, který předává synovi to, co se naučil od svého otce. Byl jsem dost překvapen, že právě můj text vyhrál a ostatní děti mě zvolily šéfredaktorem toho táborového časopisu. Na střední škole jsem vydával už svůj vlastní, který byl ve své době největším středoškolským časopisem na Slovensku. Právě v tom období mě začal více zajímat film.
Měl jste nějaký přelomový, iniciační filmový zážitek, že jste viděl nějaký film a řekl si, tak tohle bych chtěl dělat?
To snad ani ne. Ale tyhle mé literární sklony se v určitém věku protnuly s naším farářem, který byl náruživý kinoamatér. Měl amatérskou kameru, hodně cestoval a vše natáčel. Během zimních večerů nám to na hodinách náboženství promítal. Já jsem se na to vždycky hrozně těšil. Později v jedné místnosti opuštěného kláštera vedle kostela vzniklo kino, kde se promítalo jednou týdně pro dospělé a jednou pro děti. Tam jsem viděl první chaplinovky. Maminka mi za to, že jsem šel v neděli do kostela i podruhé, vždycky dávala korunu. Já tam ale chodil hlavně proto, že po nedělních odpoledních litaniích se vždy promítalo. Právě tam asi začalo moje okouzlení filmem.
Film, asi že je syntézou všech druhů umění, mě zaujal víc než samotné psaní. A k tomu mě na začátku puberty zastihla celá česká nová vlna. Přesto jsem si netroufnul ani pomyslet na filmovou režii. Byl to pro mě nedostupný svět. Tím, že jsem psal, mě všichni v mém okolí vnímali spíše jako budoucího novináře. Proto jsem se po maturitě přihlásil na filozofickou fakultu do Bratislavy, na katedru žurnalistiky. Hlásilo se tam několik set lidí, přijímali patnáct. Moje maturitní vysvědčení bylo komické: 1, 2, 3, 4 – žádná známka, z těch možných, na něm nechyběla. Moji rodiče byli rádi, že nemám moc velké šance k přijetí, protože chtěli, abych zůstal doma. Abych stejně jako moji vrstevníci postavil dům na druhé straně zahrady a založil rodinu, žil stejně jako oni. Protože u přijímaček chtěli předložit nějaké vlastní napsané texty a já nevěděl, co vybrat, vzal jsem dvě síťovky a do těch nacpal všechno, co mi kdy kde vyšlo. S trapným pocitem jsem pak stál před komisí s těma dvěma síťovkami v rukou a absolvoval velmi zvláštní pohovor. Celou dobu jsem měl pocit, že si ze mě dělají srandu. Když jsem vyšel ven, sedl jsem si k Dunaji a úplně jsem se topil v pláči. Měl jsem strašný pocit bezmoci. Cítil jsem, že rodiče mají pravdu, že jsem nikam neměl jezdit, že nemám co v tom městě dělat, že tam nepatřím. Za dva týdny mi ale přišlo oznámení, že jsem byl přijat. Později mi to jeden z pedagogů objasnil. Byl jsem pro ně takové zjevení už z toho, co o mně dopředu věděli, že mě všichni v komisi chtěli přijmout. Jen se hrozně báli, jestli to u pohovoru nějak nepokazím, když jsem přijel z takového Buranova, a tak mi dávali co nejjednodušší otázky…
Pak jste se přihlásil do Prahy na FAMU…
Na žurnalistice jsem brzy pochopil, že to není to, co jsem chtěl. Novinařina se v té době rovnala propagandě. Byl to zpolitizovaný obor, kde nebylo důležité, jestli umíte dobře psát, ale jestli píšete politicky správně. Toto zklamání mi dodalo odvahy pokusit se o FAMU. Netušil jsem však, že režie se studuje na dvou oborech – buď hraná, nebo dokumentární. Vždy jsem si myslel, že režie je jen jedna – dobrá, nebo špatná. Tak jsem se hlásil na hranou a tam mi řekli, že když studuji novinařinu, měl bych mít blíže k dokumentu. Proto jsem se ocitnul u žánru, o kterém jsem do té doby nic nevěděl. Když se mě pak v testu ptali, co natočil legendární fotograf a filmař Karel Plicka, podařilo se mi opsat od souseda pouze „Zem spieva“. Při pohovoru po mně chtěli, abych tento film rozebral. Naštěstí ten název byl tak výmluvný, že mě navedl. Mluvil jsem o vztahu k zemi, o Slovensku, folkloru, rodné vsi… Pan profesor A. F. Šulc mi později řekl, že celou komisi jsem tím dojal a navíc podle něho šlo o jednu z nejoriginálnějších interpretací tohoto filmu. Tak jako mnohokrát v mém životě i tehdy mě zachránila moje výřečnost.
Do příchodu na FAMU jste sám nikdy nic nenatočil?
Ne, neměl jsem žádnou možnost. Kameru jsem poprvé držel v ruce až v prvním ročníku FAMU. Byl jsem z ní okouzlen. Sám jsem později pochopil, že to nebyl žádný velký hendikep. Všem technickým věcem se dá naučit, ale originální vidění světa vám musí být dáno. Když jsem natočil, s minimálními technickými znalostmi, svůj první školní film, byl úplně jiný než filmy mých spolužáků, protože má životní zkušenost i můj pohled na svět byly jiné než jejich. Byl jsem samozřejmě neskutečně naivní, nepoznamenaný některými věcmi, v lecčems jsem své spolužáky musel dohánět. Ale měl jsem něco, co oni neměli. Vyrůstal jsem v závětří, pánubohu za zády, na bezpečném území své vesnice, kam často nedoléhaly ani ozvěny z velkého světa. Moje rodiče nezajímalo, kdo je prezident nebo nějaký první tajemník, na jejich život to nemělo žádný vliv. Nepoznal jsem jesle, školky, družiny, oddíly nebo letní tábory, byl jsem svým způsobem velmi svobodný, vždyť v každém druhém domě bydleli nějací příbuzní, takže když jsem běžel ulicí, vždycky na mě někdo zakřičel: „A už jsi jedl?“ a dal mi něco. Tohle byla, myslím, moje největší životní výhoda. Co mi dětství nedalo, to jsem se mohl naučit. Dodnes cítím, že díky dětství na vesnici, v harmonické rodině a silných rodinných vztazích, jsem získal něco navíc. Právě možná tu samostatnost, schopnost spoléhat se jen sám na sebe, mít odvahu jednat. Taky víru, že když člověk chce něco dokázat, tak se nakonec prosadí.
A kdy jste držel kameru v ruce zatím naposledy?
Copak o to, kameru v ruce můžu držet každý den, mám jich ve svém studiu několik… Naposledy jsem točil dvě Cestománie, na začátku celého toho cyklu. Osobně je považuji za to nejslabší, co jsem kdy natočil. Vznikaly v určité časové i výrobní tísni. Potřeboval jsem kolegy nějak navést k té lehkosti, která se měla stát našim klíčem ke zpracování tohoto žánru. Je to asi čtyři nebo pět let. Od té doby už nezvládám sladit chod studia, rozvoj Febiofestu a další své aktivity s vlastní tvorbou. Vždyť v průměru vysíláme dva pořady týdně a k tomu poslední dva roky jsem intenzivně pracoval na projektu FEBIO TV.
Také, pro vaše pobavení, zařizuji spoustu věcí v domě, kde bydlím. Mnoho lidí si zvyklo se životem jen vézt a spoléhat, že vše za ně udělá někdo jiný. Jen pasivně přihlížejí, co se děje kolem. Když já nevymaluji chodbu, nesjednám opraváře nebo sám nevysadím květiny ve dvoře, tak to není. Ti lidé by klidně žili v tom marasmu a špíně a nadávali. Já si svého života vážím a těším se z něho, proto na tohle nepřistoupím. Nerezignuji na lepší a kvalitnější život jen proto, že nefunguje systém, nějaká instituce nebo člověk. Nemůžu svůj život odložit, musím ho žít teď, a proto mi není lhostejné, jaký je.
Máte vůbec čas věnovat se něčemu jinému než práci?
Snažím se hlídat, abych neskončil jako workoholik. Denně vždy najdu čas na návštěvu kavárny, na setkání s přáteli, protože jsem v podstatě kavárenský povaleč. No, jsem… Chtěl bych jím být, a tak si to aspoň na neostro zkouším… Aspoň jednou týdně zajdu do kina, také sleduji vše, co se děje v oblasti televizí, občas jdu do divadla nebo si sednu na kolo. Hodně také cestuji, rád potkávám nové lidi. Jsem z generace, která cestovat nemohla, takže se to teď snažím dohnat. Dosud jsem byl asi v 85 zemích světa a snažím se každého čtvrt roku někam vyrazit. Například Jižní Ameriku jsem už projel skoro celou.
Je to pro vás pořád meta, natočit ještě někdy v životě celovečerní film?
Nemám žádné mety. Všechno dělám intuitivně. Jestli ta chvíle přijde, tak ho natočím, a jestli ne, tak to tak mělo být, protože by to možná byl jen zapomenutelný snímek, jeden z těch mnohých. Neopájím se pocitem, že na můj film někdo čeká, někdo ho potřebuje, že můj film může něco převratného přinést, změnit. Vnímám to spíš jako něco, co bych si chtěl ještě někdy udělat pro radost. Tu televizi taky nedělám proto, že bych čekal, že tím vyvolám novou televizní revoluci nebo převychovám obyvatele této země. Jen bych jim rád ukázal, že může existovat i jiná televize než ty, které znají a které stále v mnohém mají svůj předobraz v osmdesátých letech minulého století.
Jak vidíte svoji roli ve Febio TV, až se všechno rozběhne?
Moje role bude snad nepřehlédnutelná – chtěl bych být jejím vizionářem. To ostatní televize nemají. Tam jsou jen ředitelé.
Budete mít speciální funkci vizionář, i s cedulkou na dveřích…
Ano. Měl bych být prezidentem společnosti, v mojí kompetenci bude program, takže tam budu moci uplatňovat svoje vize. To je právě to, co mi dneska u všech televizí na našem trhu nejvíce chybí - nevidím, že by měly nějakou vizi. Připadají mi vzájemně naprosto zaměnitelné. Proto bych moc chtěl, abyste ve chvíli, kdy si zapnete naší televizi, věděli, že jste na Febiu. Nejen díky logu, ale především tím, že tam uvidíte to, co jinde nenajdete. Na co si jiní netroufnou. I kdyby to mělo být za cenu chyb a omylů. Jen tak se dá často dostat k výsledkům, kterých byste jinak nedosáhli.
Dosud mi osud přál. V případě FEBIO TV bych se proto rád jednou dožil toho, že bude tak úspěšná a prosperující, že už mě potřebovat nebude. Vždycky jen tak z nonšalance řeknou: „Postavil nám to, tak mu dáme na film,“ a dostanu nějakých 30 milionů. Něco si natočím, přijde na to sto diváků, ale v televizi stejně řeknou: „Zase mu dáme.“ To bude můj návrat k sobě. Ale nevím, jestli to není jen sen.
Fero Fenič
Narodil se 20. března 1951 v Nižné Šebastové v rodině zemědělců jako nejmladší z pěti dětí. Studoval tři roky žurnalistiku v Bratislavě, poté absolvoval dokumentární režii na pražské FAMU. Po debutu Diadém pracoval ve Studiu krátkých filmů v Bratislavě, kde natočil několik krátkých filmů. Dokument Tam a zpět byl v roce 1990 oceněn jako nejlepší československý dokumentární snímek let 1969 až 1989. Hrané i dokumentární snímky režíroval také pro Slovenskou televizi, například Brehy nehy. V roce 1984 natočil ve Filmovém studiu Barrandov Praha svůj první celovečerní hraný film, Džusový román, který však putoval do trezoru, protože prý pomlouvačně líčil život a podmínky na vesnici. V roce 1986 musel pro politickou nespolehlivost a protisocialistické smýšlení opustit svou práci. Žil v Praze a působil ve svobodném povolání – většinu času se živil jako externí turistický průvodce. V roce 1989 natočil v Praze svůj druhý hraný film Zvláštní bytosti a také mezinárodně oceněný krátký film Vlak do dospělosti. Koncem roku 1991 založil v Praze nezávislou filmovou a televizní společnost Febio, kterou dodnes vede. Kromě samostatných dokumentárních filmů produkuje jeho společnost především televizní cykly, například Oko, Gen, Genus, Česká soda, Okno k sousedům, Jak se žije… nebo Cestománie. Od roku 1993 pořádá Febio mezinárodní přehlídku filmu, televize a videa Febiofest. V dubnu 2006 získalo společnost Febio licenci k provozování celoplošného digitálního vysílání.
