Vědec nemůže za dva roky sypat ozubená kolečka, říká nový šéf Akademie věd
Pokud by se mělo o prestiži české vědy soudit podle účasti politiků na sněmu Akademie věd letos v březnu, není valná. Nejvyšším politickým představitelem na sněmu, který volil čtvrtého předsedu akademie v české historii, byl předseda výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu Poslanecké sněmovny Walter Bartoš.
Vicepremiér Martin Jahn by patrně nechyběl, kdyby nebyl členem české delegace na jednání Evropské rady v Bruselu. Scházela ale i ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Petra Buzková, která má vědu také z velké části v kompetenci. Pozvání nepřijali ani další politici.
Profesorská schůzka.
Právě zvolený předseda Akademie věd České republiky, a tím pádem odstupující ředitel Ústavu molekulární genetiky Václav Pačes (62) se smířlivě domnívá, že šlo pouze o souhru náhod. Neví ale ještě, zda ho politici přijmou. „Budu se vnucovat,“ říká. S ministryní školství už údajně byly kontakty navázány. Profesor věří, že časem „potká“ i premiéra nebo svého kolegu profesora, toho času ve funkci prezidenta republiky. Toto přání je podle mluvčího Hradu Petra Hájka oboustranné. Václav Klaus už prý v tomto duchu připravuje dopis pro předsedu Akademie věd.
Bude to nepochybně ku prospěchu věci. Doby socialismu nebývá zvykem brát za vzor, ale je pravda, že tehdy se předsedové Akademie věd mohli účastnit jednání vlády, a měli tedy k nejvyšším politickým představitelům volný přístup. Možná by nebylo od věci tuto praxi oprášit v nových podmínkách.
Názor na zákon.
Nový první muž Akademie vystřídal v čele instituce první ženu v této funkci Helenu Illnerovou, která ho před čtyřmi lety ve volbách těsně porazila. Poměrem 114 ku 91 hlasům tentokrát Václav Pačes zvítězil nad jediným soupeřem, dosavadním místopředsedou Akademie věd, fyzikem Vladimírem Nekvasilem. Ten působil v akademické radě Akademie věd dvě volební období a musí ji podle stanov opustit. Tvrdí ale, že se bude snažit být novému předsedovi dál nápomocen. Profesoři jsou domluveni, že Vladimír Nekvasil zůstane zástupcem Akademie věd ve vládní radě pro výzkum a vývoj. Václav Pačes říká, že to kolega Nekvasil dělá výborně a osobně prý o to, aby pokračoval, velmi stojí. Vzájemné vztahy charakterizuje tak, že výhodou Akademie věd je to, že není politická partaj a lidé se tam nemusí hrdlit a hádat.
Akademické volby přesto „opepřila“ situace, že v současné době je ve sněmovně vládní návrh zákona o veřejných výzkumných institucích. Ten v případě schválení vytvoří předpoklady pro transformaci devětapadesáti ústavů a dalších pracovišť Akademie věd. Vladimír Nekvasil je jedním z autorů a zastánců nového zákona. Václav Pačes se k němu stavěl rezervovaněji. „Nevidím velkou výhodu pro Akademii věd v režimu zákona o veřejných výzkumných institucích. Možná to povede i k atomizaci akademie v době, kdy by se naopak měl její potenciál využít k větší komunikaci mezi obory a vzniku nových témat vyplývajících z vývoje vědy,“ prohlásil například Václav Pačes koncem února (EURO 8/2005).
Virostatika a penicilin.
Popírá však, že by byl odpůrcem zákona, jehož případné uplatňování koneckonců bude v Akademii zajišťovat, Upozorňuje prý jen na to, že souvislost mezi výsledky základního vědeckého výzkumu a jejich uplatněním v praxi nelze vyjádřit přímkou. „Nejlepší výsledek, který základní, já říkám vyhledávací, výzkum přinese, je když vznikne nějaká praktická aplikace,“ říká. „Jsem ale proti tomu, aby už financování projektu bylo podmiňováno tím, že za rok, za dva se z nás začnou sypat ozubená kolečka. Tady v budově sedí Antonín Holý, který se proslavil svými virostatiky. Ale virostatika byla nejdříve vynikající základní organická chemie. Teprve potom si farmaceutičtí výrobci všimli, že by to mohlo mít virostatický účinek. Někdo vypočítal, že výnosy objevu penicilinu zaplatily veškerý biologický výzkum, který byl do té doby ve Velké Británii praktikován. Jeden jediný využitelný projekt na tisíce výzkumů, které nevedly k ničemu praktickému.“
Last minute.
Václav Pačes, zakladatel oboru genomiky v České republice (sám charakterizuje genomiku jako obor, jehož cílem je stanovit úplnou dědičnou informaci organismů a interpretovat ji v termínech životních pochodů – pozn. red.), je Pražák. Narodil se v rodině význačného lékaře-chirurga a tlumočnice a překladatelky. Zřejmě kvůli politickému profilu rodičů byl na poslední chvíli vyškrtnut ze seznamu studentů přijatých na pražskou medicínu a získal místo toho čtvrtou kvalifikační třídu lisaře a svářeče v Tatře Smíchov. „Dodnes, když jedu vlakem a stahuji okénko, říkám si, jestli jsem to madlo nelisoval zrovna já.“
Továrna ho doporučila na vysokou školu, ale medicínu už nezkoušel a vystudoval biochemii na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity. Nastoupil do Ústavu organické chemie a biochemie na Flemingově náměstí v Praze-Dejvicích a v této budově pracuje dodnes. V roce 1968 dokončoval disertační práci, a jak říká, přesvědčil se, že se nic nemá odkládat na poslední chvíli. Kdyby disertaci hodil za hlavu, asi by se jeho profesní dráha utvářela jinak. Takhle po srpnu 1968 rychle práci obhájil a stihl odjet na praxi na univerzitu v Chicagu. V USA a v Kanadě, kde v té době studovala manželka, strávil dva roky. Poté se vrátili do Československa.
Návraty.
„Mohli jsme samozřejmě v Americe zůstat. Měli jsme pro to splněny všechny předpoklady. Vraceli jsme se kvůli rodičům. A pak jsme ani neměli pocit, že se nám něco strašného stane. Ani se nestalo. Věděl jsem, že mám určitý strop, nemůžu být vedoucí, ale víceméně v klidu jsem mohl vědecky pracovat. Výhoda byla, že jsem byl v oboru, který nebyl nijak zvlášť politicky hlídaný. Obecný hendikep pak samozřejmě byla izolovanost od světové vědy,“ říká Václav Pačes.
Budoucnost české vědy vidí právě v propojenosti se světem. Pochvaluje si, že se v Ústavu molekulární genetiky už podařilo „přetáhnout“ zpět několik mladých odborníků, kteří pracovali v zahraničí. „Nemůžeme jim samozřejmě dát platy souměřitelné s Amerikou, ale těm nejlepším už alespoň můžeme dát platy umožňující důstojný život tady. Až budou fungovat veřejné výzkumné instituce, bude to snazší. Ono to přece jenom lidi táhne domů. Když jim uděláte podmínky, dáte k dispozici laboratoř, pomůžete v prvních letech, tak věřím, že se začnou vracet,“ tvrdí. Česko by podle něj mohlo být atraktivní i pro vědce ze zahraničí: „Asi ne pro Američany, ale třeba pro chytré lidi z Ukrajiny, Bulharska nebo i Ruska. Přitáhněme je. Až tady vyrostou špičky, přijdou další.“
