Odkaz na křesťanské základy Evropy a její civilizace. To má být jeden z mnoha pozměňovacích návrhů, který zazněl v průběhu příprav evropské ústavy na Konventu o budoucnosti starého kontinentu. Kře s ťanskodemokratické strany, především z katolických zemí, sdružené v Evropské lidové straně, by jej tam rády viděly.
Je to normální po více než několika stech letech, kdy Evropu přivedly doslova na pokraj vykrvácení náboženské války? Ať již to za normální považujeme, či nikoli, jasné je, že si diskuzí nad tímto tématem budeme muset projít. Křesťanské základy evropské civilizace jsou nepopiratelné. Nad tím se jistě nikdo nepozastavuje. Stejně tak jsou základy dnešní Evropy řecko-římské, vždyť Řím nám dal základy práva platné dodnes. Jsou ale i židovské, z nichž vycházelo i křesťanství, či islámské, máme-li na mysli například základy lékařství či matematiky. O nich však v preambuli ústavy řeč není. V kulturně-civilizační oblasti nejde však pouze o problémy, které by byly jakýmsi historicko archaickým artiklem. S rozšiřováním si bude Evropská unie stále naléhavěji klást otázku sebedefinice a z toho vyplývajícího prostoru, který chce jednou zaujímat. Před branami sjednocené Evropy stojí poprvé v historii beze zbraní Turci. Především Francouzi se netají úmyslem zahrnout do pojmu „evropský prostor“ i některé státy severní Afriky. Tato expanze, která bude s urychlující se globalizací nabývat na významu, bude klást vysoké nároky na vzájemnou toleranci a vytváření multikulurního prostředí. Odkaz na konfesionální výlučnost může celý proces zbrzdit, ne-li zastavit. Jakákoli ideologizace vede vždy k vymezování se, k zužování přirozené základny, na níž dochází k podpoře jakéhokoli státního útvaru. Navíc z logiky věci by pak musela být v preambuli evropské ústavy i zmínka o tom, že dnešní evropská civilizace je stejně tak postavena na procesu sekularizace. Vždyť moderní politická a občanská práva jsou v přímém protikladu s tím, jak společnost byla chápána v době předreformační. Chybí zde i odkaz na to, že bez procesu vytěsnění křesťanského náboženství, a především „Církve svaté“ z oblasti práva a moci do oblasti morálky a svědomí, by náš svět ještě dnes představoval svět imámů, na jejichž povel zfanatizované davy kamenují či upalují kacíře a nevěřící. Křesťanská civilizace - to není jenom svět Františka z Assisi či matky Terezy, ale i svět pátera Koniáše, Torquemady a dalších inkvizitorů. Svět, v němž hořely hranice s Janem Husem a Johankou z Arku. Bůh a jeho syn do této civilizace rozhodně patří. Oba však patří především do myslí, duší a životů těch, co v ně věří. Do životů ostatních obyvatel evropského soustátí či dokonce právních norem, které upravují i práva pohanů, by však neměli být uměle implantováni. Byť mnohé z norem, které Mojžíš shrnul do deseti přikázání a které převzali v modifikované podobě i křesťané, přešly jako kategorické imperativy z oblasti morální do oblasti práva. Příkazy jako nepokradeš, nezabiješ, jsou dnes majetkem každého slušného a poctivého občana, bez ohledu vyznání, bez ohledu na to, zda je věřící, či nikoli. A nakonec otázka pro teology a pro křesťany obecně. Můžeme si tisíckrát myslet, že právě naše civilizace našla zalíbení v oku Nejvyššího, že právě ona je onou trnitou cestou ke kdysi ztracenému ráji. Ale ruku na srdce. Co jiného než víra, která může být i omylná, nám dá skutečnou odpověď na tuto otázku? Je „evropská civilizace“ skutečně božím dílem? Nemělo by být naopak výrazem křesťanské pokory Boha do světských dokumentů neinstalovat?
