Zájem o americké vojáky na našem území je po ruských manévrech pochopitelný. Ale přichází s křížkem po funuse
Osm prezidentů ze střední a východní Evropy plus jeden předseda sněmovny z Česka podepsali v Bukurešti prohlášení, v němž vyzvali NATO k „robustní, důvěryhodné a trvalé“ vojenské přítomnosti ve svých zemích. Miloš Zeman jel radši do Pardubic na perník. Asi se bál, že by mu po účasti na zrovna tomhle summitu nemuseli příští rok 9. května na jeho oblíbeném večírku na ruské ambasádě nalít.
Proruské postoje českého prezidenta nejsou nijak překvapivé a v Bukurešti nikomu nejspíše nechyběl. Kupodivu jsme se nedočkali na adresu signatářů bukurešťské výzvy ani žádných jedovatých bonmotů. Hlava státu si je možná schovává na sedmnáctý listopad.
Jeho záskok Hamáček však tak trochu překvapením je. Zrovna on sice patřil k prozápadněji orientovaným sociálním demokratům, nicméně se podílel na hysterii, kterou kvůli plánování amerického radaru v Brdech rozpoutala před pár lety jeho partaj velmi intenzivně a fakticky zablokovala uzavření dohody s administrativou George Bushe mladšího. Odpor proti umístění zahraničních vojáků na českém území měl tehdy silně populistickou příchuť, nicméně se stal jakousi nepsanou součástí sociálnědemokratického politického programu. A tak nyní škemrání o přítomnost NATO, či dokonce amerických základen na východoevropském území včetně Česka působí jako docela pořádná pirueta. A nic na tom nemění skutečnost, že radar tehdy byl americký a teprve někdy v budoucnu se měl začlenit pod NATO. Jde nyní opravdu o prozření sociálních demokratů a uvědomění si odpovědnosti za společnou bezpečnost západního společenství, nebo se jedná jen o nějaký politicky utilitární kalkul, který bude někde za něco handlován? To by opravdu nebylo dobře.
Je pravda, že od té doby se změnily nejen Brdy, kde dnes místo amerických vojáků ve zrušeném vojenském újezdu budou bloumat turisté, ale především se změnil svět. A rozhodně ne k lepšímu. Když „válečného štváče“ Bushe vystřídal „mírotvůrce“ Obama a „restartoval“ vztahy s Ruskem, stáhl americké vojáky z Iráku a začal opouštět Afghánistán a tlačit dohodu s Íránem, stal se svět mnohem méně bezpečným, než byl. Prostě se zase jen potvrdilo, co věděl jistý Flavius Vegetius Renatus před patnácti sty lety. Kdo chce mír, chystá se na válku. A když jsou oni zlí váleční štváči k nadšení mírumilovného obyvatelstva odstaveni, tak tu ty války máme. Nejen na Ukrajině, kde z Ruska jde strach, který prožívají zejména pobaltské země a Polsko.
Vymizení amerických existenčních zájmů na Blízkém východě v kombinaci s naiv ní podporou revolucí bezesporu přispělo ke vzniku Islámského státu a v důsledku i k té migrační vlně, která teď destabilizuje Evropu.
Představovat si ale, že se to po další obměně v Bílém domě zase vrátí do starých dobrých časů amerického planetárního četníka, by bylo hloupé a nebezpečné. Rusko ve válce s Ukrajinou uspělo, protože jeho držení Krymu, jak se dalo čekat, po velmi krátké době nikdo moc nezpochybňuje, a i když k uznání reality je ještě brzy, tak dříve nebo později k ní stejně dojde. A s tezí, že největší katastrofou byl rozpad Sovětského svazu, jako ruskou zahraničněpolitickou a bezpečnostní doktrínou svět bezpečnější být nemůže.
Z tohoto pohledu je snaha o užší spojenectví s NATO u chudších a vojensky nedostatečně silných východoevropských zemí pochopitelná.
Jen přichází s křížkem po funuse a je otázkou, jaký bude mít dnes efekt. To, co NATO zatím nabízí, tedy rozmístění techniky a velitelské infrastruktury, nevypadá bez nějakého většího obsazení personálem jako moc robustní, natož trvalá přítomnost.
A když speciálně v českém případě zavdává místní prezident důvod k pochybnostem, zda se chceme schovávat pod deštník americký, nebo ruský, není to úplně dobré východisko k vyjednávání.
O autorovi| PAVEL PÁRAL paralp@mf.cz
