Buldozer se nevzdává

Šéf největší české hotelové sítě začínal v dolech

Negativní momenty v mém životě? Viliam Sivek vrtí hlavou. „Chápejte, všechno, co bylo, vše, co se mi v životě stalo, čím jsem musel projít, bylo vlastně dobré. Nic z toho nehodnotím negativně. Kdyby ten život byl snazší, nebyl bych tam, kde jsem dnes,“ vysvětluje majitel a generální ředitel největší české hotelové sítě a incomingové cestovní kanceláře EuroAgentur Hotels & Travel, proč všechny klíčové životní události značí jen nad časovou osu svého života a proč spodní negativní část zůstává prázdná.
Přitom zažíval i těžké doby. Jeho matka byla v padesátých letech odsouzena za vlastizradu a zavřena na několik let do komunistického vězení, rodina vypovězena z Bratislavy do Sudet, do Jablonného nad Orlicí, kde žili ve vlhkém sklepním bytě. Otec je záhy opustil a pětiletého Viliama vychovávala babička. Když byl starší, chodil v neděli nakládat do lomu vozíky kamenem. Vypomáhal tak babičce s rozpočtem na domácnost. Jako synek z buržoazní rodiny nesměl na školu, šel fárat do ostravsko-karvinských dolů. „Bral jsem život, jaký byl, a snažil se přitom vždy hledat to příjemné. Třeba to, že okna našeho bytu byla jen deset centimetrů nad úrovní chodníku, bylo přece výborné - nemusel jsem jako ostatní chodit domů dveřmi. Babička, kterou jsem měl moc rád, onemocněla tuberkulózou, ale možná proto pustili maminku z vězení domů. Všechno má svoji pozitivní stránku,“ vzpomíná Viliam Sivek, kde se rodila jeho životní síla a optimismus.

Podnikatelské geny po dědečcích.

Viliam Sivek (60) sedí v prostorné kanceláři v zrekonstruované staré usedlosti v Praze-Hostivaři. Naproti přes ulici je jeho hotel a restaurace Selský dvůr, kdysi ubytovna Energovodu, první článek jeho řetězce. Vybudoval síť čtyřiceti hotelů, která stále roste. Příští rok otevře další čtyři jen v centru Prahy. „Rád bych jednou nakoukl do první světové stovky hotelových řetězců. Moc nám už nechybí,“ říká Sivek. Do jeho impéria patří též desítka restaurací a incomingová cestovní kanceláře, která v letošním roce doveze do České republiky více než tři sta tisíc zahraničních turistů. Podnikatelského ducha má v genech. Jeho dědeček z otcovy strany byl ředitelem čakovického Figara, dědeček z matčiny strany byl ředitelem Trnavského cukrovaru, tehdy největšího ve střední Evropě. „Viliam Sivek je jedním z nejschopnějších českých byznysmenů, které jsem potkal. Je na něj naprosté spolehnutí, co se s ním dohodne, to platí. Není třeba se od něj obávat nějaké skryté finty,“ říká o Sivkovi bývalý ředitel české centrály cestovního ruchu CzechTourism, nyní náměstek ministra zahraničí David Gladiš. V ještě větších superlativech o něm hovořil prezident Asociace hotelů a restaurací České republiky, bývalý ředitel hotelu InterContinental Praha Pavel Hlinka. „Druhý takový člověk v republice neexistuje. Všechny ostatní hotelové řetězce jsou vlastněny někým jiným, než kdo je provozuje. On ale celý řetězec nejen vybudoval a vlastní, ale dodnes i sám řídí. Pro mě on je buldozer. Hrne to před sebou a nakonec převálcuje. Je úžasný právě díky svému tahu na branku, podívejte se, co dokázal za pár měsíců se Spartou,“ říká Pavel Hlinka.

Lítání šetří čas na dceru.

Sivkovu kancelář zdobí podepsané hokejové dresy i vrtule z letadla. Obojí totiž k jeho životu patří stejně silně jako protější hotel či nezdolný optimismus. Když byli jeho synové malí, začali hrát hokej a on s nimi objížděl hokejové stadiony. Později se dostali až do NHL, dnes jeho syn Michal hraje právě za Spartu.
A do hokejové Sparty vstoupil na začátku letošního roku i Sivek starší - stal se jejím prezidentem a generálním manažerem. Klub byl tehdy v krizi, obchodní i sportovní. Hrozilo, že ani nepostoupí do play-off. Nakonec Sparta ligu vyhrála a jako firma je už finančně stabilizována. Nyní je generálním manažerem hokejové Sparty její bývalý brankář Petr Bříza, který o Viliamu Sivkovi říká: „Rychle dokázal zastavit negativní vývoj ve firmě, rozpoznal rezervy a ohromně ji zefektivnil. Navíc přinesl dobré klima, všechny nakazil svým entuziasmem. Dokázal svým nadšením strhnout všechny ostatní.“ Naplno žije i v soukromém životě. Je otcem pěti dětí. Ti starší s ním již léta pracují ve firmě, nejmladší Barborce je teprve deset měsíců. „Musím smeknout i před odvahou mít v jeho letech ještě dítě. On ale prostě není žádný poseroutka. To se mi na něm líbí. Když si něco myslí, tak to řekne, i když to nikdo nechce slyšet,“ dodává na Sivkovu adresu ředitel Asociace hotelů a restaurací Hlinka.
Když není v práci, kam obvykle přijíždí již v pět hodin ráno a domů se nevracívá před šestou večer, snaží se co nejvíce času trávit právě se svým nejmladším potomkem. Čas šetří, kde může. I šestimístné letadlo Piper 32, které si před pár lety pořídil a které i sám pilotuje, už nevnímá jako koníček, ale jako prostředek k úspoře vzácného zdroje. „Česká republika má nejhustší síť letišť v Evropě. Když jedu do Jeseníků, Bratislavy nebo Frýdku-Místku, autem by mi to trvalo vždy alespoň tři hodiny, zatímco letadlem tam jsem za dvacet pět až čtyřicet osm minut.,“ říká Viliam Sivek.

Vyznamenání jsou na hraní.

Statečnost podědil po mamince. Když byla ve vězení, hrával si s jejími vyznamenáními - s Francouzským válečným křížem s palmou či se Zlatým řádem Slovenského národního povstání. O medailích mu nikdy nic neříkala, pamatuje si však, s jakými slovy ho vyprovázela, když místo na střední školu směřoval do dolů: „Síly a energie máš dost, aby ses probil světem. Nikdy si nezoufej a věci dělej pořádně.“ Když v roce 1961 při neštěstí na dolu Dukla zahynulo sto osm jeho kamarádů, s fáráním skončil. Živil se u dráhy - házel uhlí na lokomotivě, posunoval vagony. „Vím, jak je těžké živit se rukama. Se svými sto devadesáti centimetry jsem musel kopat v šedesáticentimetrové štole. Navždy budu mít v úctě všechny, kteří se musejí živit tvrdou prací,“ říká Sivek.
Maminku nakonec rehabilitovali a on mohl začít studovat střední pedagogickou školu. Pokračoval pětiletou nástavbou pro pracovníky v kultuře, pracoval jako kulturní referent v Ústí nad Orlicí. Později získal místo ředitele kulturního domu v Novém Městě nad Metují: „Dělali jsme filmové přehlídky, hudební festivaly, měli dobrý bar. Několikrát jsme byli vyhodnoceni jako nejlepší kulturní dům v republice. Pak přišli z ROH a nabídli mi, abych šel postavit největší odborářskou zotavovnu v zemi.“ Přestěhoval se s rodinou do unimobuňky v Praze na Petynce a vedl stavbu hotelu Pyramida na protější stráni, v Praze na Dlabačově. Když tehdy největší hotel v Československu dokončil, byl jmenován jeho ředitelem. Zároveň studoval dramaturgii a produkci na AMU. Jenže v roce 1988 neprošel komunistickou prověrkou na práci se státním tajemstvím a byl odvolán z funkce. Po změně režimu začal podnikat v cestovním ruchu, který trochu znal z práce v hotelu Pyramida. Postupně si získával stále větší respekt konkurentů a jeho úspěch byl letos korunován čtyřmi významnými oborovými cenami: Osobnost cestovního ruchu, Hoteliér roku v kategorii hotelových řetězců, Manažer odvětví cestovního ruchu a Podnikatel roku v oboru služeb.