Buldozer z hájenky

Majitel společnosti Less byl u vzniku státního lesnictví po roce 1990

Jan Mičánek (53)

je lesník, který zásadním způsobem ovlivnil restrukturalizaci Lesů České republiky. Začínal v patnácti jako lesní dělník, posléze vystudoval Střední lesnickou technickou školu v Písku a Fakultu lesnického inženýrství v Brně. Prošel různými lesnickými povoláními, po listopadovém převratu 1989 na rok zakotvil na ministerstvu zemědělství, kde se zabýval reformou lesnictví. Jako silná osobnost občansky ovlivňoval reformu i z pozice ředitele státní exportní a importní firmy Silvaco. Podílel se na vzniku Forestinvestů i Foresbanky, poté se začal věnovat vlastnímu podnikání, zeměřenému především na širokou škálu činností od lesní těžby po zpracování a prodej dřeva. Jednoznačně lesnická životopisná linka měla překvapivé odbočky k přijímacím zkouškám herectví na FAMU, k písňovým textům a působení v countryové skupině Patrik i k soukromým historickým studiím. Je ženatý a má tři děti. Žádná z životních rolí ho nedonutila vzdát se bydlení na hájence. EURO: Po odvolání ředitele Jiřího Olivy a managementu Lesů České republiky prudce stoupl zájem o vás a vaši firmu Less. Hledají se nadstandardní vztahy, kterými by ministr Jaroslav Palas svůj krok rád dodatečně zdůvodnil. Existují? MIČÁNEK: Ne Less a Lesy ČR, ale já osobně mám nadstandardní vztahy s Olivou. Jsme přátelé, měli jsme podobný osud a spoustu společných zájmů. Stýkáme se, slavíme spolu narozeniny i naše ženy se mají rády, nejmladší synové jsou nejlepší kamarádi. Vystupovali jsme také v jedné kapele. Jsme malá branže, o tomhle našem přátelství kdekdo ví. A právě proto má moje firma s Lesy ČR spíš podstandardní vztahy. Jsme víc na očích a neustále pod kontrolou. Pracovníci Lesů ČR se mají na pozoru, aby si s námi nějak nezavdali. Žádné výhody jsem neměl.

EURO: Zřejmě někomu nedá spát neobvykle strmý růst vaší společnosti, zaměřené především na lesní a dřevařské práce a obchod se dřevem. MIČÁNEK: Od roku 1995 se mi firmu každý rok podařilo zdvojnásobit ve všech důležitých ukazatelích. Především mě těší, že neustále roste obrat i počet zaměstnanců. Máme pět vyvážecích souprav a čtyři velice výkonné harvestory, to jsou jakési kombajny na těžbu dřeva, které strom porazí, odvětví a ještě nařežou na sortimenty. Dopravu zajišťuje 50 nákladních automobilů. Zato kočí a koně, traktory a traktoristy ani chlapy s motorovými pilami nezaměstnáváme. Jejich služby si najímáme.

EURO: Nezavání to švarcsystémem? MIČÁNEK: Co to je švarcsystém? To není moje starost, o to se stará pan Špidla. Chlap s traktorem si jako živnostník dá do nákladů kdeco, i provoz svého osobního auta. Možná i botičky pro své děti, jen aby nemusel platit daně. My daně platit musíme. Když toho člověka přijmeme za stejné peníze do pracovního poměru, je hrubě nespokojen, protože si méně vydělá. Na druhou stranu takhle najímají pracovníky všechny lesní firmy na světě. Co s armádou zaměstnanců, když se právě netěží? Na druhou stranu na harvestorech těžíme 300 tisíc kubíků dřeva s vlastními zaměstnanci. U každého stroje jich najde práci třicet. Celkem už máme kolem tisíce zaměstnanců. Nepočítaně lidí zaměstnáváme ve službách.

EURO: Mluvím a píšu o „vaší“ akciové společnosti, ale u té se vlastně nikdy neví, komu opravdu patří… MIČÁNEK: U té mé se ví – jsem stoprocentním vlastníkem a všude to uvádím.

EURO: Začínali jste však ve třech. MIČÁNEK: Se šedesáti tisíci a s trabantem, protože třetí člen neměl na vložné. Less jsem v roce 1992 zakládal jako víkendovou firmu. Sešli jsme se vždycky v sobotu v deset a vyřešili všechny její starosti. Někdy to trvalo dvě hodiny, jindy dva dny. V takovémto poklidu se firma velice dobře usadila, našla seriózní strategii a vytvořila si dobré jméno. Když jsem se v roce 1995 rozhodl pro rozjezd a vložil do společnosti všechna svoje aktiva, bylo na čem stavět. Své partnery jsem vyplatil a zůstali ve firmě. Jeden je ředitelem závodu a druhý je v důchodu a pracuje už jen tehdy, kdy se mu zachce.

EURO: Proč jste se nepustil do podnikání dřív? MIČÁNEK: Protože jsem to neuměl. Byl jsem hajný a všechno, co souvisí s podnikáním, jsem se musel naučit. Výsledovku jsem poprvé uviděl, když mi bylo jednačtyřicet.

EURO: Jako zelenáč jste ale rozhodně nezačínal. Vždyť jste to byl právě vy, kdo počátkem devadesátých let roztočil kolotoč restrukturalizace a privatizace části státních lesů. A kdo po pár letech zaplakal nad osudem Forestinvestů? MIČÁNEK: To však byla úplně jiná kapitola, která ze mne na rok udělala ministerského úředníka. Jako ředitel odboru na ministerstvu zemědělství jsem začal prosazovat restrukturalizaci lesů. Koncepci vymyslel o generaci starší lesník Zdeněk Domes, ale já jsem byl ten buldozer, který ji prosadil.

EURO: Vámi prosazený systém dodnes funguje. Přesto vám nevynesl žádnou slávu. Spíš jste citován v negativním světle jako příčina nezdarů, které privatizaci poloviny bývalého majetku státních lesů provázely. MIČÁNEK: Já jsem se stal symbolem té změny, která se chtě nechtě dotkla osudů mnoha lidí. Sto dvacet odvolaných ředitelů lesních závodů se stalo dealery mé „špatné pověsti“. Mé úspěchy v podnikání jsou pro mnohé z nich červeným hadrem.

EURO: Proč jste se nepokusil vybudovat kariéru státního úředníka? MIČÁNEK: Náměstkem ministra zemědělství jsem už byl, ale jen jediný půlden 1. srpna 1990. Nestačil jsem se ani ujmout funkce, protože jsem se tak ostře střetl s ministrem Bohumilem Kubátem, že bych tu pozici dál neustál. Náměstkem se stal Pavel Rybníček, s nímž jsme původně počítali jako s ministrem lesního a vodního hospodářství, kdyby nám tu funkci před očima nezrušili. Rybníček tam vydržel dodnes – a kde je konec Kubátovi…

EURO: Jak jste se dostal do pozice, že jste tu navrhoval ministra, tu kandidoval na náměstka? MIČÁNEK: Ve vzrušeném prosinci 1989 jsem už byl tak nervózní, že jsem nevydržel sedět v hájence s uchem na rádiu. Zajel jsem proto za sousedním fořtem Františkem Morávkem a přemluvil ho, aby se jel se mnou podívat do Prahy, co nového se děje v naší branži. Ve Špalíčku, kde bylo centrum revolty, se o lesnictví nikdo nestaral. Na zemědělském výboru, nebo jak se to shromáždění jmenovalo, taky ne. Ale řekli: jste tu správně a jestliže vám opravdu jde o lesnictví, pusťte se do toho. A tak jsme postupně dostávali informace a stali jsme se součástí dění.

EURO: Jak jste sehnali spolupracovníky? MIČÁNEK: Obvolával jsem lidi, které jsem znal a jimž jsem důvěřoval. Samozřejmě že mezi nimi byla i půlka naší bývalé studentské kapely Patrik. Tak se i kapela dostala do kuloárových řečí, přestože mnohem směrodatnější bylo, že ji tvořili zkušení lesníci. Český ministerský předseda Petr Pithart chtěl získat nezkreslené základní informace o stavu lesa a o lesním hospodářství. Požádal mne, abych zorganizoval výjezd spojený s besedou s lesníky. Jeli jsme do Trhanova, odkud Pithartovi poslala dopis jiná aktivní skupina lesníků. Tam se zrodil první polistopadový lesnický program, nazvaný podle místa podpisu Pivoňská výzva.
Po období, kdy si na lesnictví ve Špalíčku nikdo nevzpomněl, tu najednou byl program a skupina připravených lesníků. Protože jsem je všechny svolával já, předurčilo to i moji dobrou pozici.

EURO: Jak jste ji využil? MIČÁNEK: K prosazení reformy. Očekávaly se od nás tři věci. Především vrátit majetek těm, jimž byl odcizen. To nebyl problém, protože způsob ukládal zákon a my jsme jen nastavili systém, aby to hladce proběhlo.
Nejobtížnější bylo nastavit restrukturalizaci, protože šla proti tradicím, neboť až do té doby řídilo lesní hospodářství v celé republice ministerstvo. Také před válkou byly mnohem menší státní lesy řízeny přímo z jednoho odboru ministerstva. Teď najednou měl být ustaven samostatný státní podnik. A ještě k tomu mimo Prahu. Naše zkušenost z pražskými lesními úředníky byla však natolik otřesná, že jsme i proti značnému pražskému tlaku obhájili Hradec Králové. Výhodou bylo, že jsme hradecké podnikové vedení vyměnili ze všech nejdřív a Jiří Oliva byl už v nové funkci zabydlený. Přidání kompetencí z dalších krajů už nebylo tak obtížné. Tak byly založeny Lesy ČR.

EURO: Po privatizaci se všude volalo, ale tu, kterou jste zvolili pro zbylou polovinu majetku státních lesů – pro traktory, pily, manipulační sklady a podobně – část lesnictva odmítala a dosud ji někteří oponenti podrobují značné kritice. MIČÁNEK: To ovšem nebyli a nejsou oponenti, ale milovníci starých pořádků. Všem kritikům jsem říkal – doneste jiný projekt. Ale dodnes nikdo s jiným návrhem nepřišel. Žádný oponent se dosud nenašel. My jsme prosadili rozumnou formu privatizace, v podstatě privatizaci lesnických služeb. Otázkou je, zda měla přijít do kuponovky. To nám žádnou radost nedělalo, měli jsme představu o přímém prodeji zájemcům. Stát měl však zájem na kuponové privatizaci a usilovně bránil výjimkám.

EURO: Nějaké výjimky se vám podařilo prosadit? Nepovažovali jste to za pokus některých podnikatelských subjektů získat pro sebe protekci? MIČÁNEK: Naopak vítali jsme je, protože pro nás to byl signál, že jsou lidi, kteří směřují naším směrem a přemýšlejí podobně jako my. K tomuto způsobu privatizace jsme však museli mít souhlas privatizačního náměstka. Ale ten nás dusil, abychom dodali co nejvíce objektů do kuponovky. Podařilo se to ve třech, maximálně v pěti případech. Nikdy tímto způsobem nebyl privatizován celý závod.
Některým firmám se ovšem podařilo ještě před kuponovou privatizací přemluvit Fond národního majetku, aby jim přímo prodal akcie. S tím jsme ovšem neměli nic společného. Tímto způsobem privatizovali na příklad ve Velkých Karlovicích, Ledči a myslím i v Rumburku.

EURO: Tento postup se dodnes kritizuje, i když se leckteré firmy už desetkrát prodaly nebo navzájem sloučily. Říká se ovšem i to, že Zdeněk Domes přišel jen s obdobou jakési socialistické reformy, o níž před revolucí přednášel na seminářích. MIČÁNEK: Prosím vás, kde by o tom přednášel? Vždyť on trasíroval cesty v lese. Navíc byl osmašedesátník, takže moc příležitostí k veřejným vystoupením neměl. Reforma nevznikala někde v tichu pracovny, ale na ubytovně v Měcholupech, kde jsme počátkem devadesátých let všichni pohromadě bydleli a kde si mohl úplně každý svým nápadem přisadit.

EURO: Lidé vám nemohou zapomenout, že jste podporoval vznik Forestinvestů. MIČÁNEK: Nejen to, já jsem k jejich zakládání vyzýval, aby vznikl jeden v každém kraji. Bylo jich nakonec sedm nebo osm a byly na sobě nezávislé. I myšlenka založení Foresbanky se mi líbila. Obou těch projektů jsem se naplno účastnil. Avšak nikdy mi tam nic nepatřilo a nic jsem si z toho neodnesl.

EURO: Proč jste se tedy angažoval? MIČÁNEK: Byl jsem přesvědčen, že projekt je založen na správné úvaze a má smysl.

EURO: Jenže o Forestinvestech se dnes mluví už jen v souvislosti s tunelováním. MIČÁNEK: Pokud je termín tunelování myšlen tak, že procesy posloužily tomu, aby se majetek přesunul od jedněch vlastníků k jiným, aniž ti první dostali zaplaceno, takže byl ukraden a odcizen, tak k tomu určitě došlo. Dikové vyšli zkrátka. Ale povšimněte si, kdy se to stalo. V době, kdy jsem už s Forestinvesty neměl nic společného. Nikdy jsem nebyl vlastníkem fondu ani akcií Foresbanky. Vždy jsem se cítil být v pozici manažera, člověka, který něco řídí a za něco nese odpovědnost. Tu odpovědnost jsem cítil především vůči vlastníkům.

EURO: Proč za to nebyl někdo potrestán? MIČÁNEK: To se ptáte mě, lesníka? Ptejte se státních zástupců, policistů, soudců…

EURO: Jak ten konec fondů na vás zapůsobil? MIČÁNEK: Prožil jsem pár dnů, kdy jsem si říkal: Čtyři roky života jsem tomu věnoval, tolik šťávy, sil a invence jsem do toho vložil, pracoval jsem dvacet hodin denně a strašně mne to těšilo. A najednou zjišťuji, že je to špatně. Vlezl jsem si do podkroví a civěl jsem se do zdi. Co budu dělat? Rozhodl jsem se správně – dělat ve své firmě.

EURO: Když jste rozhodoval o celé velké privatizaci, nikdy vás nenapadlo zprivatizovat si kousek pro sebe? MIČÁNEK: V pozici velkého a všemocného jsem pociťoval velké pokušení využít příležitosti, ale neudělal jsem to. Věřím, že je to silný argument pro všechny, kteří o mne mluví pejorativně. Příležitost jsem měl, ale nevyužil jsem ji.

EURO: Vaše firma vám dělá potěšení? MIČÁNEK: Není v ní nic z privatizace ani dotace od státu, nic jsme neukradli ani nevytunelovali. Ačkoli jsme začínali s 60 tisíci korun a trabantem, přesto před dvěma lety už ležela na stole rakouská nabídka za 160 milionů. Neprodal jsem. Třeba budu ještě šikovnější a hodnotu ještě více znásobím.

EURO: Jaký máte pocit, když se ohlédnete za restrukturalizovaným státním lesem a privatizovaným majetkem? Když les se pro mnohé stává jen prostředkem k tvorbě zisku? MIČÁNEK: Absolutně si nemyslím, že zisk je něco hříšného. Je nutný a nevyhnutelný. Zisku musí dosahovat i státní podnikání. Má-li někdo pocit, že systém je nastaven špatně a že i někdo jiný dociluje ve státních lesích zisk, mám pro něj jedinou odpověď: Lesy České republiky jsou jediný státní lesní majetek v Evropě, který vytváří zisk. Ať si každý položí otázku, proč to tak je.

EURO: A proč to tak je? MIČÁNEK: Tvrdím, že proto, že to státní podnik netěží, nezalesňuje a tak dál sám, ale objednává si práci jako službu. Státní zaměstnanci mají touhu mít co největší kancelář, co nejdražší auto, co největší plat, co nejvíc sekretářek a spravovat co nejvíc fondů. To je legitimní, jako státní zaměstnanec bych se asi choval stejně. Za chvíli by státní lesy byly ve ztrátě. Zvolený systém umožňuje vytvořit přiměřený zisk firmě, která poskytuje službu, i státnímu lesu.

EURO: Dáme-li si však do souvislostí i to, že některý privatizovaný státní majetek byl rozkraden? MIČÁNEK: Co to však má společného s obhospodařováním lesa? Absolutně nic. Kdybychom traktory a ruční pily rozprodali v malé privatizaci, taky by se všechny neužily k obhospodařování lesa a mohly by skončit kdovíkde. Třeba i ve sběru. Na hlídání zločinů už instituce máme. Nepotřebujeme žádnou zvláštní instituci na hlídání státního lesa.

Euro: Jakou restrukturalizaci plánujete nyní? MIČÁNEK: Ve vlastním podniku. Společnost Less rozdělím na čtyři firmy podle předmětu podnikání Less and Forest se bude zabývat základními lesnickými a dřevařskými činnostmi,v Less and Timber budou pily, Less and Trade se bude zabývat obchodem s dřevem a Less and Patrik, pojmenovaná podle už legendární lesnické country kapely s Jiřím Olivou, sdruží spoustu činností, od pálení dřevěného uhlí, přes chov ryb, maloobchody a pálení lihu.

EURO: To opět zvýší zájem o nahrávky tajuplného Patriku. Vydáte je? MIČÁNEK: Jen v sedmi kusech pro členy kapely.