Dočkáme se spíše toho, že Kajínek zmizí z bilboardů, anebo fotografií prezidenta na WC?
Blesk z 20. srpna 2004 přinesl tajně pořízené záběry z dovolené Václava Havla a jeho ženy Dagmar na Hrádečku, na nichž je pan exprezident v trenýrkách a jeho žena v kalhotkách. Ač fotografie jsou nevinné a paní Dagmar má hezkou postavu, jde o průlom do vžitého úzu: zatím Blesk, který má náklad okolo půl milionu výtisků, sledoval prominenty jen na veřejném prostranství, viz třeba fotografie Václava Klause s půvabnou blondýnkou Klárou, a nepronikal politikům do soukromého prostoru. Dodržoval hranici rozdílného vztahu bulváru na jedné straně k bavičům a sportovcům a na druhé straně k politikům.
Když v létě roku 2001 vydal již zaniklý Super tajně pořízené fotografie Petry Buzkové na nudapláži v Chorvatsku, Blesk ústy svého zástupce šéfredaktora Františka Nachtigalla přiznal v rozhovoru pro Radiožurnál, že autor fotografií nejprve nabízel inkriminované snímky Blesku, který je odmítl, protože dodržuje normy svého švýcarského vydavatele a zvyklosti panující na německy mluvícím trhu. Jinými slovy, že Blesk nedělá ve vztahu k politikům novinařinu klíčovou dírkou. Toto tabu padlo a Blesk se najednou chlubí, že pronikl bezpečnostní bariérou. Proto tuto skutečnost lze vnímat jako signál, který vypovídá o hlubších změnách na mediální krajině. Navíc průlom do privátní sféry byl učiněn anonymně, fotograf se pod snímky ani nepodepsal.
Česká republika patří do jistého geokulturního kontextu: je vklíněna mezi Německo a Rakousko a bulvár v tomto prostoru má odlišnou tradici než v Anglii (kde vychází jedenáct masových deníků a devět bulvárních nedělníků, exkluzivní reportáž s detaily ze svatby fotbalisty Davida Beckhama zvedla v roce 1999 náklad jednoho z nich z šesti set tisíc na dva miliony) či Francii (kde před časem mohli čtenáři zahlédnout prezidenta Chiraka v sepraných spodkách na terase letního sídla) a Itálii (kde bulvární deníky neexistují, tam jsou jen bulvární časopisy a masové sportovní noviny). V našem prostoru nemá bulvár většinou ve zvyku narušovat soukromý prostor politiků, a když se o to pokusil, jako třeba první dva paparazzi - němečtí fotografové Wilhelm Wilcke a Max Christian Priester, kteří v roce 1898 pořídili tajně snímky knížete Bismarcka na smrtelné posteli, skončili ve vězení. Na vývoji bulváru se samozřejmě v tomto prostoru podepsal i nacismus v letech 1933 až 1945, který nepřipouštěl neoficiální snímky ani informace, a u nás pak rudá totalita.
Bulváru bývá v našem prostoru přisuzováno pět strukturálních znaků, které odpovídají pěti pozitivním sociálním funkcím, jež dobře dělané masové noviny plní: zaprvé seznamují lidi, kteří většinou moc nečtou, s nejdůležitějšími politickými problémy v přiměřeně zjednodušené formě. Zadruhé přinášejí bezplatný sociální servis pro nemajetné vrstvy obyvatelstva, které nemají na právníky. Zatřetí stimulují kult úspěšnosti mezi širším obyvatelstvem. Začtvrté kanalizují neukojenou potřebu po krvi a sexu u některých skupin obyvatelstva. Za páté mívají nejlépe redakčně zpracované sportovní rubriky, které někdy tvoří až polovinu rozsahu novin.
Až do nedávné doby také platilo, že bulvár v Německu, tedy hlavně zmíněný Bild s nákladem 3,9 milionu, a v Rakousku Neue Kronen-Zeitung s nákladem kolem 900 tisíc stál politicky vždy vpravo od středu.
V poslení době lze zaznamenat jisté snahy o prolomení sociálních tradic bulváru i politické orientace: V Německu noviny převzaly na začátku roku 2002 zprávy z Velké Británie o vztahu kancléře Gerharda Schrödera s prominentní televizní novinářkou Sandrou Meischberger s odůvodněním, že kdo podvádí v soukromém životě, může podvádět i v politice. V srpnu 2004 se Bild přestal držet pravicové orientace a postavil se na stranu nezaměstnaných v bývalých zemích NDR, kteří protestují proti sociálním reformám v Německu, o nichž je naopak pravice přesvědčena, že jsou nutné a měly by být ještě mnohem tvrdší.
Kancléř Schröder před časem prohlásil: „V novinařině se v poslední době něco změnilo. Z této profese se čím dál tím víc vytrácí respekt před intimní sférou. Proto, jako musím plně respektovat každou tvrdou kritiku, musí oni respektovat, že já mám právo se bránit proti porušení mé soukromé sféry… Využiji všechny možnosti, které mi právní stát nabízí.“ Soudy doposud stále probíhají.
Bulvár a privátní televize si přestávají klást jak u sousedů, tak i u nás jakákoliv omezení, a to jak morální, tak politická, a stávají se zcela nevypočitatelnou silou i pro své majitele a samozřejmě pro všechny občany. Orientace na momentální zisk může právě majitelům privátních televizí a bulváru přinést záhy mnohem vyšší daně či různá inzertní omezení a občanům zjitřenou atmosféru, v níž se nejlépe daří všem extremistům.
A samozřejmě při dnešní technice (mikrokamery s vysílačkou) se můžeme brzy dožít toho, že nějaký deník přinese fotografii pana prezidenta na WC. Zmizení jakýchkoliv pravidel v této oblasti ovšem neohrožuje jen Schrödera, Havla či Klause. Měli bychom se veřejně zamyslet, jestli chceme, aby náš bulvár byl jen přisprostlý drb o Češích. V Německu se například právě v těchto dnech z podobných důvodů chystá zákonná iniciativa, která znemožní zločincům vydělávat na svých činech prodejem autorských práv či fotografií, jako to již platí pětadvacet let ve Spojených státech. Potom by možná Kajínek nemohl být na billboardech.
