Rakousko chce omezit rozdávání diplomatických pasů. V Česku to nehrozí
Alfons Mensdorff-Pouilly je rakouský šlechtic, lobbista a obchodník se zbraněmi, kterého britské i rakouské úřady obviňují mimo jiné z toho, že v Česku rozdával úplatky jménem firmy BAE Systems, jež obchodovala se švédskými stíhačkami Jas-39 Gripen. I kdyby ho při tom před deseti lety česká policie chytila s miliony v kufříku, musela by ho pustit. Jak totiž vyšlo najevo, měl a stále má diplomatický pas. K nedotknutelnosti mu stačí málo – vytáhnout knížku s červeným obalem a zlatými písmeny. Ta totiž podle mezinárodních dohod zajišťuje svému majiteli téměř absolutní volnost.
Držitel diplomatického pasu, jenž shodou okolností vznikl před půl stoletím právě ve Vídni, nesmí být prohledán ani zadržen. Na letišti (s výjimkou USA) má právo na zvláštní koridor, nikomu nemusí ukazovat, co má v zavazadle, a když spáchá dopravní přestupek, nikdo po něm nemůže chtít pokutu. Diplomatický pas se ale hodí i v běžném životě –dá se na něj získat upgrade do vyšší třídy v letadle nebo sleva v luxusních hotelech.
Podnikavý hrabě
„Hrabě Ali“, jak se podnikavému šlechtici v Rakousku přezdívá, nebyl sám, kdo do světa vyrážel s prominentním pasem v kapse. Mezi nedotknutelnou šlechtu se statusem diplomata patří také celá řada politických důchodců. Namátkou třeba bývalý šéf státní kasy, dnes spolumajitel poradenské firmy Karl-Heinz Grasser nebo Brigitte Edererová, někdejší státní tajemnice pro EU, která dnes sedí v představenstvu firmy Siemens. Důvod, proč zůstávají formálně diplomaty, i když už dávno sledují svůj soukromý byznys, je jednoduchý – nikdo po nich nechtěl, aby VIP pas vrátili.
A po jiných prominentech zase nikdo nechtěl, aby dokazovali, že zastupují Rakousko navenek. Třeba vídeňský arcibiskup Christoph Schönborn, rodák z Litoměřicka, platný diplomatický pas má. V jeho případě jde ale opravdu jen o bonus – jako kardinál totiž beztak má status vatikánského diplomata s příslušným pasem. Ostatně stejně jako jeho čeští kolegové Miloslav Vlk a Dominik Duka.
S benevolentním rozdáváním červených pasů u našich sousedů chce teď zatočit rakouský ministr zahraničí Michael Spindelegger. Ve vládě již prosadil novelu zákona, která by provedla radikální řez. Na diplomatický pas by měli nárok jen politici a diplomaté v činné službě. Všichni ostatní by ho museli do tří měsíců vrátit. Mimo jiné by se tak mohlo začít s pořádnou evidencí. V Rakousku je dnes rozdáno na 2500 diplomatických pasů a nikdo pořádně neví, komu patří.
Aféra, která podobně jako Wikileaks poškozuje pověst diplomatů, má i své komické stránky. Třeba spisovatel Janko Ferk ministrovi Spindeleggerovi poslal otevřený dopis s tím, že je zván na různá literární čtení po Evropě a diplomatický pas by nutně potřeboval. „Především nechci být osaháván povinností posedlými veřejnými orgány na místech, kde mi to není příjemné,“ napsal v nadsázce Ferk.
Rakouská kauza dobře poukázala na to, že v zemích, kde se ctí tradice bývalé monarchie, která šlechtické a diplomatické výsady propůjčovala za úplatu, jsou mezi majiteli diplomatických pasů i lidé, kteří žádnou zvláštní ochranu nepotřebují. Vídeňské ministerstvo zahraničí není jediné, které zjišťuje, že prominentních pasů koluje nebývale hodně. Loni například Bratislava řešila, jak Dobroslava Trnku čtyři měsíce po odchodu z funkce generálního prokurátora přimět, aby cestovní doklad diplomata odevzdal.
Trumf na pokuty
Nezaslouženou imunitu mají i europoslanci. Pokud cestují jako členové výboru do krizových zemí, dá se status diplomata pochopit. Často je to ale jen kouzelná knížka, která funguje na policisty. Třeba polský poslanec europarlamentu, někdejší ministr spravedlnosti Zbigniew Ziobro loni mával prominentním cestovním dokladem na dálnici u bavorského Hofu. Z pokuty za nedovolenou rychlost sešlo, protože se odvolal na imunitu. Stejně se zachoval i jeho kolega Slawomir Nitras, který se svým černým audi na německé dálnici dokonce couval, protože minul výjezd.
Problémy našich sousedů a nejrůznější finty, jak získat nedotknutelnost, by nás nemusely trápit – kdyby v Česku nebyla praxe vydávání diplomatických pasů přinejmenším stejně benevolentní jako v Rakousku. Celkem jich Černínský palác od roku 2007, kdy se začalo s biometrickými prvky, vystavil 4247 kusů. Z toho je platných 3040, tedy více než v Rakousku. Z hlediska mezinárodního práva má český pas pochopitelně stejné výhody jako ten rakouský, a to včetně zmíněných slev v hotelech a luxusnějšího cestování.
Okruh lidí, kteří mají na český diplomatický pas nárok (na rozdíl od toho rakouského má černou barvu), je široký. Zákon počítá s poslanci, senátory, ústavními soudci, členy vlády a pochopitelně s diplomaty. Ti společně s prezidentem a předsedy obou komor a nejvyšších soudů mají nárok na speciální černý pas i pro manželku či manžela. Poslední skupinu, kterou zákon přímo jmenuje, jsou nezaopatřené děti diplomatů.
Stačí jeden podpis
Kromě toho ale diplomatický pas získá kdokoli na základě „mezinárodních zvyklostí“. Kolik lidí se do této kategorie vejde? Žádné statistiky neexistují. „Ročně se může jednat zhruba o desítky takto vydaných pasů. Většinou jsou vydávány osobám, které pracují v mezinárodních organizacích nebo se účastní různých pozorovatelských či vojenských misí,“ vysvětluje Kristina Kvapilová z tiskového odboru ministerstva zahraničí. Ani ona „mezinárodní zvyklost“ není nijak kodifikována. K získání pasu, který otevírá brány do světa prominentního cestování, stačí podpis ministra.
A ti se bez ohledu na politickou stranu, kterou reprezentují, vždy drželi zlatého pravidla – bývalí premiéři si mohou diplomatické pasy nechat. Pohled na řadu osmi českých expremiérů ale dává tušit, že prominentní cestovní doklad nemá se zastupováním zájmů Česka, tedy opravdovou diplomacií, nic společného. S výjimkou Václava Klause, který v politice ještě povýšil, by diplomatický status k reprezentaci potřebovali jen dva: Josef Tošovský v basilejské Bance pro mezinárodní platby a Jan Fischer coby viceprezident Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Ostatní se věnují svému soukromému byznysu nebo politikaření.
Také s vracením pasů na tom není Česko kdovíjak. Zatímco třeba senátoři musejí doklad odevzdávat po skončení mandátu na personálním oddělení, Úřad vlády se stará jen o pas pro premiéra. „U ministrů to řeší každý resort zvlášť,“ doplňuje mluvčí vlády Jan Osúch. Vzhledem k tomu, že průměrná doba „přežití“ se v resortu zdravotnictví nebo kultury pohybuje kolem 18 měsíců, mohla by mít ministerstva s takovou fluktuací rovnou celou kancelář pro vydávání a vracení pasů.
Nechme jim je
Přesto se žádná debata o radikálním řezu podobné té v Rakousku nevede. „Osobně by mě také zajímalo, jaká je současná praxe a kdo všechno diplomatický pas má,“ říká Cyril Svoboda, někdejší šéf české diplomacie, který dnes vede soukromou Diplomatickou akademii. „Pokud ale jde o bývalé premiéry a ministry zahraničí, jsem pro to, aby měli pas na doživotí. Stát nemá žádnou jinou možnost, jak jim vyjádřit dík za jejich služby,“ dodává smířlivě.
Celebrity s VIP pasem Novak Djokovič Srbský tenista získal diplomatický pas společně s kolegy, kteří se podíleli na vítězství v Davisově poháru, v dubnu 2011. „Velmi nám to usnadní cestování, přinejmenším na letištích nás lépe rozpoznají,“ prohlásil sportovec.
Usain Bolt Fenomenální jamajský běžec se roku 2009 stal mimořádným velvyslancem své země a obdržel k tomu i diplomatický pas.
Pierre Falcone Obchodníka francouzsko-alžírského původu angolský diplomatický pas nezachránil. V roce 2009 byl odsouzen na šest let za nelegální obchod se zbraněmi.
Peter Schuster Slovenský podnikatel, syn někdejšího prezidenta Rudolfa Schustera, získal pas v roce 1999. O šest let později obdržel prominentní pas také kardiolog Ivo Gašparovič, syn slovenské hlavy státu Ivana Gašparoviče.
Ramón Mercader Vyšinutý španělský komunista, který v roce 1940 zavraždil Lva Trockého, cestoval v 60. letech minulého století na československý diplomatický pas.
Otto von Habsburg Následníkovi císařského trůnu odmítaly rakouské úřady vydat cestovní doklad. Po Evropě tak cestoval s diplomatickým pasem Španělska, VIP doklad mu vydal i Suverénní řád maltézských rytířů.
