Občané se revolučních změn bát nemusí
Předvolební boj vychází z prosté logiky: kandidáti se musí odlišit od svých protivníků, aby lidé věděli, proč pro ně mají hlasovat. Jenže jak přijít s něčím převratným, když v základních principech vnitřní i zahraniční politiky Německa v zásadě panuje shoda? O nutnosti zakotvení Německa v Evropě a podpoře pro rozšíření Evropské unie není pochyb. Všichni (v hlavním politickém proudu) vědí, že je třeba najít nové impulsy pro nepříliš zdravou německou ekonomiku, ale přitom nezlikvidovat státní finanční kasu. Všem je jasné, že trh práce potřebuje větší pružnost, ale i to, že němečtí voliči neodevzdají hlas pro sociální nejistotu a nepřijmou americký ekonomický model.
Oba hlavní kandidáti na post kancléře, Gerhard Schröder za sociální demokraty (SPD) a Edmund Stoiber za křesťanský blok (CDU/CSU), zamířili do politického středu. Tam určitě najdou více voličů než mezi levicovými či pravicovými radikály. Ředitel Evropské akademie v Berlíně Eckart Stratenschulte týdeníku EURO řekl, že za takové situace nakonec o vítězi voleb může rozhodovat barva kravaty, kterou si budoucí šéf vlády vezme do televizního přenosu. Komické je, že Stratenschulte toto prohlásil těsně před posledním televizním duelem mezi dosavadním kancléřem Schröderem a bavorským premiérem Stoiberem. Oba kandidáti pak do studia přišli se stejnými kravatami…
Vůdci hlavních politických táborů pochopitelně vědí, že nemohou své voliče nudit, a tak hledají každý detail, ve kterém by se mohli odlišit. Edmundu Stoiberovi se kupříkladu daří vytvářet dojem, že by se dokázal ostřeji postavit proti ilegálnímu přistěhovalectví. Ve skutečnosti je ovšem možná rád, že klíčové zákony týkající se imigrace a nabývání německého občanství schválila už Schröderova vláda. Zákony se přece nedají měnit každou chvíli. Bavorský politik se může bez obav věnovat rétorice.
Jestliže se tedy v předvolební kampani ještě nějaké odlišnosti v navrhovaných receptech obou kandidátů najdou, po volbách příští kancléř - ať už jím bude kdokoliv - zjistí, že mu mnoho manévrovacího prostoru nezbývá.
Odbory dnes určitě mají větší strach ze Stoibera, protože se obávají oslabení své role v dialogu mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Ale i bavorský premiér je podobně jako Schröder znám tím, že se nijak neštítí státních zásahů v ekonomice ve chvílích, kdy hrozí krachy firem a ztráty pracovních míst. Bavorský premiér se dnes dokonce může více líbit těm, kteří volají po větších veřejných výdajích. V roli kancléře by však narazil na mantinely. Jde nejen o to, že by příliš expanzivní politikou porušoval pravidla Evropské unie pro výši rozpočtového deficitu. Narušení fiskální disciplíny by především potrestal trh - investoři, kteří by si něco podobného vyložili jako projev německé ekonomické slabosti. Vše také nasvědčuje tomu, že Schröder i Stoiber nakonec budou hledat cesty ke zpružnění trhu práce prostřednictvím netradičních kontraktů pro hůře placená místa či časově omezených úvazků.
O vítězi voleb rozhodne spíše minulost než plány do budoucna. (Jedinou výjimkou je otázka německé účasti v útoku na Irák – více na straně 28). Proti Schröderovi hovoří vysoká nezaměstnanost, v jeho prospěch pověst vůdce, který se osvědčil v krizových situacích, jako byly nedávné povodně.
Výsledek souboje mezi SPD a CDU/CSU bude velmi těsný. O to důležitější roli pak zřejmě při sestavování koalice po volbách sehrají menší strany. Jestliže Stoiber a Schröder museli složitě hledat cesty, jak se navzájem odlišit, ostatním třem významnějším stranám pak pochopitelně nezbývalo než se odlišit podstatně více. Každá z nich oslovuje určitý omezený okruh voličů: liberálové (FDP) ty, kteří volají po radikálnější reformě „pomalé“ a příliš sociální německé ekonomiky; Zelení naopak ty, již hledají alternativy k honbě za ziskem a konzumní společnosti. Faktem je, že kreativní kampani Zelených se přinejmenším podařilo rozšířit okruh předvolebních témat a pohledů na věc – zcela v souladu s jedním z jejích sloganů „Bunte Republik Deutschland“ (Pestrá republika Německo – více na straně 24). Postkomunisté (PDS) se již tradičně stávají nadějí těch východních Němců, kteří se po sjednocení země cítí být na vedlejší koleji.
