Kapitola 130
Dotěrné otázky * Císařovy nové šaty * Kaše z Maze * Kultura není drahá * Eliaschovy pralesy
Dotěrné otázky
Bude třeba zveřejnoprávnit veřejnoprávní Českou televizi. Jde například o takzvané Otázky Václava Moravce. Fixace pořadu veřejnoprávní instituce na konkrétní jméno je nepřípadná a nešťastná. Odpovídá tomu i následná monopolizace tohoto programového formátu, která je myslitelná u soukromé televize, nikoli však u této. Veřejnost je navíc svědkem postupného „vyhořívání“ moderátora, který z obavy, aby nebyl alternován, dře do úmoru - jako kdysi Jan Vávra na Nově. Ani dovolenou si nevzal, div se z toho nezbláznil. Diváci též.
Kolikrát bude ještě třeba opakovat, že principem demokracie je střídání? Zarputilí volnotrhovci se zaklínají, jak konkurence a soutěž zvyšuje kvalitu.
Kde jsou - rotace, konkurence a soutěž? Pořad je Václavem Moravcem již natolik prosycen, že téměř kdokoli po něm přijde, bude mít obrovskou naději na úspěch. Už jen tím, že bude nový a neokoukaný. Navíc zřejmě nebude mít móresy, na něž je normální člověk už dávno alergický. Například, když moderátor nedokáže udržet debatu, a účastnící se už jen vzájemně přeštěkávají, pomáhá si slovy „tady moderuji já“. Jsou-li hosté skutečně hosty, pak je on hostitelem - ale slušný hostitel se takto nevycválaně nechová!
Ostatně, je třeba říci, že tyto debatní pořady nikdy nešly moc do hloubky, protože se v krátkém čase dotkly příliš mnoha témat. Navíc je čím dál více vidět, že výkon moderátora není nestranný a debaty nejsou dotahovány ani k dílčím závěrům. Proto bude nezbytné přejmenovat tento diskusní pořad na Otázky České televize a Moravce alternovat novými (dvěma, třemi) osobnostmi. Mohl by se tím i zastavit úpadek nadějného moderátora, který se jinak opotřebuje dřív, než by mohla kulminovat jeho kdysi se slibně rozvíjející kariéra.
Císařovy nové šaty
Nedávná premiéra hry Václava Havla Odcházení se neobešla bez značné předchozí mediální masáže. Vzhledem k tomu, že jde o první dílo bývalého prezidenta po odchodu z Hradu v roce 2003, se to dalo očekávat. Méně však tón recenzí, který s kritikou opravdu neměl nic společného. Oslavná óda Jany Machalické v Lidových novinách může posloužit jako příklad.
Odcházení získalo ještě před oficiálním publikováním reputaci, jež je co do míry absurdity srovnatelná s nynějšími pochlebovačskými hlasy. Fakt, že David Radok je kvalitní renomovaný režisér, a dělal opravdu, co mohl, bohužel nemůže zakrýt holou pravdu, že Havlova poslední divadelní hra není dobrá. Je pak skoro jedno, kdo a jak se zhostil hlavních rolí. Se špatným textem se toho prostě moc udělat nedá.
Havlovy přímé vstupy do hry ve formě scénických poznámek už nelze označit jinak než jako blábolivé a tragické.
Zde se ovšem vnucuje otázka, jak je možné, že na tuto evidentní skutečnost nikdo z povolaných dosud nepoukázal. Odpověď je složitější.
Havel je pro velkou část kulturní veřejnosti stále ještě jakousi modlou. Je až neuvěřitelné, že jeho skalní příznivce nezviklalo ve zbožném obdivu vůbec nic - ani jeho navýsost problematické vystupovaní v některých kauzách - jmenovitě například v prodeji části Lucerny Chemapolu.
Kdo viděl film Občan Havel, možná byl také zaskočen exprezidentovou agresivní reakcí na toto téma. Na jeho výrok, že Chemapol (v čele s bývalým agentem Václavem Junkem) je pilířem české ekonomiky, se opravdu nedá zapomenout. Větší blábol v české politice na takovém vysokém postu doposud nikdo nevyslovil a doufáme, že ani nevysloví. A pokud by někdo přece jen vyslovil, pak doufáme, že jeho nejbližší spolupracovníci mu to před kamerami vzorně neodkývají. Jako to odkývali Havlovi nejbližší rádcové.
Tento film však možná poskytuje vodítko k pochopení nezodpovězené otázky - Havel je v něm neustále obklopen svými přitakávači a je nabíledni, že o světě mimo tento uzavřený okruh toho ví opravdu mizivě.
Se svým hlavním protivníkem Václavem Klausem vede jakýsi nepříliš důstojný zákopový boj a o stavu ekonomiky má značně mlhavé a zkreslené představy. To však i kulturní veřejnost, a té evidentně k nehynoucím sympatiím stačí Havlův „morální“ kredit. Pak je vlastně úplně lhostejné, jakou ptákovinu napíše. Zaslepení fanoušci jeho novým šatům stejně věnují desetiminutové ovace ve stoje. Ale zde by nás redaktorka Machalická striktně opravila: Ne desetiminutová, ale třináctiminutová!
Kaše z Maze
Recenzovat restaurace je o hubu. Zde příklad, jak mohou stejnou restauraci a totéž jídlo odlišně vnímat dvě různá půnebí (podle spisovatele a jednoho z recenzentů týdeníku EURO Benjamina Kurase chuťové patro, jak ví každý Moravák), třebas i pocházející ze stejné líhně. „Já jsem v pražské luxusní restauraci Maze k pečenému jehněčímu jedl tu úplně nejjemnější bramborovou kaši, jakou jsem si kdy dovedl představit. Ptal jsem se jich, jak to dělají a vysvětlili mně (a pak ukázali v kuchyni), že se třikrát propasírovává, až v ní není jediný chuchvaleček a má to celé chuť bramborově máselnatou. Pro mého olomouckého spolužáka a kulinárního génia MUDr. Miroslava Macka, jak napsal ve své recenzi pro týdeník Reflex, to byla kaše z prášku. Tož včil mudrujte,“ říká Kuras.
Kultura není drahá
Činnost pražského radního, rychlokvašeného kulturtrégra Michala Richtra, je něco jako boží dopuštění, o tom není pochyb. Experiment s divadelními dotacemi „na sedadlo“ může vést k prohlášení lecjakého fotbalového klubu za divadelní spolek, s následnými dotačními konsekvencemi - nehledě na to, že jde o šmíru.
Tento výraz vzbuzuje asociace, které nás překvapivě (?) vedou ke druhé straně sporu. Ta fedruje spojení kultury a peněz, což vede až k dojmu, že někteří „umělci“ pokládají třeba říhnutí z přežrání za umělecký projev. Můžeme projevit podnikatelskou spoluúčast nad osudy jejich proinvestovaných miliónů, ale co to má společného s kulturou?
Zkušenost praví, že není kauzální závislost mezi hojností peněz a opravdovou kulturou. Ta je na penězích nezávislá a vzniká i v nejnepříznivějších podmínkách, protože není podnikatelským, nýbrž bytostným projevem. Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Kultura často prochází těžkými zkouškami, v nichž se odděluje zrno od plev. Dramatici tuto fázi nazývají krizí. „Podnikatelé v kultuře“ krachují - to však kulturu jako takovou nemůže postihnout. Naopak, po bouřce bývá pročištěný luft a lépe se dýchá. Dramaticky se tato fáze nazývá katarzí. A je velká šance, že pak na scéně zůstanou převážně jen ti, kteří prostě ani nemohou jinak, protože umění je jejich niterným projevem, ať to je samé stojí, co to stojí. Opravdoví umělci.
Na druhou stranu, ta zkouška musí být únosná. Je opravdu nutné toto testovat?
Eliaschovy pralesy
Brazilská policie vyšetřuje podnikatele Johana Eliasche, který údajně prohlásil, že deštné pralesy kolem Amazonu by se daly teoreticky vykoupit za 50 miliard dolarů. Šestačtyřicetiletý Eliasch, který vlastní firmu Head vyrábějící sportovní spotřeby a je také poradcem britského premiéra Gordona Browna pro ekologickou problematiku, již vlastní 160 tisíc hektarů brazilských pralesů. Peníze na to má - jeho majetek je odhadován na 800 milionů dolarů. Motivem byznysmena je zachránit tyto lesy před vykácením. Eliasch v letech 2006 a 2007 přemlouval další bohaté podnikatele, aby také „investovali“ do nákupu lesů. Britští politici často kritizují brazilské politiky za to, že dovolí kácení pralesů, které jsou natolik důležité pro lidstvo, že jejich osud není možné vložit pouze do rukou brazilské vlády. Brazilští politici tvrdí, že obavy sice chápou, ale je třeba zajistit růst brazilské ekonomiky.
My to také chápeme, ale problém je v tom, že se na milionech hektarech vykácených pralesů s posvěcením nové zelené ideologie pěstují monokultury, rostliny, z nichž se pak vyrábí biolíh, který se vyváží do USA a mimo jiné i do České republiky. Litr lihu za patnáct korun. Nekup to! Hlavně, že jezdíme ekologicky! Hlavně, že používáme obnovitelné zdroje, že pane ministře Bursíku?
