BURZA POTŘEBUJE VELKÝ TRH

Děláme Agrofertu třetinu tržeb, říká šéf AGF Tradingu

František Janů (45), generální ředitel společnosti AGF Trading, začínal s obchodem se zemědělskými komoditami v roce 1979 v Koospolu. Firma jej vyslala na stáže mimo jiné do Německa, Spojených států a Argentiny, kde po listopadu 1989 strávil pracovně ještě dva roky. V roce 1992 přijal místo ve firmě Agropol, založil a pak řídil její obchodní společnost Agropol Trading. Roku 1997 přišel do Agrofertu, v jehož rámci vybudoval AGF Trading. Kdo určuje ceny tuzemské agrární produkce, kdo vlastně ovládá zemědělce? Ti tvrdí, že otěže v rukou třímají především firmy, ovládající podniky zemědělského zásobování a nákupu (takzvané ZZN) a vzhledem k tomu jim diktují ceny. „Nevidím to tak, že by podniky ZZN prvovýrobu okrádaly, namítá František Janů, ředitel společnosti AGF Trading. Tato stoprocentní dcera holdingu Agrofert má podíl ve čtrnácti podnicích, kromě ZZN také v masokombinátech a výkrmnách prasat nebo drůbeže. AGF Trading je proto už někdy označován za prvního hráče na domácím agrárním trhu, sám František Janů pak za jednoho z nejzkušenějších obchodníků se zemědělskými komoditami.

EURO: Podniky ZZN úvěrují dodávkami agrochemie a osiv agrární podnikatele, ti se však při splácení vlastní produkcí cítí často doslova okrádáni. Hodlají snad velkopodnikatelé prostřednictvím ZZN zemědělství zadusit? JANŮ: Je jasné, že ne, zemědělci a nákupní firmy jsou na sobě závislí vzájemně. Vydělat chce jistě každý, ovšem v poslední době se rozdíl ceny, za niž ZZN nakupují a pak prodávají, dost snížil. Navíc ceny zemědělských komodit při nákupu neurčují jen a pouze ZZN. Například u obilí jsou ve hře požadavky mlýnů nebo nabídky Státního zemědělského intervenčního fondu. A otázkou také je, co by zemědělci se svojí produkcí dělali, pokud ji neprodají přes ZZN. Postavit si vlastní sklad je pro průměrného podnikatele drahé, není to trend ani ve světě a obchodovat také každý neumí. EURO: Jaké jsou finanční možnosti AGF Tradingu? JANŮ: Celý Agrofert loni dosáhl tržeb kolem 44 miliard korun, samotný AGF Trading z toho udělal 7,4 miliardy. Při započítání tržeb firem, které prostřednictvím AGF Tradingu vlastníme, se celkové výnosy zemědělských a potravinářských aktivit loni pohybovaly kolem čtrnácti miliard, což je zhruba třetina obratu Agrofertu. Pokud vše půjde dobře, vidím do budoucna strop pro roční obrat našeho agropotravinářského subholdingu na úrovni asi 20 až 22 miliard korun. EURO: Sám jste ovšem mnohokrát řekl, že nejsvobodnějším prostředím pro agrární obchod je komoditní burza. Proč tímhle způsobem agrární trh v Česku nefunguje, proč je plodinová burza v Brně již dlouho jen pro smích? JANŮ: Burza funguje tam, kde je trh velký a potřebuje sjednotit pravidla obchodování. Česká republika je malá, se sedmi miliony tun roční produkce obilí nemůžete v žádném případě určovat cenu. To nemůže žádná burza ve střední Evropě, v podstatě ani v Evropské unii. Všechno se řídí podle Spojených států. Je třeba si také uvědomit, že na největších burzách v Chicagu nebo v New Yorku se už teď neobchoduje s fyzickým zbožím. Zhruba 80 až 90 procent všech obchodů je fiktivních, papírových. V sále chicagské burzy se dnes jen někde v koutku krčí ti, kdo obchodují s fyzickým zbožím. EURO: Kdo tedy ceny určuje? JANŮ: Specializované firmy, které mají informace a na trhu spekulují. Je to totéž, co dělají obchodníci s cennými papíry, ti také často nejsou vlastníky akcií. Většinou vystupují na trhu komoditní fondy, které mají volné finanční prostředky a obchodují. Určují cenu, protože mají rozhodující informace. Vědí, že v Brazílii je velké sucho, že Čína kupuje obrovskou dodávku rostlinných olejů… Každý má internet, vlastní zpravodaje, aby si údaje mohl ověřovat. Globalizace tenhle obor zasáhla naprosto rozhodujícím způsobem.V těchto souvislostech je skutečně těžké uvažovat o tom, že by komoditní burza někde v Česku, v Polsku nebo Maďarsku měla větší smysl. Evropa se dnes cenově přizpůsobuje USA prakticky ve všem. Například londýnská burza jen kopíruje vývoj ve Spojených státech. Pařížská sice udává ceny řepky pro Evropu, ale to jen proto, že pro USA není řepka nijak důležitá a nezajímá je. EURO: Co z amerického systému se uplatňuje v Evropě, v Česku? JANŮ: Obchodníci z Evropské unie zkoušejí takzvané hedžování, jímž se zajišťují proti opačnému pohybu cen. Takže i když ztratíte při fyzickém prodeji, vydělal jste papírově na burze a nějaký zisk máte. Ovšem evropští obchodníci se zajišťují přes chicagskou burzu, čili třeba německou pšenici hedžují přes americkou. V některých případech, kupříkladu u sóji, jsme to dělali i my. Jenže je pravda, že zemědělský trh unie je silně deformován, především dotacemi. Český trh je kromě malých proporcí ještě uzavřený, nelze bez povolení vyvážet. Pokud nejsou dostupné vývozní licence, ceny samozřejmě nekorespondují se světovým trhem, ale jen s vnitřním. Leckdy se nedivím, že domácí zemědělci nadávají, beztak to dělají jejich kolegové všude na světě.