Kniha měsíce
V prostředí současné americké elity, jak ji popisuje David Brooks v knize Bobos, si nikdy návštěvník nemůže být jist, zda se nachází ve světě dětí květin, nebo na parketu burzovních makléřů. „Zásadním úspěchem vzdělaných elit v 90. letech bylo vytvoření způsobu života, který jim umožňuje být úspěšným boháčem a zároveň volnomyšlenkářským rebelem,“ (str. 42) říká autor knihy, washingtonský novinář pracující pro prestižní žurnály (Newsweek, Wall Street Journal, The New York Times, The Washington Post, The New Yorker, Commentary, The Weekly Standard).
Současná americká elita (označení Bobos je složeninou slov buržoa a bohém) totiž podle Brookse zvládla usmířit mnohé protiklady těchto tak protikladných tříd. Kulturní válka mezi buržoazií a bohémy již ustala a třeba Mark Lilla, filozof z Chicagské univerzity, tvrdí, že spor dneška se vede mezi těmi, kdo spojili 60. léta s osmdesátými, a těmi, kdo tuto syntézu odmítají. V politické rovině to pak podle autora knihy Bobos znamená, že hlavní spor neprobíhá mezi republikány a demokraty (obě strany se posouvají ke středu), ale mezi centristy a extremisty v každé straně zvlášť.
Bobos elita je vzdělaná většinou na prestižních amerických univerzitách, má zaměstnání, které jí umožňuje seberealizaci a poskytuje vysoce nadprůměrný příjem, a jako základní hodnotu vyznává toleranci. Její spiritualita nesměřuje k budoucímu ráji, je zahleděná do minulosti a snaží se přetvořit současný svět k příjemnějšímu žití na lokální úrovni) skrze návraty k tradici a prostému žití v úzkém propojení s přírodou. Bobos převzali ledacos od bohémských hippies a něco také od zazobaných yuppies, rozhodně však nemohli převzít vše, protože pak by k „usmíření protikladů“ nikdy nemohlo dojít. Ze stylu hippies tak například „zmizelo vše, co bylo zábavné a co zajímalo teenagery, jako třeba volná láska. Zůstalo jen to, co může zajímat hypochondry ve středním věku, jako celozrnné potraviny“ (str. 59).
Přesto rezidua války minulých epoch, souboje buržoazie a bohémů, někde zůstávají. Podle autora je pozůstatkem této kulturní války statusově příjmová nerovnováha. Jedna část bobos elity má sice vysokou prestiž (například univerzitní učitelé nebo komentátoři), ale oproti druhé části elity (právníci, konzultanti) řádově nižší příjmy. A samozřejmě naopak. Brooks k tomu dodává: „Od lidí se očekává, že se vzdají příležitosti vydělat peníze, pokud jim to dovolí vést bohatší život. Jestliže jste se žádného výdělku nezřekli, nemůžete očekávat, že váš status bude příliš vysoký, a to bez ohledu na to, kolik peněz máte v bance… Status jednotlivce vypočítáte tak, že celkovou hodnotu jeho majetku vynásobíte jeho antimaterialistickými postoji.“ (str. 50–51)
David Brooks zasazuje elitu bobos do kontextu vývoje Ameriky druhé poloviny dvacátého století. Zmiňuje uzavřenou elitu waspů (White Anglo-Saxon Protestant), hnutí hippies i makléřské yuppies. Elitu bobos, ke které řadí i sám sebe, potom velice výstižně a velice ironicky popisuje a komentuje. V jednotlivých kapitolách se soustředí na její spotřební život, byznys, intelektuální život, požitky, duchovní život a vztah k politice.
Ironickým tónem neshazuje jen současné podnikatelské guru: „Kdysi byznysmeni hovořili s vážností, jež měla působit dojmem klidu a rozvahy. Nyní mluví jako sociologičtí vizionáři. Být dnes výkonným ředitelem znamená mít tak revoluční a odvážné nápady, že vás musí honit tým poskoků s pouty a sítěmi.“ (str. 118)), ale i třeba sexuální život své elity: „Protože jsou skrz naskrz meritokrati, nemohou si prostě užívat orgasmu, oni orgasmu dosahují. Sex je v této literatuře jako vysokoškolské studium; vypadá jako soustavný režim sebezdokonalování a rozšiřování vlastního já. Je úžasné, kolik existuje workshopů, seminářů, institutů… Frekventatni takových kursů nesmírně tvrdě pracují na zdokonalování svých dovedností a zvládání nových technik. Nebyli by to bobos, kdyby se spokojili s normálními praktikami ložnicového onanisty. Musí z toho udělat postgraduální studium.“ (str. 194-195)
Vážnějším tónem Brooks kritizuje eklektický přístup bobos k náboženství a spiritualitě, k životu v lokální komunitě a vztahu k tradicím. Naznačuje, že všude protiklady smířit nelze. „Můžete mít jak svobodu, tak i kořeny? …můžete ještě uctívat Boha, i když si osobujete právo usoudit, že mnoho tvrzení v biblickém učení je chybných? Můžete se ve své obci cítit doma, i když víte, že pokud se naskytne lepší pracovní příležitost, nejspíš se odstěhujete? Můžete do svého života zavést rituál a řád, když vám vnitřní imperativ káže stále experimentovat s něčím novým?“ (str. 228)
Bobos jsou hledači třetích cest a přívrženci komunitariánského hnutí. Přes všechny své chyby však podle Brookse mohou být „právem pyšní na to, čím přispěli k životu své země. Kdekoli se usadili, začalo se žít příjemněji (těm, kdo si to mohou dovolit)“ (str. 269).
