Porážka republikánů znamená přehodnocení politiky USA
Nejkrásnější na posledních volbách v Americe byl jejich konec. Po druhé světové válce jich bylo celkem šestnáct uprostřed prezidentského období. Sedm z nich skončilo radikální porážkou strany vládnoucí v Bílém domě. George Bush se tedy mohl klidně za tenhle dobře známý fakt skrýt. Mohl pokrčit rameny a prohlásit, že se to dalo čekat a že je normální, když si veřejnost po dlouhých letech republikánské vlády nad Kongresem přeje změnu.
Prezident ale místo toho statečně uznal, že utrpěl strategickou porážku. Nevinil poradce, nevymlouval se na nepříznivé počasí nebo na smůlu. Vzal všechnu vinu na sebe a uznal, že voliči promluvili biblicky jasnou řečí. „Dostali jsme na frak,“ prohlásil doslova. Hned na to oznámil, že se druhý den setká se zástupci vítězné Demokratické strany, a slíbil, že se spolu domluví, jak teď dál jednat v zájmu Spojených států a splnit přání voličů. Mohlo by se něco podobného stát v Praze?
Demokracie v praxi.
Komise, která má za úkol poradit Bílému domu, jak se dostat ze současné krize na Blízkém východě, už funguje. Předsedá jí James Baker, republikán, který byl ve vládě George Bushe staršího ministrem zahraničních věcí. Je v ní však též řada demokratů a mezi nimi i Lee H. Hamilton. Jde o bývalého demokratického kongresmana ze státu Indiana (1965-1999) a jednoho z předsedů komise, která vyšetřovala teroristické útoky z 11. září 2001 a jejíž závěrečná zpráva byla vůči Bushovi ostře kritická. V Čechách by asi byl v důsledku takového politického políčku v politice odepsán. Tady ho však zpolíčkovaný prezident jmenoval do jiné a stejně důležité funkce. Nebude to třeba tím, že si Bílý dům Hamiltona váží, respektuje jeho osobní integritu a nebojí se vyslechnout nepříjemnou pravdu?
Prezident svým přímým chováním udal tón poraženým republikánům. Ti, kteří ztratili svá křesla, upřímně pogratulovali vítězným demokratickým rivalům, poděkovali svým štábům a dobrovolníkům, vyjádřili úctu americkému volebnímu systému a elegantně se odporoučeli ze scény. Byla to ukázka fungování demokracie v praxi.
Změna veřejného mínění.
Co se to vlastně v posledních volbách stalo? Americká veřejnost se sice opožděně, ale rozhodně obrátila proti militaristickému chování Bushova Bílého domu, hlavně v Iráku. Míra republikánské porážky ale asi překvapila i ty největší optimisty v Demokratické straně. Je však třeba uznat, že prezident to neměl lehké. Od konce září 2006 se katastrofální situace v Iráku a rostoucí krize v Afghánistánu dostaly do středu zájmu všech sdělovacích prostředků. Před volbami byla též zveřejněna zpráva amerických zpravodajských služeb o celkovém dopadu vojenské okupace Iráku na národní bezpečnost Spojených států. Její závěr byl zdrcující: americká vojenská intervence zvýšila - nikoli snížila - hrozbu teroristických útoků v amerických městech. Padl tím hlavní argument Bushe a jeho neokonzervativních poradců, že ztráty na životech amerických vojáků, iráckých civilistů a obrovské finanční výdaje na válku stojí za to, protože nebudeme-li s teroristy bojovat v Bagdádu, budeme se s nimi muset potýkat za mnohem horších podmínek v New Yorku, Chicagu nebo v Los Angeles.
Hlavní téma Irák.
Už jen z tohoto důvodu se Irák stal hlavním tématem pro všechny demokratické kandidáty, i když to znamenalo potlačit tradiční témata, jako jsou vzdělání, zdravotní a sociální pojištění a pracovní příležitosti ve výrobní sféře. Nakonec se i republikáni začali od „boje proti terorismu“ a „situace v Iráku“ distancovat. Byli ochotni mluvit téměř o čemkoli, jen ne o padlých vojácích a eskalující občanské válce mezi znepřátelenými frakcemi v iráckých městech. Demokraté nakonec zvítězili proto, že se jim podařilo učinit z voleb referendum o Iráku.
Tři plány Pentagonu.
Nezdá se, že by se tohle téma jen tak hned vytratilo z veřejných diskusí. Henry Kissinger sice až do voleb mlčel, ale po nich v rozhovoru pro BBC přiznal, že vojenské vítězství je v Iráku pro Spojené státy nedosažitelné. Pentagon má podle posledních zpráv pro prezidenta Bushe tři alternativní scénáře. Podle prvního plánu, kterému se neformálně říká „go big“, by se prezident mohl pokusit situaci v Bagdádu a jinde stabilizovat krátkodobým zvýšením počtu amerických vojáků v zemi. Jejich hlavním úkolem by nemělo být bojovat, ale cvičit místní ozbrojené složky, aby po odchodu Američanů dokázaly samy fungovat. Druhý plán - „go long“ - počítá s udržením současného počtu vojenského personálu, pravděpodobně zabarikádovaného na vojenských základnách mimo větší města, neurčitě dlouhou dobu. A nakonec je tu ona náramně horká brambora. Plánovači pro ni mají jednoduchou a v celém světě dobře srozumitelné pojmenování „go home“.
„Go home“.
Bílý dum prozatím ujišťuje, že se k odchodu z Iráku nechystá. Kdyby ale mohli republikáni předstírat, že se jen podřizují diktátu demokratické většiny v Kongresu, stáhli by se bez váhání do půl roku. Jedna věc je totiž jistá: neúspěch irácké operace nechtějí mít na stole v příštích prezidentských volbách nejen republikáni, ale ani demokraté. A rok 2008 je za dveřmi.
Pro přijetí alternativy „go home“ je velká část americké veřejnosti a celá řada generálů, kterým penze umožňuje veřejně vyjadřovat své názory. Trvá na ní ale i velká část demokratických kongresmanů, z nichž mnozí sloužili v americké armádě.
Kissingerovo varování.
Naopak před ní varuje například Henry Kissinger. Má pravdu, když tvrdí, že rychlé stažení všech spojeneckých vojsk by Irák téměř jistě uvrhlo do strašné občanské války, jejíž důsledky by možná Spojené státy přinutily se do oblasti v dohledné době vojensky vrátit. Projekt demokratizace Iráku jako klíče k zásadní úpravě architektury moci na celém Blízkém východě by pak musel začít znovu, a to za ještě horších podmínek a s ještě menšími vyhlídkami na úspěch. To je dost možná pravda. Ale poslední volby ukázaly, že američtí voliči nemají nejmenší chuť snažit se dál dělat na Blízkém východě pořádek.
Kissinger odmítá okamžitý odchod z Iráku, protože by asi byl signálem nejen ke kolapsu iráckého státu, ale i k nepředvídatelným geopolitickým změnám pro Írán, Sýrii, Turecko, neřku-li pro Izrael. Něco takového si nepřeje nikdo, ale „řešení“, které Kissinger nabízí, nepřesvědčuje. Chtěl by zorganizovat mezinárodní konferenci všech zúčastněných stran.
Internacionalizace krize?
Spojené státy měly v letech 2001 až 2003 řadu příležitostí krizi se Saddámem Husajnem internacionalizovat prostřednictvím OSN. Prezident Bush se však nechal přesvědčit svými neokonzervativními přáteli, že Rada bezpečnosti OSN není nic jiného než parta novodobých Chamberlainů s vylepšenými deštníky. A jestliže Washington neměl dost trpělivosti před invazí do Iráku v roce 2003 přesvědčovat v Radě bezpečnosti Francii, Čínu nebo Rusko, jak úspěšná může být Kissengerova mezinárodní konference, na níž vedle sebe zasednou kromě irácké vlády, kterou u moci drží americké tanky, též Sýrie a Írán?
Bushovo dilema.
Jen málo událostí v poslední době dokazuje neúspěch americké politické strategie jako to, že Bakerova komise pro řešení irácké krize Bushovi navrhuje, aby přizval k jednacímu stolu právě Írán a Sýrii. Vždyť obě země patří mezi hlavní sponzory mezinárodního terorismu. Navíc jsou syrské tajné služby zapleteny do politických vražd v Libanonu, Írán se odmítá vzdát plánu na svůj jaderný sen a teheránské oficiální stanovisko je, že Izrael musí zmizet z mapy světa.
Bývalý izraelský ministerský předseda Benjamin Netanjahu varuje, že současná vláda v Iránu staví dnešní svět před podobné dilema, k němuž se evropské mocnosti nedokázaly zodpovědně postavit během československé krize v roce 1938. A přesto právě tenhle Teherán spolu s Damaškem možná drží klíč k řešení Bushova dilematu v Iráku. To je skutečně dost hrozivé: Amerika nemůže ani vyhrát, ani odejít. V posledních volbách mu američtí voliči za to vystavili zdrcující vysvědčení.
Bushův irácký problém je jen jednou z ukázek všeobecné krize, v níž se Spojené státy ocitly po pádu Sovětského svazu. Zbigniew Brzezinski ukázal, že Amerika je od devadesátých let hegemonem i demokracií. Potíž je v tom, že hegemon nařizuje, zatímco demokracie se řídí přáním lidu. Americké volby v roce 2006 naznačují, že nadešel čas přestat rozkazovat a kázat a začít poslouchat a přesvědčovat - nejen doma, ale i ve světě.
