Bush mezi máslem a tanky

10. 3. 2003

Americká zahraniční politika se ubírá úplně jiným směrem než politika ekonomická

Americká zahraniční politika se ubírá úplně jiným směrem než politika ekonomická. Zaposloucháme-li se do odvážných plánů Bushovy vlády na vymýcení teroristů, likvidaci zbraní hromadného ničení a propagování demokracie po celém světě, skoro bychom si mysleli, že válka v Iráku je jen začátkem mohutných amerických akcí v zahraničí. Koneckonců USA šíří svůj vliv daleko za hranice Perského zálivu – do zemí, jako je Pákistán, Uzbekistán, Filipíny a Kolumbie. Současně Washington mohutně posiluje vnitrostátní bezpečnost, rozšiřuje kontroly na hranicích a zavádí protiraketový obranný systém známý pod přezdívkou Hvězdné války.
Nadcházející invaze do Bagdádu ovšem budí otázku: kdo zaplatí za novou zahraniční politiku Ameriky? A to nejen za Irák, ale i za další akce po světě letos a v následujících desetiletích. Otázka je o to nepříjemnější, že spojenci, jako Francie a Německo, se zjevně nehodlají na těchto výdajích podílet. Bude-li americká vláda navíc pokračovat v nastoleném ekonomickém kursu, odpověď je nabíledni - expanzi do světa si nebude moci dovolit. Jinak by musela provést radikální změny v domácí i zahraniční ekonomické politice, tak radikální, že si jejich realizaci lze jen stěží představit. Bez nich ovšem půjde zahraniční a ekonomická politika každá jiným směrem a obě mohou dospět k nezdaru. Přinášíme nástin kroků, které by měl Bush a jeho tým provést.

ROZPOČTOVÁ POLITIKA. Náměstek ministra obrany Paul D. Wolfowitz byl 27. února dotázán, kolik bude válka s Irákem stát. Odpověď zněla:„Nemáme ponětí, co vše budeme potřebovat – to zjistíme až na místě.“ Ať už věříme odhadům optimistickým, či pesimistickým, cena půjde po řadu let do stovek miliard dolarů – což jsou částky, které nelze shromáždit, aniž by se tím zhoršily již tak vážné fiskální problémy. Rozpočtová kancelář Kongresu plánuje na zbytek desetiletí kumulativní deficity ve výši bilionu dolarů, ale přitom do toho nepočítá válku v Iráku, humanitární pomoc, budování státu, nákup podpory spojenců typu Turecka, Jordánska a Egypta či zvýšená bezpečnostní opatření doma. Stejně tak ignoruje mimorozpočtové závazky v hodnotě 25 bilionů dolarů na zdravotní pojištění Medicare a sociální zabezpečení, které bude nutné vynaložit, jakmile početně silná poválečná generace odejde do penze.
Aby mohl prezident Bush financovat americkou zahraniční politiku, musel by zrušit téměř všechny navrhované daňové škrty, které mají podle aktuálních plánů hodnotu jednoho a půl bilionu dolarů v průběhu deseti let. Jistě, měl by učinit, co je v jeho silách, aby letos oživil ekonomiku, zároveň by však měl zapomenout na náruč dalších návrhů, jejichž účinek se projeví mnohem později. Někteří konzervativci tvrdí, že vláda může rozpočet vyrovnat omezením „zbytných“ výdajů. Ale kde brát? Nesmí to být z vojenského rozpočtu, z peněz na vnitrostátní bezpečnost ani ze splátek úroků rostoucího státního dluhu. Zdravotnictví, školství, bytová výstavba a rekvalifikační programy už ořezány jsou, zvlášť na úrovni jednotlivých států, kde mají kumulativní deficity za následující dva roky dosáhnout částky přesahující celkem 130 miliard dolarů. Budou-li škrty pokračovat, mohly by Ameriku stejně jako v době války ve Vietnamu zachvátit politicky kontraproduktivní diskuse, zda nakupovat radši máslo, nebo tanky.

KONKURENCESCHOPNOST A PRODUKTIVITA. Strategii, jejíž pomocí chce Bílý dům zajistit příjmy na rostoucí požadavky národně bezpečnostního programu, lze shrnout do výrazu ekonomika nabídky: snížení daní a následný ekonomický růst má přinést více než dostatek peněz na daních. O účinnosti této teorie se mezi ekonomy vedou diskuse a spoléhat na ni jako jediný zdroj financování národní bezpečnosti je hazardem. Pokud by měl Washington zajistit konkurenceschopnou ekonomiku, kterou země potřebuje, musel by učinit to, na co se štítí byť jen pomyslet: připravit a realizovat širokou paletu dalších kroků, jež by ekonomiku pozvedly.
Zahraniční politika založená na neustálých vojenských intervencích, a navíc spojená s rozsáhlými bezpečnostními opatřeními doma dříve nebo později musí podlomit ekonomickou vitalitu země. „Bude-li slovo bezpečnost jen synonymem pro stráže, ostnaté dráty a děla, vyčerpáme veškeré produktivní zdroje,“ upozorňuje Deborah Wince-Smithová, prezidentka washingtonské Rady pro konkurenceschopnost podniků (Council on Competitiveness). Hrozí například značné nebezpečí, že vláda ve snaze zastavit pronikání teroristů zablokuje příliv vysoce kvalifikované pracovní síly do Spojených států. Washington by mohl také zkomplikovat výměnu vědeckých informací a nákladné pohraniční kontroly zboží mohou zvýšit cenu dovozů.
Bílý dům by měl ve spolupráci s americkými podniky najít rovnováhu mezi antiteroristickými opatřeními a otevřenými trhy. Vláda a Kongres mohou založit „kontrolní skupinu pro otázky národní bezpečnosti“, která by sdružovala představitele podniků, ekonomy a odborníky z oblasti vědy, vzdělávání a školení pracovníků. Skupina by sledovala veškeré aktivity nového ministerstva národní bezpečnosti, Pentagonu a zpravodajských služeb z pohledu dlouhodobé konkurenceschopnosti Spojených států. Obchodní komunita by rovněž mohla zvýšit úsilí k využití nových bezpečnostních technologií v komerčních produktech. Ředitelé firem ve spolupráci s vládou by pak plánovali vývoj nové techniky podle dvou kritérií – posílení bezpečnosti a zvýšení produktivity.

OBCHOD A MULTILATERIALISMUS. Americká zahraniční politika rozděluje ty, kdo by měli být spojenci. Rozkol nevznikl nad diskusí o Iráku, ale začal už s Bushovým paušálním odmítnutím mezinárodních smluv, od Kjótského protokolu až po mezinárodní trestní tribunál. Jednostranné kroky Washingtonu vyvolaly také nervozitu na světových finančních trzích, na kterých je země závislá. Mnohostranné obchodní dohody, na nichž má mnoho amerických firem velký zájem, se staly věcí podružnou.
Je proto v životním zájmu Bílého domu oživit opět ducha spolupráce v mezinárodním obchodě, který v uplynulých desetiletích vládl. USA by se musely v G7 zasadit o opatření na stimulaci globálního růstu a zapojit členské země skupiny do plánů na poválečnou obnovu Iráku i rozvojových plánů obecně. Měly by také urychlit jednání o globálním obchodu nabídkou razantnějších škrtů v clech na textil a dovážené zemědělské produkty, a uvolněním patentové ochrany léků, jichž je zapotřebí v chudých zemích. Vláda by se rovněž musela snažit posílit sdružení NAFTA namísto izolování Mexika. Krátce řečeno, USA by se musely chovat jako vůdčí síla a strážce světového obchodního řádu.
Na celou věc se dá samozřejmě pohlížet i mnoha jinými způsoby. Přestože procento HDP vynakládané na obranu vylétlo do oblačných výšin, stále je nižší než v dobách studené války. Těžko si však vzpomeneme, kdy země měla tolik otevřených závazků obnovou Iráku počínaje a zajištěním penzí pro početně silnou generaci konče. Mnozí tvrdí, že rekonstrukci Bagdádu zaplatí příjmy z prodeje nafty. Možné to je, ale předpokládá to, že lze ropný průmysl rekonstruovat rychleji, než řada expertů považuje za reálné. Leckdo věří, že Francie a ostatní země po americké invazi do Iráku pomohou s financováním. V tuto chvíli je to však politické hádání z křišťálové koule.
Tak či onak je rozpor mezi národně bezpečnostní a ekonomickou politikou zřejmý. Zkušenosti z historie praví, že takový nesoulad může mít katastrofální důsledky. Paul Kennedy sledoval osudy bývalých koloniálních mocností typu Španělska, Francie a Británie ve své knize z roku 1989 s názvem Vzestup a pád velmocí. Popisuje v ní, jak každá z těchto říší nakonec dospěla do dlouhého období úpadku nazývaného „imperiální přepětí sil“, kdy již nebyla schopna financovat rozsáhlé vojenské operace. Spojené státy dnes čelí krizím po celém světě a vykazují veškeré příznaky téže choroby. Jedna z oblastí – buď zahraniční politika, nebo ekonomika – bude muset ustoupit.