Plány zavést demokracii provází skepse
Jaký je hlavní cíl amerického útoku v Iráku? Tato otázka kupodivu stále vyvolává spory pozorovatelů. Před časem američtí představitelé říkali, že svržení Saddáma Husajna. Později své stanovisko upravili tak, aby bylo v souladu se snahou USA hledat pro vojenskou akci mezinárodní podporu. Za hlavní cíl Washington označil odzbrojení Saddámova režimu.
Americký prezident George Bush však ve svých projevech stále více zdůrazňuje jiný motiv: osvobození Iráku a nastolení demokratického režimu, jenž se stane příkladem pro celý Blízký východ a arabský svět. Politologové tomu říkají „dominový efekt“ – demokratické režimy v této části světa začnou vyrůstat skoro jako houby po dešti.
Zhruba týden před prvním útokem na Bagdád se ovšem do rukou novinářů z listu Los Angeles Times dostala studie analytiků z amerického ministerstva zahraničí, která velmi zpochybňuje Bushovy mesiášské představy. Teorii „domina“ tito analytici, kteří nevyjadřují oficiální postoj Washingtonu, označili za naprosto nedůvěryhodnou.
Nástup nepřátel USA.
Odborníci amerického ministerstva zahraničí naopak očekávají, že hospodářské a sociální problémy v příštích letech podkopají stabilitu v regionu. I kdyby se někdo pokusil uspořádat demokratické volby (co pokládá studie za nepravděpodobné), dal by tak průchod protiamerickým náladám v této části světa, které se po zásahu v Iráku ještě posílí. Výsledkem voleb by mohl být nástup islamisty kontrolovaných vlád – nepřátelských vůči Spojeným státům.
Deník Los Angeles Times uvádí, že studie má datum 26. února. Ve stejný den George Bush přednesl projev, v němž propagoval svou dominovou teorii. „Nový režim v Iráku bude sloužit jako inspirující příklad svobody pro ostatní národy v regionu,“ prohlásil americký prezident.
Zastáncem teorie první arabské demokracie, kterou ovšem dosadí Američané svými zbraněmi, je kromě jiných náměstek ministra obrany Paul Wolfowitz – jeden z hlavních radikálů v americké administrativě. Wolfowitz tuto teorii razil už dávno před 11. září 2001. Právě teroristické útoky ve Washingtonu a New Yorku mu však umožnily, aby podobné plány mohl opět prosazovat jako reálné projekty.
Snad umírněná diktatura.
Polský politolog Aleksander Smolar uvádí, že Wolfowitz představil plán útoku na Irák už několik dní po 11. září. „Americký cíl není ohraničen Irákem. Cílem je zavedení pořádku na celém Blízkém východě,“ řekl Smolar polskému deníku Gazeta Wyborcza. Amerika předpokládá, že Saddámův pád oslabí palestinské radikály a sníží vliv dosavadního strategického partnera Ameriky v regionu – Saúdské Arábie, o jejímž nábožensky založeném režimu mají ve Washingtonu stále větší pochybnosti. Oslabeny mají být i konzervativní síly v Íránu.
Také Smolar o amerických představách pochybuje. Za úspěch by považoval, kdyby v Iráku převzala moc umírněná diktatura. Obává se však, že válka v Iráku může posílit představu, že začíná střet civilizací – Západu s islámem.
V Americe vyjadřují skepsi nejen analytici ministerstva zahraničí, ale také odborníci na Blízký východ i zpravodajské služby CIA. Kritici války v Kongresu USA tvrdí, že válka nejen pobouří islámský svět, ale rovněž podnítí další teroristické aktivity proti Spojeným státům. Radikalismus Palestinců, ale i dalších arabských národů, vzroste.
Proč bude zavedení demokracie v Iráku tak složité? Tato země není jednolitým celkem. V Iráku žijí různé etnické i náboženské skupiny: Kurdové, sunnité, šíité, ale je v něm například i křesťanská menšina. Dělící čára ovšem prochází i v rámci přežívajících kmenových struktur. Celá historie zásahů západních mocností přímo v Iráku či v arabském světě je přitom spojena s panovačným přístupem. Britové, Francouzi i Američané umožňovali svým spojencům v regionu, aby potlačovali protivníky. Mnozí Arabové proto neuvěří Američanům a Britům, že tentokrát přišli zavést spravedlivý pořádek.
Velké naděje nevzbuzuje ani scénář předopkládající, že Američané rychle předají moc prozatímní vládě, složené z Iráčanů (což není jisté). „Všichni víme, jak vypadá irácká opozice. Ještě stále je rozhádaná, nemá jasný jednotný program,“ říká Bechara Traboulsi, generální tajemník Česko – arabské obchodní komory.
Irácký potenciál.
Traboulsi (sám původem z Libanonu) by byl rád, kdyby se prosadil Bushův scénář demokratického uspořádání v Iráku, který by se stal vzorem pro okolní země. Soudí, že Irák opravdu má velké předpoklady – kulturní bohatství, intelektuální potenciál, aktivní a podnikavé občany. Irák by těchto kapacit mohl využít k vybudování silného demokratického státu. Takový scénář po nynější válce v Iráku Traboulsi označuje za jeden z možných, ale nikoliv za nejpravděpodobnější. Hodně záleží na tom, jak dlouho válka potrvá, kolik obětí na životech přinese a do jaké míry bude poškozena irácká ekonomika. Traboulsi je spíše skeptický – nevěří, že jakákoliv válka může přinést řešení problémů.
Na silný irácký potenciál, který vychází i z bohatých zásob ropy a dost vysoké úrovně vzdělanosti, poukazují i advokáti dominového efektu. Připadá jim logické, že se s demokracií začne v Iráku. Kritici amerického zásahu nicméně tento argument vidí z naprosto jiného úhlu: Jestliže i v tak nadějné zemi, jakou je Irák, dnes nemůžeme očekávat žádný demokratický scénář, o to více to platí pro okolní země. Prezidentovi Bushovi se vyčítá, že jeho úvahy vycházejí z idealismu, nikoliv z analýz reálné situace.
„Lidé tady v Americe se na toto všechno ptají. Vláda ale neodpovídá,“ říká bývalý československý ministr zahraničí Jiří Dienstbier, který v současnosti působí jako hostující profesor na Brown University v Providence, Rhode Island. Dienstbier tvrdí, že vnitřní americká diskuse o válce v Iráku je ještě ostřejší než ta přes oceán – mezi Evropou a Amerikou. Citovaní odborníci z ministerstva zahraničí i CIA se obávají, že vláda USA podceňuje rizika a náklady války.
Války nepomáhají.
Jiří Dienstbier upozorňuje, že pochybností o splnění Bushova cíle osvobodit Irák je ve Spojených státech stále více. Bývalý ministr nachází paralely v minulých konfliktech: Cílem války ve Vietnamu v šedesátých letech minulého století bylo zabránit ovládnutí jihu země severem. Zahynuly miliony lidí, ale severu se nakonec podařilo jih ovládnout. V Kosovu v roce 1999 měl mezinárodní zásah zabránit etnickým čistkám. Důsledkem akce ovšem byla právě etnická čistka, byť obrácená – Srbové nevyhnali Albánce, nýbrž Albánci Srby.
Dalším Dienstbierovým příkladem je Afghánistán. V něm se předloni podařilo odstranit vládnoucí hnutí Talibán a rozbít základny teroristické organizace al-Káida, ale ta byla schopna pružně reagovat. Dnes je jakýmsi holdingem spolupracujících, volně navazujících organizací. Zásahy v Srbsku (a Kosovu) či Afghánistánu nevytvořily vzorová místa svobody a demokracie. V současné době patří mezi centra organizovaného zločinu, pašování drog, zbraní či lidí.
Dienstbier pochybuje i o argumentu, že vojenský zásah NATO v roce 1999 přispěl ke svržení režimu Slobodana Miloševiče v Srbsku. K Miloševičovu pádu se schylovalo již delší dobu a bombardování Srbska ho možná naopak oddálilo. Dienstbier se domnívá, že vojenský zásah politickou situaci v zemi nevylepšil a ekonomickou dokonce zhoršil.
Vítězství Američanů nad silami Saddáma Husajna ještě nebude znamenat osvobození Iráku. „Válka ve skutečnosti neskončí svržením Saddáma, ale až několik let poté,“ říká Bechara Traboulsi. Hodně záleží na tom, jak si vítězná vojska budou počínat na okupovaném území. Zkušenosti z historie zatím bohužel nedávají mnoho důvodů k optimismu. Přispět k mírovému uspořádání obsazených zemí umějí Američané mnohem hůře než převálcovat nepřítele svými zbraněmi.
Šance českých firem v Iráku
Český diplomat Hynek Kmoníček, tehdější náměstek ministra zahraničí, se v roce 2000 společně s premiérovým poradcem Miroslavem Šloufem a několika podnikateli zúčastnil obchodní mise do Iráku. Kdyby nikam nejezdil, vyhnul by se kritice tisku, ale zase by třeba nedospěl k poznání, se kterým se později svěřil Lidovým novinám: „Irák se všemi svými takzvanými úhlavními nepřáteli včetně amerických firem obchoduje, zatímco Českou republiku pro její údajně příliš proamerické postoje zařadil na černou listinu.“ Kmoníček uvedl, že v lednu 2000, kdy se mise uskutečnila, byly největším iráckým zákazníkem přímo i nepřímo americké ropné společnosti, které odebíraly denně 700 tisíc barelů ropy ze dvou milionů vytěžených.
Lidé zasvěcení do iráckých poměrů to vysvětlují jednoduše: Česko v Iráku působilo dojmem, že je papežštější než papež. Je tu ovšem i jiná zkušenost. Po první válce v Perském zálivu v roce 1991 se čeští podnikatelé domnívali, že se zúčastní poválečné rekonstrukce v Kuvajtu. Nestalo se tak, zatímco americké firmy získávaly jednu zakázku za druhou.
Z této zkušenosti zřejmě pramení rada agentury CzechTrade, aby se české společnosti napojily na vítěze zakázek v poválečném Iráku. List Wall Street Journal již přišel s informacemi, s kým se při uzavírání budoucích kontraktů počítá – s americkými firmami včetně společnosti Halliburton, v níž působil viceprezident Dick Cheney…
