(EURO 12/2003)
„Zachovají-li vítězové chrámy a bohy poražených, mají naději se zachránit.“ – Co to praví Aischylos ve svém dramatu Agamemnon? Proč používá Curzio Malaparte tento citát? Proč mi to všechno přišlo na mysl právě nyní?
Jednou z interpretačních metod je asociace. Tu odvážným obloukem překlenujícím 25 století učinil Malaparte, když Aischylův výrok použil jako motto své knihy „Kůže“, líčící události při osvobození Itálie před šedesáti lety. Proč asi?
Nepochybnou spojitostí tu nejsou technické stránky války, ale přístup k ní. Každé vítězství, které nedbá na tuto starodávnou zkušenost, již v sobě skrývá počátek neodvratné porážky. Nepraví se, kdo vyhraje. Praví se, kdo prohraje - a proč.
Prvním znamením prohry je ten vlastně téměř milý údiv oněch mladých vojáků - zřejmě stejný před 25 stoletími, před šedesáti lety i nyní, kdy zkušená, skeptická a trochu dekadentní stará dáma už prostě nechce s mladým hegemonem opakovat dávno získanou, stále palčivě reflektovanou vlastní zkušenost.
K tomu lze navíc podotknout, že skepse vůči tradování zkušenosti je příznačná spíše právě pro protestantismus - současně prožívaná míra však odpovídá naprosto extrémní jeho poloze, která bývá obecně označována jako fundamentalismus.
A tak když mladý hegemon zatoužil projevit svou sílu, (ne)jeden mladý politik se k němu přimkl se zdůvodněním, že „je dobré být s ním, neboť vyhraje“. A protože se hegemon neomezuje pravidly, je jasné, že si tyto přimknuvší se vazaly v jejich zemích u moci prostě podrží. Proto je dobré být s ním. Proto mi to vytanulo na mysli ausgerechnet dnes.
Jan Schneider,
Praha
