Byla jednou jedna bublina

3. 6. 2002

Fiasko se sítěmi 3G málem položilo celou Evropu

Svého času si Martin Bouygues myslel, že ze všech Evropanů zůstal zdravý rozum už jedině jemu. Tento opatrný Francouz řídil společnost Bouygues Telecom, třetí největší celulární síť ve Francii. Na jaře roku 2000 čelil obrovskému tlaku, aby se ucházel o licence na provoz mobilních sítí třetí generace (3G) a nabízel za ně miliardy eur. Technologie sítí 3G byla nepochybně fascinující: slibovala změnu mobilu na ten pravý přenosný počítač, a otevírala tak bránu k mobilnímu internetu. Operátoři stáli před otázkou, zda vyklopit miliardy za licenci na nevyzkoušenou technologii. To se Bouyguesovi, potomkovi francouzského stavebního impéria, zdálo jako čiré bláznovství, jako mobilní zlatá horečka, na níž celé evropské telekomunikace spolehlivě zbankrotují.
Šestého května onoho roku tedy sedl za stůl a napsal dopis, kterým chtěl celý kontinent varovat. Dopis se za tři dny objevil na titulní straně deníku Le Monde. Bouygues v něm upozorňoval, že nejednoho operátora čeká nelehká volba: buď se o licenci neucházet a s telekomunikacemi se rozloučit, anebo se utopit v dluzích. „Co mám říct svým lidem? Že máme na výběr mezi rychlou a pomalou smrtí?“ tázal se v otevřeném dopise.
Jeho rady tehdy vyslyšel málokdo. V následujících dvou letech však koryto s levnými penězi vyschlo. Evropští telekomunikační giganti, kteří za licence, akvizice a sítě utratili půl bilionu dolarů, se jak pomatení snaží udržet nad hladinou dluhů, v nichž se dnes topí. Prezident Deutsche Telekomu Ron Sommer má ve firmě stoh závazků v hodnotě šedesáti miliard dolarů a horečně hledá, která aktiva by eventuálně zpeněžil. Bývalí zlatí hoši telekomunikací, jako Jean-Marie Messier z Vivendi Universal nebo Michel Bon z France Télécomu, se zuby nehty snaží udržet v křeslech šéfů. Výrobci mobilů, jako Alcatel, Royal Philips Electronics, a dokonce i Ericsson, z mobilního trhu uhánějí, co jim nohy stačí, a prezident firmy Nokia Jorma Ollila se musel dívat, jak se firemní akcie ze závratných výšek propadají o celých 75 procent. Tvrdé přistání čekalo i Chrise Genta z Vodafone Group. Zatímco na počátku roku 2000 tento největší propagátor 3G bez potíží sehnal 163 miliard dolarů v akciích a hotovosti na převzetí německého Mannesmannu, teď se šéfové Vodafonu rozhodují, zda snížit účetní hodnotu o 25 až 50 miliard dolarů v akvizicích ještě z dob, kdy mobilní bublina dosahovala největších rozměrů. Do těch ji pomohl nafouknout právě Gent.
A mobilní internet? Myslíte ten projekt vysokorychlostních služeb známý pod zkratkou 3G? Kupodivu hlemýždím tempem pokračuje, i když v daleko menším měřítku, než se čekalo, a s ročním až dvouletým zpožděním za plánovaným datem spuštění. Telekomunikační společnosti po celé Evropě stavějí první přenosové věže a testují mobilní přístroje. Ty by už od příštího roku měly být schopny přenášet data rychlostí spojení v širokopásmové síti - nebo ještě rychleji! Tentokrát už se ovšem žádné bombastické oslavy spuštění provozu neplánují. Evropský telekomunikační průmysl zjistil, že ve chvíli, kdy padne slůvko 3G, investoři berou do zaječích. „Zkratka 3G nahání hrůzu,“ tvrdí Roel Pieper, jeden z bývalých šéfů Philipsu a prezident amsterdamské společnosti rizikového kapitálu Favonius Ventures.
K čemu vlastně došlo? Ke vpravdě „kontinentálnímu“ debaklu. Projektem nového vysokorychlostního bezdrátového internetu si Evropa směle říkala o globální prvenství v technologii, která bude pro 21. století zcela zásadní. Evropané jej považovali za megaprojekt, který se rozsahem, vizí i náklady rovnal americkému vesmírnému programu Apollo ze šedesátých let. Po slibném rozjezdu to však s 3G šlo z kopce. Nikoli pouze vinou nešťastného načasování vstupu na trh, ale i kvůli celé řadě problémů v jednotlivých zemích, počínaje krátkozrakými a chamtivými politiky a konče jednotnou politikou Evropské unie prosazující pouze jednu drahou technologii a nutící všechny země, aby ji otrocky přejaly. K dovršení smůly navíc odvětví, jež vzniklo na přenosu mluveného slova, totálně selhalo při vytváření takových datových služeb, o které by zákazníci stáli. „Vůbec neměli na zřeteli uživatele, ale jen sami sebe,“ lamentuje viceprezident divize mobilního softwaru společnosti Nokia Niklas Savander.
Pravda, Evropa v tom zdaleka není sama. Amerika si pro změnu prošla krachem dotcom byznysu a navíc její telekomunikační průmysl zažívá krizi. Na rozdíl od ní se ale Starý svět nemůže opřít o vlastní počítačový průmysl a s výjimkou německé společnosti SAP mu beznadějně chybí i software. Duší evropského technologického odvětví jsou telekomunikace. Stačí se podívat na Nokii, Ericsson, Vodafone nebo Deutsche Telekom. Každá z těchto firem chtěla prostřednictvím 3G dosáhnout celosvětové slávy.
Co jim ale tato touha přinesla? Zpoždění vývoje technologie, snížený rating obligací a kolabující akcie. Své šampiony dnes Evropa, která většinu svého budoucího vývoje vsadila na jedinou kartu, vidí tonout v bažině dluhů za 3G. Proto také v oblasti bezdrátové komunikace rychle ztrácí dřívější konkurenční výhodu. „Rovnováha sil se mění ve prospěch Ameriky, tedy Microsoftu a dalších firem, které rozumějí aplikacím,“ tvrdí londýnský analytik společnosti Nomura Securities Keith Woolcock.
Příběh je ukázkou kolosálního hazardu rozpoutaného houfem nadšených šéfů telekomunikačních firem, technologů, bankéřů, investorů a, nic si nezastírejme, také novinářů. Ti všichni měli klapky na očích. To oni pěli ódy na odvětví, které slibovalo okamžitý přenos informací do všech koutů světa. A zatímco někteří zarytí zastánci této vize tomu ještě beze zbytku věří, uplynulé dva roky, kdy se Evropa poroučela k zemi, ukazují, jak to vypadá, když se region s neuvěřitelně složitými vztahy upne k jedinému třpytivému snu a ten ztroskotá. Navíc v době, kdy dojdou levné peníze.
Výkonný viceprezident firmy Nokia Anssi Vanjoki vzpomíná na okamžik, kdy ho poprvé oslovila myšlenka mobilního webu. V roce 1993 měla Nokia za sebou období velkých investic do digitálních mobilních telefonů a právě se v odvětví začala profilovat jako významný výrobce. Vanjoki si tehdy všiml, že jeden z jeho čerstvých zaměstnanců na svém PC usilovně studoval jakousi neobvyklou databázi. Zeptal se ho, co je to zač, a ukázalo se, že nováček byl online a pomocí vyhledávače Gopher si prohlížel katalog Texaské univerzitní knihovny. „Napadlo mě, že když to mohl dělat na počítači, mohli bychom to jednou dokázat na našich digitálních telefonech,“ vzpomíná Vanjoki.
Podobně uvažovala i řada dalších skandinávských inženýrů. A to, co se roku 1993 jevilo jako sci-fi, se do poloviny devadesátých let stalo hlavním tématem vývoje v oboru. Motorem těchto změn se stal Moorův zákon. Čím byly mikroprocesory levnější, menší a přitom výkonnější, tím méně se vývojáři spokojovali pouze s představou, že na přelomu století dokážou do mobilního aparátu zabudovat celý minipočítač. Chtěli jít ještě dál. Zatímco dílek po dílku skládali prototypy třetí generace, z internetu se stávala záležitost spotřebitelské ekonomiky a internetové startupy, jako Netscape Communications, si získávaly srdce investorů na burze. Vypadalo to, že kapitálové trhy začaly po internetu šílet takovým způsobem, že by mohly pokrýt náklady výstavby evropských sítí 3G.
Časového plánování i technologických otázek se chopila bruselská exekutiva a Evropa se připravovala na vznik kontinentální sítě fungující na bázi jediného standardu 3G. O deset let dříve jí totiž obdobné centrální plánování pomohlo stát se nejbohatším světovým trhem v bezdrátových komunikacích. Z evropských firem specializujících se na tuto technologii, Nokií počínaje a Vodafonem konče, se rázem staly celosvětové fenomény.
Jenže se ukázalo, že zajistit fungování mobilního internetu bude daleko tvrdším oříškem. U mobilních telefonů provozovatelé jednoduše investovali do sítí, začali prodávat telefonní přístroje a brzy vše bez problémů šlapalo. Zákazníci se o obsah postarali sami: prostě jen do přístrojů mluvili. U mobilního internetu by se operátoři znovu mohli zaměřit pouze na to, co umějí nejlépe, stavět drahé a velmi složité sítě. Tentokrát je však problém s mobily. Příslušně vybavené přístroje se totiž zřejmě vyhoupnou na cenu zhruba osm set dolarů, a navíc doslova hltají energii. Širokopásmový přenos v sobě skrývá také jinou, daleko větší zradu: bez atraktivního obsahu a zpoplatňovaných služeb jsou vysokorychlostní sítě vyhazováním peněz. „Telekomunikační firmy se nechávají oškubat za něco, co přitom nemá valnou cenu,“ kritizuje Francesco Caio, zakladatel italské mobilní firmy Omnitel, kterou teď vlastní Vodafone.
Evropané samozřejmě věděli, že klíčem ke všemu je software. Ve snaze změnit Evropu na Mekku vývoje bezdrátového webu se skandinávští plánovači na sklonku devadesátých let usnesli na „strategii dvojzubce“. Nejprve se roku 1998 dali dohromady s výrobci mobilních telefonů a založili londýnský joint venture Symbian. Tato společnost měla za úkol vybavit mobily 3G operačním systémem. Jasným cílem bylo vyšachovat ze sklizně zisků, jež poplynou z internetu příští generace, kořistníky z Microsoftu. „Na rozdíl od Microsoftu mobilní technologii rozumíme,“ prohlásil Juha Christensen, hybná síla Symbianu a její první marketingový manažer.
Současně se Evropané rozhodli spoléhat na rizikový kapitál. Díky němu měly po celém světadílu postupně rašit softwarové startupy. V těch by vznikaly hry, služby zpravodajství a programy e-commerce, které by mobilnímu webu vdechly život. Rizikový kapitál dorazil přesně podle plánu a zamíchal životem řady evropských zemí. Kupříkladu studenti prestižní stockholmské Královské ekonomické akademie začali houfně opouštět studia a spřádat plány na podnikání v bezdrátových komunikacích.
Typickou ukázkou trendu se stal pětadvacetiletý Per Mosseby. Roku 1998 spustil provoz stockholmské softwarové společnosti Melody, specializované na podnikové aplikace pro technologii mobilního webu. V průběhu půldruhého roku sehnal deset milionů od investorů rizikového kapitálu a personál se rozrostl na 70 zaměstnanců. Přesto si to Mosseby a stovky dalších netových podnikatelů špatně načasovali. Vytvářeli totiž kód pro mobilní internet, který se tehdy teprve rodil. Většina z nich kapitál utratila dlouho předtím, než se na Starém kontinentu vztyčila vůbec první přenosová věž pro 3G. Mosseby potom začátkem letošního roku na troskách původní společnosti založil úspěšnější firmu zaměřenou na mobilní melodie Mobilehits. „Dokonce na tom vyděláváme, což se jen tak nevidí,“ podotýká.
Nepříjemné procitnutí však mělo přijít až později. Zatímco Mosseby a dvacítka dalších ředitelů internetových firmiček sháněla rizikový kapitál, jejich starší souputníci hráli o částky mnohem vyšší. Řediteli hongkongské firmy Hutchison Whampoa Canningu Fokovi se v noci 19. října roku 1999 podařilo uzavřít obchod, který měl brzy rozpoutat nákupní horečku. Po týdnu nepřetržitých jednání za spolupráce bankéřů z Goldman Sachs prodal německé firmě Mannesmann evropskou telekomunikační společnost Orange za tučných třicet miliard dolarů. Celý obchod hned s kolegy jaksepatří oslavil. Ve tři hodiny ráno jej v hotelu Sheraton Park Tower v Londýně zajedli hamburgery s cibulí a zapili lahví Chateau Petrus grand cru.
Tak začala řetězová reakce obchodních transakcí. Německý operátor se po koupi firmy Orange stal přímým konkurentem evropského titána, společnosti Vodafone, což byl spouštěcí mechanismus procesu největšího nepřátelského převzetí firmy v historii. Koupí společnosti Orange získal ředitel Mannesmannu Klaus Esser užitečný opěrný bod v Evropě, ale zároveň také třicetimiliardovou otrávenou pilulku proti nepříteli. Nesprávně se totiž domníval, že Mannesmann je nyní tak velká firma, že ji nemůže žádný vetřelec pohltit. Oné osudné noci, kdy došlo ke zmíněné koupi, však svolal ředitel Vodafonu Chris Gent bankéře a zosnoval protiúder.
Následoval tvrdý souboj o převzetí firmy, který trval dva měsíce. V zápase pánů Genta a Essera šlo téměř výhradně o hodnotu akcií. Zatímco Gent akciemi Vodafonu útočil, Esser se na vysokou hodnotu akcií vlastní firmy spoléhal jako na obranný štít. Bitva zuřila v době, kdy se dotcom bublina nafoukla do největších rozměrů, a oba soupeři vyhnali akcie nahoru tím, že své společnosti prezentovali jako nejlepší poskytovatele další skvělé novinky, mobilní internetové sítě. Nakonec vyhrál Gent, neboť si zajistil spojenectví s Jeanem-Marie Messierem ze společnosti Vivendi. Podle jejich společného slibu měl jediný portál nazvaný Vizzavi nabídnout 70 milionům registrovaných uživatelů celý digitální svět - televizi, hudbu, elektronické obchodování i provoz mobilních telefonů. „Vizzavi bude poskytovat služby prostřednictvím jakéhokoli zařízení s přístupem na internet komukoli, kdo je bude chtít, a kdekoli na Zemi,“ prohlásil Gent. Později Vizzavi na trhu zcela zapadl. Oznámení o jeho zavedení nicméně napomohlo růstu akcií Vodafone a usnadnilo firmě převzít Mannesmann.
Důležitější než samotný portál Vizzavi bylo to, co rozpoutal. V následujících letech se mobilní operátoři předháněli v pestrosti nabízených internetových služeb. Zdálo se, že k tomu potřebují velké podíly na trhu digitálních technologií, od telekomunikačních společností po internetové firmy, či dokonce stanice kabelové televize. Vládl čas hojnosti a operátoři nakupovali jako šílení.
Stačí se podívat na France Télécom. Jen v samotné Británii investoval jeho ředitel Bon přes čtyřicet miliard dolarů do toho, aby od Vodafonu odkoupil firmu Orange, spolkl britskou jedničku na trhu internetových služeb Freeserve a ukrojil si osmnáct procent kabelové společnosti NTL. Ředitel Deutsche Telekomu Ron Sommer ho následoval téměř krok za krokem. Skoupil internetové firmy ve Francii a za 50 miliard dolarů pořídil americkou společnost VoiceStream. Výstižně to komentuje Michel Bon: „Peníze jsme tenkrát všichni získávali lacino.“
Pak přišlo překvapení. Všechno začalo v březnu roku 2000, kdy se v Londýně v jedné místnosti sešla hrstka úředníků britské vlády. Měli připraveno třináct telefonů, pro každého dražitele britského spektra 3G jeden. Kabinet premiéra Blaira vnesl do dosavadní praxe americký aukční systém v domnění, že je to nejspravedlivější a nejprůhlednější způsob boje.
Teprve po sedmi týdnech a 150 vyčerpávajících dražebních kolech zůstalo ze třinácti dražitelů pět přeživších. Británii spadlo do klína celé jmění a pro odvětví to znamenalo katastrofu. Jak poznamenal Martin Bouygues z Francie: „Problém je, že neúspěch v aukci se rovná ortelu smrti.“ Dražitelé prostě neměli na výběr. Investoři navíc až příliš ochotně navyšovali cenu jejich akcií a byli připraveni je potrestat, kdyby odstoupili. „Kdybychom odpadli, tržní kapitalizace naší společnosti by se propadla o mnohem více, než stála licence,“ uvedl tehdy jeden ze šéfů španělské společnosti Telefónica.
Jeden podstatný rozdíl tu však byl. Operátoři měli za licence zaplatit v penězích, nikoli rostoucími akciemi. Jakmile nabídky začaly překračovat hranici nejprve jedné, pak dvou, tří a nakonec čtyř miliard dolarů za licenci, investiční bankéři mohli pečlivě propracované modely zisku a cash flow klidně zahodit. Londýnské aukce připomínaly boj o přežití a v něm jsou čísla pouhým detailem. Jeden americký bankovní poradce Vodafonu podotkl: „Aukční nabídky nejsou založeny na racionálním rozhodování.“
Představitelé firem Nokia a Ericsson se začali plašit. Měli už připravený harmonogram zavádění drahých sítí a přístrojů pro každou fázi mobilního internetu. Avšak aukce, které podle ministrů údajně měly urychlit zavádění novinek, mohly malé hráče z trhu zcela vyšachovat a velké donutit ke zpomalení kapitálových výdajů. Jeden ze šéfů Nokie vzpomíná: „Šel jsem za Chrisem Gentem a řekl mu, že je to šílenství. Pokrčil rameny a odvětil: Co se dá dělat?“
Investoři na londýnské aukci nedbali na čísla, ale ani na první varovné signály, že mobilní internet bude pořádně tvrdým oříškem. Na Evropu už mezitím zaútočily první „chytré“ telefony. Jejich výrobci doufali, že zopakují úspěch mobilní internetové služby i-mode nabízené v Japonsku operátorem NTT DoCoMo. Avšak v porovnání s „mrštným“ i-mode byly evropské služby pomalé a primitivní. V březnu roku 2000 na veletrhu technologií Cebit v německém Hannoveru zástupci společnosti Alcatel představili jako ukázku dopravní plán Paříže. Na maličkém černobílém displeji vzorkového mobilního telefonu vypadal jako pohybující se měňavka.
Kromě toho, že aplikací nebylo nazbyt, se nabízená služba navíc nedokázala přizpůsobit různým hranicím a jazykům - což je v Evropě podstatné. Němečtí turisté ve Španělsku mohli zjistit předpověď počasí nebo program kin u nich doma ve Frankfurtu, ale o Madridu ani řádku. Telefon byl mobilní, služba většinou nikoli.
K obratu v odvětví bezdrátové komunikace v Evropě došlo tehdy, když v Německu sedm skupin slíbilo za podíly na cenném spektru celkem 45 miliard dolarů. Byly to čtyři měsíce od doby, kdy v Americe praskla dotcom bublina, a přes oceán do Evropy proudila vlna nové skepse. Do centra pozornosti se opět dostaly firemní hospodářské výsledky. Změna nálad neušla Fokovi z Hutchison Whampoa. Uprostřed zahájených aukcí své partnery NTT DoCoMo a Royal KPN ohromil, neboť se z Německa stáhl. „Šlo o příliš mnoho peněz,“ namítal.
Velký flám skončil. Akcie na všech evropských burzách šly ke dnu. Zatímco investiční bankéři přemýšleli nad svým pochybným dílem, nadešel čas pro ratingové společnosti. Briskně snížily hodnocení bobtnajícího dluhu firem France Télécom, Deutsche Telekom a KPN. Operátoři okamžitě sešlápli brzdu výdajů. Dnes to vypadá, jako by byl evropský mobilní internet jen zápletkou jednoho tragického příběhu o tom, jak přijít do dluhů.
Nejsmutnější však je, že za více než dva roky od uvedení těchto telefonů na trh se nabídky mobilních internetových služeb evropských firem téměř nezlepšily. Telekomunikační společnosti sice pomalu zdokonalily systémy pro rychlejší datové služby, známé jako 2,5G, ale jako by se styděly za humbuk, který způsobily ještě před splasknutím bubliny, téměř je nepropagují. Místo toho se zaměřily na spolehlivé „dojné krávy“, jako jsou hlasové služby a jednoduché SMS. Textové zprávy, jež si nesmírně oblíbila mládež a které je schopen přenášet každý telefon, se nyní podílejí na výnosech operátorů deseti procenty. Někteří manažeři se obávají, že budou-li propagovat pokročilejší internetové aplikace, mohl by se počet výnosných minizpráv snížit.
Tím, kdo se směje naposled, je Martin Bouygues. Francouzská vláda ho chtěla stůj co stůj nalákat, aby se vůbec ucházel o licenci, takže musela srazit licenční poplatek ze 4,4 miliardy dolarů na 557 milionů. Bouygues se v současnosti chystá zavádět na trh novou síť - ale nespěchá.
Nejvýznamnější společnost, která nyní v Evropě hlasitě propaguje svou nabídku služeb 3G, je z Asie. Firma Hutchison z Hongkongu, která se ani po prodeji Orange z Evropy zcela nestáhla, pokračuje v riskantním plánu uvést na britský trh koncem tohoto roku vysokorychlostní službu, a to dávno před domácími konkurenty. Naopak Juha Christensen se po svém dvouletém působení u evropského průbojného softwarového startupu Symbian a vyčerpání z neustálých bojů mezi partnery rozhodl odejít k úhlavnímu nepříteli, společnosti Microsoft. Teď v Seattlu prohlašuje: „Tady totiž chápou význam aplikací.“
Nokia je jediný výrobce mobilních telefonů v Evropě, který vykazuje stálé zisky. Zdá se, že se trápení s aplikacemi snaží vyhnout. Staví na dosavadním úspěchu SMS a jejím cílem je nyní povzbudit uživatele, aby si vytvořili vlastní obsah přenášený telefonem. Jedna nová řada mobilů má například zabudovaný digitální fotoaparát. Proč? Uživatelé udělají několik fotografií a za pár korun je pošlou na telefon nebo e-mail kamarádovi. Savander za firmu vysvětluje: „Každý člověk několikrát za den chvilku jen tak zabíjí čas. Pokud mu dokážeme na těch pět deset volných minut něco prodat, mohl by z toho být velký trhák.“
Možná ano. Prozatím to však vypadá, že evropští telekomunikační giganti vcelku klidně splácejí své obrovské dluhy a čekají, až se začnou rozvíjet trhy s datovými službami. Podle předpovědí analytiků prorazí 3G v Evropě nejdříve ve druhé půlce tohoto desetiletí. Existuje přitom samozřejmě riziko, že když se Evropa k ničemu nerozhoupe, skončí znovu jako internetový zaostalec.
Situace skutečně nevybízí k radosti. Dokazuje to i případ Anssiho Vanjokiho, jednoho z vedoucích pracovníků společnosti Nokia. Loni na podzim to v Helsinkách rozpálil na svém Harleyi tak, že dostal pokutu 103 tisíc dolarů, což odpovídá jeho čtrnáctidennímu platu včetně akciových opcí, který pobíral v roce 1999. (Ve Finsku se totiž pokuta ze rychlou jízdu počítá podle solventnosti řidiče.) Vanjoki se odvolal s tím, že jak odvětví, tak jeho odměny šly ke dnu. Soudce ho vyslyšel a letos na jaře byla pokuta snížena na pět a půl tisíce dolarů. Válečníci na poli bezdrátové komunikace padli. Dnes je litují i soudci dopravních přestupků. Mocní padli NOKIA
DŘÍVE: S neustálým přílivem nových sítí a šikovných mobilních telefonů se měli Finové stát velikány příští generace internetu.
NYNÍ: Růst se zpomaluje, trh 3G se hroutí a Nokii čeká tvrdý boj s Microsoftem o software webových aplikací a telefonních přístrojů.

VODAFONE
DŘÍVE: Jediný globální bezdrátový operátor se mohl pyšnit sto miliony zákazníků a prodat jim prakticky cokoli.
NYNÍ: Udržet pohromadě desítky zahraničních telekomunikačních firem je tvrdý oříšek. Dnes má jako hlavní cíl vydělat na hlasových službách. Mobilní net? Odloženo ad acta.

DEUTSCHE TELEKOM
DŘÍVE: Společnost provozovala největší internetovou službu v Evropě a chtěla expandovat i za oceán, kde za padesát miliard dolarů zakoupila VoiceStream.
NYNÍ: Se šedesátimiliardovým dluhem by se Ron Sommer společnosti VoiceStream rád zbavil - kdyby o ni měl někdo zájem. Jeho pevná pozice oslabuje.

FRANCE TÉLÉCOM
DŘÍVE: Bon za 36 miliard dolarů odkoupil společnost Orange, a získal tak lepší značku, než je ta jeho. Jestlipak ale dostal souhlas premiéra?
NYNÍ: Kromě Orange jsou ostatní akvizice k ničemu, ať už jde o bezdrátové telekomunikace z Německa nebo britské kabelové sítě.
Zdroj: BusinessWeek Jak se vezla třetí generace INDEX MSCI EUROPE - TELEKOMUNIKAČNÍ SLUŽBY 31/12/98 = 100

Leden 1999
Vodafone šokuje Bell Atlantic. Za sanfranciský Airtouch Communications totiž nabízí víc než Američané. Tímto třiašedesátimiliardovým obchodem celá Evropa oficiálně zahajuje útok na bezdrátové komunikace.

Březen 1999
Japonská NTT DoCoMo spouští mobilní internetovou službu i-mode. Ta suverénně dobývá celé Japonsko, a budí tak zájem o mobilní internet i jinde.

Listopad 1999
Poté co německý Mannesmann kupuje za 28 miliard dolarů Orange, přichází mu nabídka na nepřátelské převzetí od Vodafonu. Investoři nakonec cenu nabízenou za akcie firmy vyženou až na rekordních 163 miliard.

Prosinec 1999
Evropané mají poprvé možnost pořídit si mobily s WAP a jsou zklamáni. Přístroje jsou pomalé a poruchové. Výrobci tvrdí, že jde jen o dětské nemoci.

Březen 2000
Vrcholí euforie bezdrátového webu a akcie letí strmě vzhůru. Úhrnná tržní kapitalizace sedmi největších telekomunikačních firem Evropy překračuje hranici bilionu dolarů.

Duben 2000
Britská dražba licencí na síť 3G přináší 33 miliard dolarů. Ty padají do klína Blairově vládě a ministrům financí po celé Evropě už se sbíhají sliny.

Červenec 2000
Německá aukce přináší spolkové vládě 45 miliard dolarů, ovšem některé firmy začínají nervóznět. Vzdává to například hongkongská Hutchison Whampoa.

Září 2000
Ratingové agentury snižují známku nejprve France Télécomu a poté i Deutsche Telekomu. Po vlně akvizic a aukcí se dluh telekomunikačního sektoru šplhá na 40 procent evropských syndikátních půjček.

Duben 2001
Ericsson na mobilech ztrácí miliardy a hledá pomocnou ruku. Převádí akcie této divize na stávající akcionáře a zakládá joint venture „Sony-Ericsson“. Ze zkázonosného mobilního trhu se stahují i Alcatel a Royal Philips Electronics.

Červen 2001
Trh s celulárními službami celosvětově klesá. Nokia proto snižuje odhad očekávaného zisku a její akcie se za jediný den propadnou o dvacet procent.

Červenec 2001
Vodafone informuje, že spuštění 3G odkládá na rok 2003. Prý by do té doby nebylo dost odpovídajících mobilů.

Říjen 2001
NTT DoCoMo začíná Japoncům nabízet některé služby 3G. Reakce jsou vlažné.

Prosinec 2001
Celosvětové prodeje z mobilů se oproti roku 2000 snižují ze 412 milionů kusů na 399 milionů. Rok 2001 je prvním, kdy odvětví zaznamenává pokles.

2002
Vodafone se ocitá pod tlakem, aby snížil účetní hodnotu akvizice Mannesmannu o celých 50 miliard dolarů.
Pramen: BusinessWeek