Ačkoliv si v letošním roce nepřipomínáme kulaté výročí atentátu na zastupujícího říšského protektora a generála SS Reinharda Heydricha, nelze jednu z nejvýznamnějších událostí našich dějin opomenout. V létě 1941, tedy po více než dvou letech okupace Československa nacistickými vojsky a existence Protektorátu Čechy a Morava, bylo nacistům zcela zřejmé, jak strategickou roli sehraje situace v protektorátu vzhledem k úspěchu či neúspěchu celé jejich válečné mašinerie. Mimořádně rozvinutá hospodářská infrastruktura vybudovaná ve 20. a 30. letech – průmysl, strojírenství, chemie, ale také zemědělství – ruku v ruce s vysoce kvalifikovanou pracovní silou, to byly faktory, které důležitost protektorátu v očích vedení Třetí říše zásadně prohlubovaly. Když tedy další válečný rok 1941 přinesl výrazný nárůst odbojové činnosti, sabotáží, a dokonce již i prvních veřejných projevů odporu, jakým byl například bojkot protektorátního tisku, pohár trpělivosti v Berlíně definitivně přetekl. Dosavadní protektor, německý diplomat a bývalý německý ministr zahraničí Konstantin von Neurath byl proto „na svou vlastní žádost“ vůdcem, Adolfem Hitlerem, odeslán na zdravotní dovolenou a do Prahy byl místo něj vyslán kat.
Raketová kariéra
SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich, narozený v německém Halle nad Sálou v roce 1904, byl ambiciózním generálem SS a policie a schopným administrátorem nacistického režimu. Právě on byl proto 27. září 1941 jmenován zastupujícím říšským protektorem v Čechách a na Moravě. V té době byl tento bývalý námořní důstojník, který byl mimochodem z německého válečného námořnictva pro nečestné chování v roce 1930 propuštěn, již velmi významným hráčem v rámci nacistické hierarchie. V roce 1931 vstoupil na popud svojí manželky Liny do NSDAP a SS a jeho raketová kariéra odstartovala.
Záhy byl říšským vůdcem SS Heinrichem Himmlerem pověřen vybudováním bezpečnostní služby SS, takzvaného Sicherheitsdienstu, a v roce 1939 se po konsolidaci bezpečnostních složek Třetí říše následně stal ředitelem Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, a fungoval tak de facto jako Himmlerova pravá ruka. Ve stejném roce byl Heydrich pověřen přípravou „konečného řešení židovské otázky“, které bylo následně formalizováno v rámci nechvalně známé konference ve Wannsee v lednu 1942, kterou Heydrich svolal za účelem koordinace vyhlazení Židů v rámci celého evropského prostoru okupovaného tehdy vojsky Třetí říše. Poznámky z konference na Heydrichův přímý pokyn pořizoval jistý, tehdy světu ještě neznámý SS-Obersturmbannführer Adolf Eichmann. Stejný Eichmann, který se v roce 1962 stal za celou více než šedesátiletou historii státu Izrael jediným popraveným odsouzencem.
Poněmčovací plány
Vraťme se ale v čase zpět. Heydrich přišel v září 1941 do Prahy s několika jasnými cíli, které začal okamžitě realizovat. Jeho primárním krátkodobým záměrem byla likvidace domácího odboje za účelem „uklidnění“ situace v protektorátu. Také proto nechal hned druhý den po svém jmenování vyhlásit nad celým územím Čech a Moravy civilní výjimečný stav. Soudy tak mohly vynášet pouze jeden ze tří druhů rozsudků: trest smrti, předání obviněného Gestapu nebo zproštění obžaloby. Vůči rozsudkům stanných soudů nebylo odvolání a exekuce byly vykonávány zpravidla okamžitě.
Jedním z prvních Heydrichových kroků bylo zatčení předsedy protektorátní vlády Aloise Eliáše, který úzce spolupracoval s domácím odbojovým hnutím a přes prostředníky byl v kontaktu s exilovou vládou v Londýně (a který byl v rámci represivních kroků již po Heydrichově smrti v červnu 1942 popraven). Přestože tak nad celým protektorátem zavládla atmosféra strachu a teroru, Heydrich byl mistrným stratégem, který chápal, že politiku nelze praktikovat pouze formou „biče“. Za „cukr“ si zvolil zvýšené příděly jídla stejně jako rozšíření ozdravných pobytů a rekreací pro české dělníky a rolníky. Taktiku, která bohužel, dlužno poznamenat, u rozsáhlých vrstev obyvatelstva zafungovala… Zároveň se však Heydrich nevzdával svých dlouhodobých záměrů, to jest po vítězném skončení války obyvatelstvo protektorátu buď poněmčit, nebo případně vyhnat na východ a prostor Čech a Moravy obsadit německými dělníky a rolníky.
Všechny tyto kroky a okolnosti pochopitelně velmi znepokojovaly československou exilovou vládu v čele s Edvardem Benešem. Ta se po mnichovské dohodě intenzivně zabývala myšlenkou, jak a zda lze vůbec po případném vítězství nad Třetí říší obnovit Československo v jeho předmnichovských hranicích. Právě proto se snažila podpořit domácí odboj (formovaný zejména z bývalých příslušníků čs. armády, ale také členů Sokola stejně jako z dalších předválečných organizací) k posílení svého mezinárodně politického postavení. To se však v prvních měsících a letech okupace ukázalo nedostačujícím. Právě proto musel bývalý tým zpravodajského odboru ministerstva národní obrany pod vedením plukovníka Františka Moravce, který pobýval stejně jako Beneš v londýnském exilu, přikročit k radikálnějším krokům. Ve spolupráci s britskou zpravodajskou službou se tak českoslovenští vojáci v Británii začali účastnit kurzů zvláštního výcviku, které vyvrcholily jejich parašutistickým výsadkem nad územím protektorátu.
Kromě mnoha jiných byli po náročném a složitém výcviku následně pro velmi speciální úkol vybráni dva nadějní mladí parašutisté: Čech Jan Kubiš a Slovák Josef Gabčík. Ačkoliv věděli, že jejich mise bude nejspíš sebevražedná, přihlásili se oba dobrovolně. Cílem výsadku byl atentát na Heydricha. Čin, který by měl v případě úspěchu kolosální mezinárodní ohlas, neboť takto vysoce postaveného představitele Třetí říše se nikomu jinému zlikvidovat nepodařilo. Parašutisté byli na území protektorátu v rámci „Operace Anthropoid“ vysazeni na konci roku 1941 a okamžitě se pustili do příprav svého náročného úkolu. Po zvážení mnoha variant, včetně útoku na sídlo zastupujícího říšského protektora v Panenských Břežanech, a po několika měsících příprav ve spolupráci s účastníky domácího odboje se zrodil jejich plán.
Den D
Je slunné ráno, středa 27. května 1942. Osmatřicetiletý Reinhard Heydrich se ve své rezidenci loučí s manželkou a dětmi a chystá se odjet na Pražský hrad. Navíc má odpoledne odletět do Berlína, kde ho čeká schůzka s Adolfem Hitlerem. Vzhledem k efektivitě brutálního teroru, který předvedl za posledních pouhých osm měsíců v protektorátu, očekává povýšení do podobně významné funkce v okupované Francii.
Ve stejné době se však Kubiš a Gabčík společně s dalším parašutistou, Josefem Valčíkem, přesouvají do ulice V Holešovičkách. Zatímco se Heydrichův kabriolet, mercedeska bez pancéře a bez ozbrojeného doprovodu („Co by si ke mně ti Češi troufli?“), šine ku Praze, českoslovenští vojáci netrpělivě čekají na svůj cíl. Je 10:32 a zastavil se čas. Gabčík vyzbrojen samopalem Stengun vbíhá do dráhy Heydrichova vozu, zbraň však selhává. Kubiš nečeká ani vteřinu a na auto hází granát, který okamžitě vybuchuje. Honička a přestřelka mezi holešovickými vilami končí úspěšným útěkem parašutistů a Heydrichovým převozem do nemocnice Na Bulovce, kde je okamžitě operován.
Následuje zběsilá reakce jak v Praze, tak v Berlíně. Opět je vyhlášen civilní výjimečný stav a Hitler s Himmlerem přikazují zatknout deset tisíc českých rukojmích, zejména z řad inteligence. Zároveň je vypsána odměna na dopadení pachatelů. Jsou prováděny domovní prohlídky, zatýká se a popravuje – mimo jiné i pro obyčejné „schvalování atentátu“. Zatímco se nemocnice Na Bulovce stává obrněnou pevností SS, Heydrichovi tam poskytují nejlepší péči. Ačkoliv však první prognóza vypadá slibně, 4. června 1942 v půl osmé ráno pacient umírá na celkovou otravu krve. Kombinovaná funkce ředitele Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, šéfa Sicherheitsdienstu a prezidenta Interpolu nebyla v této míře již nikdy do konce Třetí říše obnovena.
Odplata
Nicméně po Heydrichově smrti přišla odplata. Jestliže do této doby německá okupační moc spíše vyhrožovala, nyní již skutečně zuří. Následují další zatýkání, mučení a popravy, veřejně vynucovaná účast na smutečních obřadech, zvýšené odměny pro zrádce. Bohužel, jeden z těchto výslechů přivedl gestapo také do pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze, kde po krutém sedmihodinovém boji 18. června Gabčík s Kubišem zahynuli po boku pěti kamarádů parašutistů.
Ještě předtím však shoda nešťastných náhod zavedla gestapáky do malé klidné obce u Kladna. Do Lidic. Ačkoliv obec neměla přímou spojitost s atentátníky, v noci z 9. na 10. června byla vesnice obklíčena a následně srovnána se zemí. Muži byli popraveni, ženy odeslány do koncentračního tábora Ravensbrück a děti podle okolností buď také popraveny, nebo odeslány na převýchovu do Německa. Byly vykáceny všechny stromy a zlikvidován byl dokonce i lidický hřbitov – mrtvoly byly exhumovány. Jméno obce mělo být vymazáno z map. Jak ale dobře víme, Lidice dnes naopak zná celý svět.
Atentát na Heydricha (mimochodem vynikajícím způsobem zpracovaný v expozici Vojenského historického ústavu v Praze) je i přes ohromné ztráty, které následně přinesl našemu národu, bezpochyby i po desítkách let obdivuhodným činem československé armády. Slouží jako jeden z příkladů, že Češi a Slováci bojovali za druhé světové války se ctí a mají své důstojné místo v řadách spojenců. Soudy o pasivitě našeho obyvatelstva během války blednou ve světle atentátu stejně jako ve světle nasazení našich letců v Anglii, Slovenského národního povstání či bojů Svobodova sboru. Atentát na Heydricha je symbolem dobře organizovaného, promyšleného a také hrdinsky zaplaceného činu.
V říjnu 1941, krátce po Heydrichově příchodu do Prahy, uveřejnil Jan Masaryk v Londýně v týdeníku Čechoslovák článek s názvem Budeme jich hodni? V reakci na Heydrichovo jmenování a vzhledem k jeho prvním krvavým krokům v úřadu protektora v něm napsal: „Ale naši doma. Budeme jich hodni? Někdy mi připadá, že se nám tu v emigraci i při bombách, starostech i stejskání snad vede až moc dobře. Zdá se mi, že si někdy té volnosti, kterou Anglie skýtá, neumíme dost vážit. Dnes je třeba se důkladně zamyslit.“ Ptám se: A co Gabčík s Kubišem, budeme jich hodni?
