ODS není proti vstupu do Evropské unie, ale současný proces integrace jí vadí. Podle místopředsedy strany, poslance Jana Zahradila, je třeba liberalizovat evropský ekonomický prostor a ČR by měla stát v čele těchto snah.
říká místopředseda ODS, stínový ministr zahraničí Jan Zahradil
ODS není proti vstupu do Evropské unie, ale současný proces integrace jí vadí. Podle místopředsedy strany, poslance Jana Zahradila, je třeba liberalizovat evropský ekonomický prostor a ČR by měla stát v čele těchto snah.
* Potvrdila vaše nedávná konference o EU dosavadní postoje strany, nebo přispěla k nějakým změnám?
Konference prohloubila naše dosavadní postoje, možná zde byla spíše trochu analytičtější diskuze díky širší členské základně. V ýsledkem bylo potvrzení našeho realistického a pragmatického přístupu.
* V čem konkrétně se podle vás projevuje onen realistický a pragmatický přístup ODS?
I když se v ODS nadále objevují hlasy proti vstupu do EU, nebyl to ten hlavní, dominantní proud. Hlavním proudem je spíše vědomí, že stát v současném geopolitickém postavení a v takové ekonomické pozici mimo jednotný trh není možné. S převzetím společného trhu je ovšem nutné převzít i politické okolnosti vstupu a právě vůči nim máme největší výhrady. Začlenění pouze do jednotného evropského trhu možné není, a proto je naším úkolem, abychom se politickým rizikům připojení dokázali vyhnout.
* Můžete tato rizika vyjmenovat?
Je jich několik. Je to především ztráta státní suverenity, diktát velkých mocností, snaha po vytváření zahraničních a bezpečnostních doktrín bez vazby ke Spojeným státům, nebo dokonce v protikladu k nim. Je nutné vytvářet vůči těmto snahám účinnou protiváhu s našimi spojenci uvnitř Evropské unie.
* Není ale toto hledisko „stejně tam musíme jako do hrobu“ přiznáním určité slabosti a čistě oportunistický postoj?
Myslím, že to tak není. Spíše než za oportunizmus bych to označil za pragmatizmus. Je prostě skutečností, že ne vždy a za všech okolností se můžete v politice, a především v politice zahraniční, chovat tak, jak byste chtěl. Někdy se prostě musíme chovat tak, jak nám to vnější podmínky umožní, a v rámci těch podmínek si najít správnou pozici pro vyjednávání a další působení. To je běžná politická praxe. Nemohu-li dosáhnout všeho, čeho bych chtěl, snažím se dojednat alespoň co nejlepší dosažitelné podmínky nebo si najít takové spojence, se kterými bych toho mohl dosáhnout. Neklaďme proto na zahraniční politiku nějaká abstraktní morální měřítka, ale berme na vědomí, že musí reflektovat realitu.
* Jak se z pozic této reality díváte na dosud vyjednané podmínky vstupu?
Toho, čeho Česká republika dosáhla, lze shrnout dvěma slovy: nic moc. Podmínky ke vstupu byly EU nastaveny, a přestože tady byl určitý malý prostor k vyjednávání, česká vláda jej nedokázala využít. Takže přijala v podstatě to, co nám bylo nadiktováno. Znamená to, že se na poměrně dlouhou dobu staneme neplnoprávnými členy EU.
* V čem spatřujete to neplnoprávné členství?
Jde především o různá přechodná období týkající se zaměstnání v některých západních zemích a potom i o některé finanční transfery. Příspěvky ze všech možných fondů, ať již strukturálních, či z kohezního fondu EU, jsou výrazně nižší, než nám bylo slibováno. Jsou dokonce nižší než ty, které plynou do těch chudších zemí, které již jsou členy EU, ale které jsou nesrovnatelně bohatší než my či další kandidátské země. Jde i o to, že význam České republiky bude v EU omezen díky tomu, jak jsou tam nastaveny hlasovací mechanizmy.
* Může Česká republika v tomto sjednocovacím procesu ještě něčeho významného dosáhnout?
Problémy, o kterých jsem se zmínil, jsou cenou za ekonomickou integraci. Česká republika by měla stát v čele procesu, který povede k liberalizaci ekonomického prostoru, který je silně přeregulován a doslova podvázán řadou nesmyslných příkazů. Měla by se rovněž snažit zabránit totální unifikaci v politické oblasti. V opačném případě bychom byli zcela marginalizováni a stali bychom se politickým trpaslíkem, který by neměl žádný reálný význam.
* Na jedné straně existují výrazné liberalizační tendence v evropské ekonomice, na straně druhé naopak regulace, ať již v podobě sociální, ekologické či jiné. Tyto regulace nyní brzdí evropskou ekonomiku. Co s tím?
Evropa dnes z důvodů, jež jste zmínil v otázce, stojí před dalekosáhlými reformami. Pokud se jim především ty velké státy budou snažit vyhnout, pak to bude mít dvojí důsledek. Jednak s sebou stáhnou do ekonomické stagnace i ty menší státy, které se snaží své hospodářství reformovat a které jsou na trzích svých větších partnerů závislé. Za druhé tím způsobí stagnaci celé Evropy a její ekonomickou marginalizaci. Navzdory všem svalnatým řečem o tom, jakým bude Evropa ekonomickým tygrem ve smyslu onoho komunistického hesla „dohnat a předehnat“, jsme svědky spíše pravého opaku. Jsem přesvědčen, že okolnosti si nakonec ekonomické reformy vynutí, ať již vůle jednotlivých vlád k nim bude jakákoli.
* Přitom ale o tak závažné otázce, jakou je stárnutí populace, se na celoevropské úrovni diskuze nevede.
Je to způsobeno tím, že důchodová reforma - a vůbec výdajová stránka fiskální politiky - je zatím plně v kompetencích jednotlivých zemí. Tak by to mělo zůstat i nadále, protože v této otázce nelze uvažovat o přesunu jakýchkoli kompetencí směrem nahoru do Bruselu. Bude proto záležet na postoji každé z evropských zemí, jak se k problému stárnutí populace postaví. Prozíravější země se budou snažit tento problém řešit, ty méně prozíravé budoucnost projedí již dnes a dostanou se zítra do velkých problémů. Myslím si, že není potřeba vytvářet nějakou koordinovanou demografickou politiku na celoevropské úrovni, protože by to skončilo jejím zatažením do komunitární sféry rozhodování, což není žádoucí.
* Kde jsou podle ODS politické hranice sjednocení?
Například KDU-ČSL je vidí v oblati etické s společenské… Je s podivem, že tak výrazně profederální strana, jakou je KDU-ČSL, vůbec dokázala definovat hranice, za něž by sjednocovací proces neměl postoupit. My bychom dokázali jít dále než lidovci. Už dnes je té integrace přespříliš. Bylo by dobré EU trochu dezintegrovat a rozvolnit a kompetence vrátit zpět na národní úroveň. Nevím, zda je to ještě vůbec možné, nicméně fiskální politika, zahraniční a bezpečnostní politiky, to jsou všechno oblasti, které musí zůstat v kompetenci jednotlivých států. A hodně bych přemýšlel, zda a jak rychle máme přistupovat do eurozóny, protože to také znamená ztrátu svrchovanosti v oblasti monetární politiky.
* Například ale Pakt stability a růstu už do značné míry předurčuje i fiskální a rozpočtovou politiku.
Pakt stability a růstu určuje ta velká, makroekonomická čísla, ale naštěstí neurčuje strukturu veřejných výdajů a rovněž nijak nepředurčuje daňovou zátěž. Daňová zátěž je určitě věc, která by měla zůstat v pravomoci členských států, protože pokud nebudeme mít konkurenci daňových systémů v rámci jednotlivých států, tak skončíme snahou dotlačit daňový systém na tu nejvyšší, a nikoli nejnižší částku, což by dále oslabovalo evropskou ekonomiku. To, jak je vysoká složená daňová kvóta, to jak a kolik peněz proudí přes státní rozpočet či jiné veřejné rozpočty, musí zůstat věcí každého jednotlivého státu. V některých případech může být Pakt stability a růstu dokonce užitečný, protože povede plýtvavé vlády k určité formě finanční disciplíny. Na druhé straně vidíme, že i jeho dodržování je velmi iluzorní věcí. Ti velcí hráči na evropském trhu, kteří se bojí podstoupit potřebné, i když bolestivé reformy, tento pakt opakovaně porušují a nikdo se proti nim neodváží zakročit.
* USA dnes přistupují různě k různým zemím EU i kandidátům. Proč?
Spojené státy dlouho přistupovaly velmi vstřícně k evropské integraci. Jednak považovaly Evropu za svého přirozeného spojence, jednak pro ně bylo výhodnější komunikovat s jedním společným evropským hlasem. Na příkladu Iráku se ale ukázalo, že zahraničněpolitické doktríny jednotlivých států nakonec vždy dostanou přednost před společným stanoviskem, jestliže dojde k nějakým vyhroceným situacím. Z toho je vidět, že jednotná zahraniční politika Evropské unie je chimérou. Ukázalo se rovněž, že v řadě evropských států vládne poměrně silný antiamerikanizmus. Myslím si, že USA proto přehodnotí svůj postoj k další evropské integraci a že se budou snažit vytvářet své vztahy na bilaterální, případně multilaterální, úrovni případ od případu. Je to velká šance pro státy střední a východní Evropy a my bychom měli stát o to, abychom zde v co nejvyšší míře americkou ekonomickou i bezpečnostní přítomnost pomáhali rozvíjet.
* V některých zahraničněpolitických otázkách již existuje rozdílný pohled právě, na pozice USA jak ve světě, tak v Evropě mezi ODS a prezidentem Klausem. Existují i rozdílné postoje k EU?
Ano, v dílčích otázkách určitý rozdílný názor na roli USA existuje, ať již se to týkalo konfliktu v Iráku či názoru na americké základny u nás. Pokud se ale týká názorů na EU, existuje mezi námi stále jasná shoda.
