První „svobodné“ oslavy upálení mistra Jana Husa byly na Kladně nevázané a divoké. Na třech místech města vzplanuly v předvečer svátku, tedy 5. července 1919, vysoké ohně a - jak stojí v tamní farní kronice - bylo do nich „házeno vše, co připomínalo nám Vídeň, tedy obrazy a sochy císaře Franze Josefa, Karla, čítanky, odznaky“.
U dolu na Amálce „měli i figuru vycpaného císaře, již s posměchem hodili do ohně“ a na Motyčíně pálili pro změnu vše, „co souviselo s Římem: bible, katechismy, obrázky svatých atd. - tak daleko to došlo v Čechách“. V půl desáté pak z Dělnického domu vyrazil k Janu Nepomuckému stojícímu na Masarykově třídě zástup výrostků. „Kamennou sochu strhli z kamenného sloupu, hlavu odlomili od trupu a za surových poznámek voják jeden Kaňka hlavu světcovu odnášel, že prý ji hodí do ohně a zakopá. Na sloup zavěsili obraz Husa.“
Autor kroniky, zjevně místní katolický farář, k tomu poznamenal, že „jejich Hus lišil se úplně od pravého Husa“, a na okraj připsal: „Kaňka dostal sedm dní. Hlavu světcovu dostal jsem od soudu teprve 18.10.1920.“
Černá havěť
Přesná čísla neznáme, ale obrazoborecká vlna, která se Československem prohnala v letech 1918 až 1921, měla stovky obětí: sochy Jana Nepomuckého a jiných světců, kamenné, kovové či dřevěné kříže, a dokonce pár zfackovaných farářů.
Dnes je Česko možná nejateističtějším státem na světě, ovšem tehdy to neplatilo. Agitace bezvěreckého, za války zakázaného hnutí Volná myšlenka i příklad Sovětského Ruska hrály určitě roli, ovšem daleko významnější byl takřka všeobecně sdílený pocit, že katolictví a „rakušáctví“ jedno jsou. Hezky polopatě to vyjádřil Franta Sauer, žižkovský bouřlivák a - jak sám sebe označil - „vůdce luzy“, která 3. listopadu 1918 strhla na Staroměstském náměstí mariánský sloup. Katolíci pro něj nebyli nic než „černožlutí monarchisté prvé třídy“ a s kněžími, tou „sprostou černou havětí“, neměl slušný člověk vůbec co mluvit.
Hladový systému nevěří. Po vzniku Československa přišla na lid bída
Národní obrození se v Českých zemích zkrátka ubíralo jinými cestami než v Polsku, Chorvatsku či na Slovensku. Katolická církev v něm u nás hrála jen podružnou roli a národní buditelé se prakticky bez výjimky upínali k husitské minulosti. Když to trochu zjednodušíme, tak díla a dílka typu - Hus před koncilem kostnickým či Komenský se loučí s vlastí - nezůstala bez následků.
Papeženec vs. pokrokářská krysa
Útoky na sochy Jana Nepomuckého tu byly od nepaměti. Jedné z nich například roku 1782 sedlák Matěj Kryda ve východočeské Dolní Sloupnici vymlátil hvězdy ze svatozáře a urazil levou ruku i pravé koleno.
Univerzálním protinárodním zloduchem se však nebohý světec stal až v polovině 19. století, kdy německý historik Otto Abel vyslovil dnes vyvrácenou tezi, že Jan Nepomucký vlastně nikdy neexistoval a jeho umělý kult vytvořila katolická církev proto, aby zastínila Husa. Česká veřejnost se tohoto názoru chytila a poznenáhlu se množily útoky na světcovy sochy.
V Nebovidech u Kolína kdosi roku 1878 shodil sochu Jana Nepomuckého do řeky a radikálům z Omladiny se v květnu 1893 povedlo skoro to samé na pražském Karlově mostě.
Překážky českého rozvoje: dohánění Západu je obtížnější než dřív
Netýkalo se to samozřejmě jen tohoto světce, ale v menší míře také dalších tradičně katolických symbolů. O tom, jak daleko dospělo české nábožensko-národní schizma, krásně svědčí boj o umístění Husova pražského pomníku, který popsal historik Jan Galandauer. Odborná komise, ve které zasedali například Myslbek, Zítek či Ženíšek, prosazovala bez pardonu Staroměstské náměstí. Když městská rada v roce 1896 tento návrh napoprvé zamítla, mladočeské Národní listy nadaly Husovým odpůrcům do „Koniášů“ a„zpupných papeženců“, kdežto katolický tisk psal o„mladočeských a pokrokářských krysách“.
My jsme národ!
Když se pak po válce změnil poměr sil, šel k zemi jako první Husův soused a konkurent na Staroměstském náměstí - mariánský sloup. Průběh jeho zničení je notoricky známý, a tak jen stručně. Všechno to spunktoval již zmíněný Sauer (byť on sám tvrdil, že stejný nápad mělo vedení sociálnědemokratické strany), na Staroměstské náměstí přivedl „kamarády“ ze Žižkova a hasiče, kteří kolem vršku sloupu omotali provaz. Když pak na místo z Bílé Hory dorazil průvod lidí oslavujících pád starého Rakouska, uchopilo podle Sauera „sto paží nedočkavě lano a trhlo se sloupem“, který „docela pomalu klesl až na zem, kde se na několik kusů roztříštil“.
Stržení mariánského sloupu se obvykle považuje za precedens, který obrazoboreckou vlnu spustil. Není to pravda. Krátce po převratu byla sice podle diplomové práce Milana Bednáře poškozena například socha Jana Nepomuckého v Krušovicích, ovšem několik příštích měsíců byl v podstatě klid. Vše změnilo až jaro a blížící se svatojánský svátek.
Obrazoborecké vlně padlo za oběť několik stovek křížů a soch Jana Nepomuckého
Symbol ponížení a potupy
Jak si všimla Národní politika, oslavám svatého Jana Nepomuckého 16. května 1919 leccos chybělo. „Byly obchody, kde se prodávalo od rána do večera, zatímco jiné zůstaly zavřeny, byly školy, kde se učilo, zatímco jiné zely prázdnotou. Byl to pouze jakýsi polosvátek, slabý stín bývalých dnů svatojánských.“ Na Malostranském náměstí se sice konala tradiční pouť, jenže lidé si nevšímali cukrářských stánků, ale odklízení sochy maršála Radeckého, kterému „ovinuli dělníci kol krku a ramen“ provaz, aby ho „spustili na vůz a odvezli do musea“.
Masaryk měl chvíle, kdy se choval jako autokrat. Čtěte více v eseji:
Prezidentská demokracie
Už den předem se, jak stojí v úřední zprávě, sešel na Strossmayerově náměstí v Holešovicích tábor lidu. Proti klerikalismu tady řečnil sociálnědemokratický ministr spravedlnosti František Soukup. Poté se asi tisícihlavý dav dal do pohybu a na Staroměstském náměstí se spojil s demonstrací Volné myšlenky, jejíž hlavní hvězdou byl další sociálnědemokratický předák - a pozdější ministr školství -Rudolf Bechyně.
Když v osm hodin večer začali v Týně zvonit klekání, měli to demonstranti za provokaci a asi 15 mladíků se rozběhlo obsadit kostel. Jeden z nich podle Národní politiky přeskočil „u oltáře zábradlí, a když klečící kněz povstal a zdvihl proti němu ruce, dal mu mladík políček“. Kostelník hned na to vykřikl: „To je bolševismus!“, ale než dořekl, „udeřil ho mladík po každé tváři, a ještě se pak na něho vrhl se svícnem a ztýral ho“.
Poté se radikálové přesunuli na Karlův most - a „za zpěvu národních písní“ a výkřiků „Vykoupejte ho ještě jednou!“ - chtěli svrhnout do Vltavy Brokoffova Jana Nepomuckého, jehož fotografii téhož dne zveřejnil na titulní straně sociálnědemokratický Večerník Právo lidu s popiskem: „Přikrčená, ohvězděná socha Jana z Pomuku (…) symbol ponížení a potupy českého národa.“ Nechali si to však rozmluvit od jakéhosi legionáře.
Čtěte: Za první republiky nahrazovaly pekaře i uzenáře průmyslové podniky
Z údajů pražské arcidiecéze - ovšem zdaleka nejde o vyčerpávající seznam -plyne, že se onoho května odehrálo deset útoků proti církevním památkám (například na Plzeňsku byly strženy sochy v Božkově, Doubravce a Liticích), a v červenci, kdy se slavil Hus, pak dalších osm (špatně dopadl Jan Nepomucký v Hostivici na Kladně). Tím však epidemie neskončila a dál se šířila hlavně ve středních, východních a západních Čechách.
Kříže ze škol
Kdyby tak ještě jejich odpůrci vypustili lvy, museli by si čeští katolíci připadat v oněch měsících jako první křesťané. Káceli jim svaté, evangelík a antiklerikál Masaryk měl ke katolické církvi velmi rezervovaný vztah, z jejího lůna se v průběhu roku 1919 začala vydělovat Církev československá (husitská), přišla asi o 1,4 milionu věřících a parlament nové republiky omezoval vliv kazatelny na všech stranách.
Nejlítější boj se strhl o reformu manželského práva, kterou měly až dosud plně pod kontrolou církve. Dopadlo to kompromisem. Byl sice zaveden občanský sňatek, ovšem nikoli povinně. Jinak řečeno, kdo se chtěl za první republiky vzít na úřadě, vzal se na úřadě, a kdo v kostele, ten se vzal v kostele. Kromě toho bylo povoleno pohřbívání žehem a „kazatelnicový zákon“ kněžím pod hrozbou půlročního vězení znemožnil politickou agitaci v kostele.
Když smrt neznala slitování: záznamy z kronik jsou dokonalou anatomií neúrody a hladu
Stejně nepříjemné bylo pro církev i nařízení z května 1919 „o výzdobě školních budov odznaky konfesijními“, které dalo učitelům pravomoc rozhodovat, zda bude v třídách viset kříž, či ne. V Praze pak prý kříže, jak si stěžoval spisovatel Josef Holeček, „popeláři vyváželi se smetím“ a na venkově se proti jejich odstraňování pořádaly demonstrace. Například v Popovicích vzalo 8. prosince 1920 „asi 50 osob“ rozběsněných tím, že se o svátku Neposkvrněného početí panny Marie normálně vyučuje, školu útokem, „zmocnilo se křížů uschovaných v kabinetu a opět je v učebnách zavěsilo“. Učební pomůcky byly při tom „pošlapány a vyučující učitelé insultováni“. Navíc byl dle okresního hejtmanství - za to že šel do školy - davem „ztýrán“ jedenáctiletý hoch.
Oslava pokroku a svobody
Obrazoborecká vlna pokračovala v roce 1920. Radikalismu zvolna ubývalo, přesto se tehdy odehrály dva - vedle svržení mariánského sloupu - nejvážnější útoky. V předvečer Husových oslav došlo na sloup svaté Trojice stojící už skoro 250 let na náměstí ve Slaném.
Stejně jako Kladensko bylo i Slánsko „rudým“ okresem. Sociální demokraté tady o rok dříve dostali v obecních volbách přes 65 procent hlasů, a tak vcelku nepřekvapí, že se akce „upekla“ během přestávky na svačinu v místní továrně Breitfeld Daněk. Když 5. července 1920 skončila ve fabrice směna, postavili dělníci dle Národních listů „k sloupu vysoký žebřík“, a jeden z nich „vylezl na žebřík ze strany, kde byla socha panny Marie, poplival ji a zpolíčkoval, pak ranou těžkým kladivem jí urazil hlavu“. Pak už to bylo stejné jako v Praze - provaz, desítky pomocných rukou a sloup roztříštěný na kusy.
Tentokrát však policie konala. Před soudem (soudními řízení se podrobně zabývala spisovatelka Zora Dvořáková) skončilo celkem 16 darebáků a12 z nich nakonec dostalo krátké nepodmíněné tresty do tří měsíců.
Pozoruhodné je, jak naprosto odlišně vnímali události agresoři a oběti. Dvacetiletý Rudolf Handlíř, tedy ten, který Panně Marii urazil hlavu, nonšalantně vysvětlil, že už stejně byl podán návrh na zbourání památky, a když „pár svíčkových bab podepsalo protest proti tomuto odstranění, rozhodli jsme se v továrně, že sloup odstraníme sami“. Na závěr ještě dodal, že když ho zavřou, „aspoň si odpočine“.
Naopak Josef Čížek, jehož vzpomínky jsou vloženy do slánské farní kroniky, napsal, že sotva se o události dověděl, běžel „takřka bez dechu na náměstí, hledaje lačným zrakem nejkrásnější ozdobu slánského náměstí“, a když zkázu uviděl, šel prý „domů s nikým nepromluviv, bylo mi hořko z toho - pokroku“.
Neříkají vám nic řeči o slovanské vzájemnosti a bratrství s Rusy? Není divu. Svým původem máme blíže k Němcům a Rakušanům. Čtěte více v eseji:
Česká genetická směska
Pár dní poté vyšel v katolickém Našinci mimořádně ostrý článek. Tvrdil, že „katolíci čeští jsou dnes lájí (stádem, houfem, hejnem - pozn. red.) bez práva a bez ochrany“, stěžoval si, že úřady nehájí jejich práva a vybízel k aktivitě: „Organisujme zejména vojsko naše, zakládejme všude Jednoty našeho Orla, který se všude staví v čelo naší obrany.“ Na závěr připomněl, jak „první křesťané v tisících vycedili krev za svou víru“ a věrné vybízel, aby dokázali, „že jsme hodnými jejich dědici, že i my jsme ochotni i krví hájiti dědictví cyrilometodějské!“
Přijede Fráňa
Krev nakonec opravdu tekla, i když se to stalo jinde a jinak. V Dobrovicích u Mladé Boleslavi vládli českoslovenští socialisté (později národní socialisté) a na náměstí stojící Jan Nepomucký jim od začátku lezl krkem. Byli však opatrní a rozhodli se ho odstranit - tak jako v řadě jiných obcí - úředně. Čas světce se naplnil 27. srpna 1920, den předtím, než měla do městečka údajně zavítat známá „divoženka“ a poslankyně strany Fráňa Zemínová.
Starosta Antonín Verner kvůli tomu rozehrál nepěknou hru. Vše dal připravit k odstranění sochy, ale zároveň bombardoval okresní hejtmanství přehnanými tvrzeními, že jí hrozí od radikálů akutní nebezpečí, a tak je ji třeba sundat a vlastně zachránit. Nakonec se starostovi podařilo souhlas vyškemrat, ovšem místní děkan mezitím „pustil hrůzu“na zedníky, kteří měli sochu sejmout, a ti na poslední chvíli bezbožnou práci odmítli. Místo nich se toho ujal náměstek starosty Josef Zapadlo s pěti dobrovolníky, a protože věci nerozuměl, sedmicentová socha postavená na vysokém sloupu zbortila lešení a zabila dva diváky - dělníka Jana Horynu a devítiletého Jana Maturu.
Zapadlo si kvůli tomu poseděl pár týdnů ve vězení a katolický tisk psal o prstu božím, který ukázal na středočeské městečko.
Konec temna
V roce 1922 konečně hlavy vychladly a rozbito už bylo vše, co kdo rozbít chtěl. Ne, že by obrazoborectví zcela ustalo, ale dostalo se na - řekněme - jakousi vcelku snesitelnou úroveň. O změně atmosféry nejlépe svědčí drobný detail, kterého si ve své diplomové práci všiml Milan Bednář: Když Volná myšlenka použila roku 1922 při květnových oslavách Jana Nepomuckého plakát s nápisem „Světec temna“, policie jí ho zabavila.
Přečtěte si také:
Historie české koruny aneb Jak se dožít stovky
