lan Ritchie dokázal přesvědčit britskou královnu, smířit Iry a vynalézt novou barvu Ritchie blue.
„Pro mě to nebyl žádný velký skok,“ říká o svém rozhodnutí nestát se lékařem architekt Ian Ritchie, jeden z nejúspěšnějších tvůrců dneška, držitel mnoha mezinárodních ocenění nejen za architekturu, ale i za inovace v architektuře.
Britský architekt v jednom březnovém dni poctil svou návštěvou hned dvě pražské akce. Zúčastnil se Summitu architektury a rozvoje v Obecním domě a odpoledne si „odskočil“ na ČVUT odpřednášet delší příspěvek pro studenty architektury. Ian Ritchie není v našem prostředí tak známý jako jiná „esa“ britského architektonického nebe David Chipperfleld nebo Norman Foster, zato ho však provází reputace extrémně šetřivého tvůrce, který zkoumá technologické možnosti, provádí experimenty s inovativními materiály a hledá i statické limity konstrukcí. Všechno pak promítne do emočně silné architektury.
Nedávno jste na TV Architect vyprávěl, že jste původně chtěl studovat medicínu a že architektura byla až druhá volba. Proč?
Ano, dodnes čerpám z toho, že mám trochu jiný background. Vycházím z vědeckého vidění světa, mám rád čísla a exaktnost. Mimochodem právě s architektem Normanem Fosterem jsem během zasedání poroty Berliner Kunstpreis 2018 měl zajímavý dialog na toto téma. Foster si vybavil, že jsem kdysi přerušil studia lékařství, a ptal se mě, jak jdou tyto dva obory dohromady. Odpověděl jsem mu, že pokud myšlení jako takové je odrazem podstaty lidské bytosti, tak by se to dalo brát tak, že doktor se dívá na vnitřek těla, zatímco architekt se zabývá jeho vnějškem a prostorem kolem něj.
Zakázka na budovu pro londýnské neurovědce vás tedy asi bavila...
Zajímá mě, jak fungují lidské mozky, jak lidé vnímají prostor a jak se v něm orientují. Hledání odpovědí na tyto otázky je pro mě zábava, inspirace i obohacení mé práce. Půlroční soutěž na návrh laboratoří pro teoretické a experimentální neurovědce z University College London jsem vyhrál, aniž bych nakreslil jedinou čáru návrhu. Poté jsem další čtyři roky mluvil a sledoval vědce, opět aniž bych nakreslil jedinou čáru. Teprve pak jsem vědcům přímo na míru navrhl budovu v podobě ledovce. Není jen krásná, je i vysoce funkční. Laboratoře, konferenční místnosti a další prostory uvnitř jsou multifunkční a proměnlivé. Skla jsou zvenku samočisticí a zevnitř na nich mohou vědci provádět výpočty. V průběhu zakázky jsem se často musel vypořádat s protichůdnými požadavky. Polovina vědců například chtěla otevírací okna s výhledem, druhá okna nechtěla otvírat a ani nechtěla, aby jimi bylo vidět. Navrhl jsem tedy jakýsi dvouvrstvý plášť a vyhověl všem.
Přečtěte si: Soutěž futuristických mrakodrapů vyhrála vertikální bioplynka
Často navrhujete budovy pro nejrůznější kulturní instituce. K vašim nejprestižnějším zakázkám patří návrh sálů pro Královskou hudební akademii a Královskou shakespearovskou společnost. Myslíte si, že jste se tímto směrem tak trochu specializoval? Před časem jsem navštívila filharmonii v Hamburku. Komplikace, které tamní stavbu provázely, musely být neuvěřitelné.
Myslíte Labskou filharmonii? K té vám něco povím. Původně mělo projekt připravovat jedno poměrně mladé architektonické studio a uvažovalo se o 17 milionech eur, pak se ale rozpočet vyšplhal na 140 milionů eur a skončil až na téměř 800 milionech, což v důsledku znamenalo velké zadlužení města. My jsme navrhli Královskou hudební akademii, tedy operní sál a sál pro recitály, za pouhých 20 milionů eur.
Vaše projekty byly výrazně úspornější. Jak dokážete pracovat s limitovaným rozpočtem?
Jsem Skot, takže nerad utrácím peníze. „Klientovy peníze jako by byly mé vlastní,“ tak zní moje krédo. Architekti jsou ve svých návrzích někdy příliš lehkomyslní, co se týče stavebních nákladů. Často se to stává právě u kulturních staveb, protože klient zpravidla neutrácí vlastní peníze a necítí za ně přímou odpovědnost. Typický developer přitom velmi dbá na efektivně vynaložené prostředky a myslí hlavně na výši nákladů. V tom vidím jistou polaritu. Ale neřekl bych, že se specializujeme na stavby kulturního charakteru, spíše nasloucháme lidem. Když plníme samotné zadání podle přání zadavatele, často vycházíme z vnitřku stavby, protože u opery není vlastně důležité začínat zvenčí. Musíte mít vymyšlenou kapacitu sálů, objem a akustiku dříve, než začnete řešit vnějšek. Ten je pak, alespoň podle mě, relativně jednoduchý.
Typickým příkladem tohoto přístupu byla právě dostavba sálů Královské hudební akademie...
Ano, bylo tam původně divadlo, ale nefungovalo moc dobře, bylo postaveno kolem roku 1970, mělo zvláštní tvary, a dokonce koberce na zdech, protože tam byla opravdu špatná akustika. Všechno jsme to vybourali a nechali jen vnější zdi. Tím jsme získali prostor vymezený čtyřmi různými vnějšími obvodovými zdmi objektů z různých časových období, do něhož jsme se měli vejít. V tomto meziprostoru jsme vytvořili nový sál pro operu a muzikály pro 320 diváků. Nyní jsou akustické vlastnosti sálu skvělé, což byla pro nás velká úleva, to mi věřte. Akustika je tam dokonce tak dobrá, že se prostor používá pro profesionální nahrávání. Nad tímto sálem je ještě jeden menší pro recitály, zhruba pro 100 lidí, celý v bílém dubu… A i ten má skvělou akustiku.
Myslíte ten krásný bílý prostor s okulem, kruhovým proskleným otvorem ve stropě?
Ano, slunce vstupuje do místnosti okulem, chvěje se při dopadu na stěnách a na podlaze. Naše architektura není draze okázalá, vnější měděný povrch má stejný vzor jako dřevo uvnitř. Namodralou barvu mědi jsem vyvinul v roce 2004 ve spolupráci s finskými chemiky. Vyrůstal jsem v Brightonu u moře, které měď přirozeně zbarvuje dozelena, tuto barvu ale považuji za trochu agresivní. Jemná šedomodrá bude proti šedivému londýnskému nebi vhodnější, myslel jsem si. Dokonce chtěli tuto modrou nazývat Ritchie blue, pak jsme ji ještě modifikovali na dalších pět šest barevných odstínů.
Praha papírová. Obytný Nuselák či věžáky na Příkopech zůstaly jen na rýsovacích prknech
Jakou máte vlastně zkušenost s památkovou ochranou? Je v Británii přístupná současné architektuře? Je vítána?
To je zajímavá otázka. K této budově měli úředníci příslušných úřadů jednoduchý přístup, který by se dal shrnout, že „pokud to není vidět zvenku, tak o. k.“. Mimochodem, o deset let dříve se akademie snažila získat stavební povolení, ale bylo zamítnuto. Já se je pokusil přesvědčit o tom, že náš přístup je smysluplný. Naštěstí s projektem nesouhlasila v plánovací komisi pouze jediná osoba. Komplikace nastaly až v návaznosti na fakt, že stavební pozemek je vlastnicky rozdělen mezi Westminster a královnu, tedy že s naším projektem musí být srozuměna jak „koruna“, tak stát. Museli jsme vše dojednat asi s pěti úřady, které projekt schvalovaly. S jasně podanými a vysvětlenými argumenty se nám to naštěstí podařilo.
Jak vznikl projekt Spire of Dublin, ikonická stéla ve tvaru ocelové jehly o výšce 120 metrů na místě bývalého památníku britského viceadmirála Nelsona v centru Dublinu?
Nachází se na O’Connell Street. Tato ulice je takovým Champs-Élysées Dublinu. Dvacet let se snažili Irové nahradit Nelsonův památník, protože z irského pohledu je to dost kontroverzní postava. V roce 1966 jej vyhodila IRA do povětří a desítky let pak zůstávaly výlohy na hlavní dublinské obchodní třídě vymlácené jako svědectví o všudypřítomné nejistotě a pocitu ohrožení. Uskutečnily se dvě soutěže na návrh nového památníku, ale žádná nebyla úspěšná.
Těsně před začátkem nového milénia následovala velká mezinárodní soutěž, té jsme se zúčastnili společně s asi 300 dalšími architekty. Znám Dublin dobře a myslím si, že na tomto bulváru by socha sedm na sedm metrů byla prostě příliš velká, že by došlo k optickému přerušení ulice. Proto jsem se rozhodl, že tři metry v průměru zcela stačí. Současně jsem chtěl prostřednictvím svého návrhu demonstrovat optimismus, víru v budoucnost při přechodu do nového milénia.
Prohlédněte si projekty Iana Ritchieho:
Dnes Dublinskou jehlu v podstatě všichni přijímají, obyvatelé Dublinu i celého Irska se s ní identifikují...
Ano, ale nebylo to tak od začátku. V rámci prvních průzkumů bylo 70 procent obyvatel proti. Poslední část, kompletace „špičky jehly“, nebyla předem oznámena, protože se čekalo na vhodné povětrnostní podmínky. K umístění nejvyššího dílu se používal hodně veliký jeřáb. V pět hodin ráno televize oznámila poslední fázi kompletace a během hodiny bylo v ulicích neuvěřitelných pět tisíc lidí. Lidé křičeli: „Do toho, Irsko!“ Bylo to jako erupce. O týden později stejná televizní stanice udělala opět průzkum, kde se ukázalo, že se poměr příznivců a odpůrců obrátil, 70 procent obyvatel bylo pro. A to je politika. Někdy stačí jasný čin, který dokáže posunout lidi na druhý konec názorové škály. Zažíváme to každodenně, vezměte si třeba takový brexit: názory jsou proměnlivé a snadno ovlivnitelné.
lan Ritchie (81) |
---|
• Britský architekt, malíř a spisovatel. |
• Vystudoval Univerzitu Johna Moorese v Liverpoolu, poté studoval urbanistiku v Japonsku a nakonec promoval na londýnské Westminsterské univerzitě. |
• V roce 1981 založil společnost Ian Ritchie Architects a téhož roku se spolu s Petrem Ricem a Martinem Francisem stal zakládajícím členem inženýrské firmy Rice Francis Ritchie. |
• Ta se podílela i na realizaci obrácené pyramidy před muzeem v Louvru. |
• Podle svých slov hledá v architektuře zejména krásu, a to se přirozeně ukazuje i v jeho cenami ověnčeném díle. Dobrým příkladem je veslařský areál London Regatta Centre nebo rezidenční komplex Roy Square. |
• Byl nominován na více než 80 národních a mezinárodních cen. Architekti jsou ve svých návrzích někdy příliš lehkomyslní, co se týče stavebních nákladů. Často se to stává právě u kulturních staveb, protože klient zpravidla neutrácí vlastní peníze a necítí za ně přímou odpovědnost. |
Pracujete v různých měřítkách projektů, od návrhu kliky po rozsáhlé územní plány. V jakém stadiu je nyní váš návrh rozvoje brownfieldu na Maltě? Tím chci navázat na to, že se v Praze nedaří recyklovat prostory opuštěných brownfieldů...
Na Maltě žije něco málo přes 400 tisíc obyvatel a nám se dostala na stůl zakázka na dílčí část z celého 80hektarového brownfieldu. Měli jsme se věnovat pozemku o 80metrové šířce a asi 200metrové délce. Již od začátku mi bylo jasné, že nemá cenu se zabývat dílčím projektem, pokud jste obklopeni takovým tím nepořádkem, který tam zřejmě zůstane desítky let. Jak se projekt pomalu rozvíjel, sešel jsem se s místní politickou reprezentací a předsedovi vlády Maltské republiky Josephu Muscatovi jsem doporučil, aby nechal zpracovat strategii rozvoje celého tohoto území.
Je nutné, aby vláda vstoupila do jednání s investory, kteří zde chtějí nejen bytovou výstavbu, ale také zakládat nové firmy a podnikat. Aby vznikla společnost, třeba na bázi 50 : 50 zastoupení obou stran, která by zajistila koordinaci celého území v horizontu sedmi, dvanácti, pětadvaceti let. Před 18 měsíci byla založena PPP společnost, byl jmenován výkonný ředitel a již několik měsíců se pracuje na vytýčení ulic a trasování základní infrastruktury, neboť to je to první, co se musí udělat a dohodnout. Jsem rád, že politici pochopili hodnotu území a že se začalo s postupnou regenerací brownfieldu. Nemohu samozřejmě předvídat, jestli budou mít odpovědné osoby dostatek znalostí a schopností postupovat žádoucím směrem, dojít k dobrému výsledku, ale to už není moje věc.
Dům bez inženýrských sítí? Česká firma chce uspět v éře klimatických změn
Na Maltě se jedná o plochu dvakrát větší než londýnský Canary Wharf a přibližně stejně velkou jako pražský brownfield Bubny-Zátory. Vaše firma navrhla pro toto území projekt, který se může doplňovat podle toho, jak se celé území bude dařit rozvíjet. To by mohla být inspirace pro Prahu.
Jde o oblast velikosti 80 hektarů pro přibližně sto tisíc lidí. Opravdu - o takové kapacitě vážně uvažují. Rozvoj tak velkého území nenastane přes noc. Půjde minimálně o pětadvacetiletý třicetiletý program. Jsem rád, že tam nakonec snad budou žít lidé, že část bude rezidenční. Lokální plánovací instituce o tom nebyly přesvědčeny a preferovaly využití jen jako inovativní podnikatelský „hub“.
Na to říkám, že pokud do místa přijde až 100 tisíc lidí najednou za prací, je nutné vyřešit, kde budou žít. A tady se opět ukázalo ono sektorářské myšlení. Jedna odpovědná osoba má na starost dopravu, druhá byznys, třetí pracovní příležitosti, čtvrtá bydlení, ale dohromady spolu nemluví. Přesto tomu fandím a jsem zvědav, jak se ten záměr bude vyvíjet dál.
Autorka je spolupracovnicí redakce
Přečtěte si také: