Funkce „prezidenta EU“ je jedním z plodů kompromisní Lisabonské smlouvy
Evropská unie je instituce ohromných rozměrů. A navíc stále bobtná. Každý správný moloch má své orgány, vrcholné představitele, na ně pracuje armáda vyšších úředníků, nižších šarží… až třeba po poslíčky v podatelně. Evropská unie je v byrokratickém aparátu přebornicí a velký počet zaměstnanců a všelijakých rad, komisí, výborů, svazů, štábů, středisek či dvorů k ní tak nějak patří. Taková gigantická organizace by samozřejmě měla mít jasné vedení, nejlépe jednu tvář – v případě unie to ale není tak jednoduché. Špiček je více. Máme tu předsedu Evropské komise, předsedu vlády nebo prezidenta předsedající země EU, který se každých šest měsíců mění, předsedu Evropského parlamentu. Není úplně jasné, kdo je vlastně ten bruselský „cappo di tutti“. Jestliže se ale úspěšně dokončí ratifikace takzvané Lisabonské smlouvy, unijní vůdce napřesrok „vstane z popela“.
Podle dohody podepsané v Lisabonu v říjnu 2007, jež nahrazuje odmítnutou euroústavu a reformuje instituce EU, stane se nový „evropský prezident“ nebo „prezident Evropské unie“, jak se pro funkci vžil název, formálně předsedou Evropské rady. To je orgán, který zajišťuje a koordinuje politiku EU na úrovni šéfů států a vlád „sedmadvacítky“. Předseda rady bude volen špičkami členských států kvalifikovanou většinou na dva a půl roku a stejným způsobem může být i odvolán. Mandát si bude moci jednou zopakovat.
Evropská unie se chce o svého nového reprezentanta postarat opravdu královsky. Sice se ještě přesně neví, co bude dělat, veřejnost si ovšem již představuje jeho bruselské sídlo ve stylu Bílého domu, letadlo (když ho má i americký prezident), plat čtvrt milionu eur ročně a suitu zřejmě až dvaadvaceti podřízených. Předseda Evropské komise José Barroso i předseda Evropského parlamentu Hans-Gert Pöttering se přitom musejí spokojit jen s příspěvky na bydlení, o vile či domu si mohou nechat jen zdát. Taková funkce opravdu stojí za povšimnutí! Pozornosti by také nemělo ujít, kolik to všechno bude stát peněz z unijního rozpočtu.
Šéfovské pravomoci se zatím dolaďují, podle znění Lisabonské smlouvy by ale měl „evropský prezident“ hlavně řídit vrcholné summity Evropské unie. Dosud totéž činil zástupce předsedající země. V tomto bodě vzniká jistá nejasnost, která se přímo týká Česka. Když totiž vše půjde hladce, zavádění změn připadne na první polovinu roku 2009, kdy bude v čele unie právě Česká republika. Premiér Mirek Topolánek by měl slavně předsedat unii a najednou na sebe veškerou pozornost strhne nový stálý předseda Evropské rady! A ještě by se Mirkovi pletl do rozhodování? Potupné!
Nabízí se tak otázka, zda přezkoumání Lisabonské smlouvy českým Ústavním soudem na popud Senátu (návrh podala ODS) má jen čistě právní důvody. Ratifikace v Parlamentu se tím pěkně pozdrží, a smlouva přece může začít platit trochu později, ne? Europoslanec Hynek Fajmon (ODS) je přesvědčen, že do konce roku ratifikována nebude. „Není v zájmu ČR, aby vstoupila v platnost již od 31. prosince 2008, protože by to vážně narušilo průběh českého předsednictví EU,“ poznamenal. Jiný zástupce občanských demokratů v Evropském parlamentu Jan Zahradil si naopak myslí, že na tom ČR politicky vydělá, „protože bude mít důležité slovo v rozhovorech o tom, kdo obsadí nové posty“.
Lisabonské smlouvě zatím dalo zelenou přes deset zemí a o jejím osudu – a tedy i o funkcích prezidenta EU nebo šéfa unijní diplomacie - tak ještě zdaleka není rozhodnuto. Irské referendum 12. června, kde je výsledek nejasný, může celou snahu o reformu unie zhatit. A adepti žhaví či potenciální, ať už to je Tony, Jean-Claude, Aleksander, Guy, Anders Fogh nebo snad Bertie, si mohou nechat (zatím) na lukrativní a prestižní post zajít chuť. Jako zkušení byrokraté ovšem jistě vědí, že při složitém fungování Evropské unie nejde nic snadno a rychle.
