V České republice podobně jako v padesátých letech v západním světě je dnes volba levice, nebo pravice volbou mezi alternativními způsoby státního řízení ekonomiky. Jak ale máme vědět, že je toto řízení skutečně v zájmu většiny občanů? Počítání hlasů v referendu o hospodářské politice ignoruje tu skutečnost, že různí lidé volí „ano či „ne s různou intenzitou preference.
Přerozdělování.
Problém preferencí také vyvstává v souvislosti s obhajobou přerozdělování. Představme si, že před sebou máme jednoduchý případ zavedení přímé daně, která vezme peníze bohatým a dá je chudým. Pokud existuje více chudých než bohatých, je skutečně pro společnost lepší utilitářský přístup, tedy „co největší štěstí pro co největší počet lidí ? Peníze se tak stávají prostředkem k dosažení cíle. Cílem je pak blahobyt a ten lze nejlépe měřit užitkem, který má jednotlivec ze spotřeby věcí. Může demokracie tyto nedostatky převážit? Nestačí, aby většina dávala přednost jedné věci před jinou? Ano, ale pouze pokud hlasovací procedura skutečně odráží preference lidí. Odraz skutečných preferencí kolektivu je mnohem obtížněji čitelný, než jak naznačuje surová teorie demokratické volby.
Levice – pravice. Současná politická realita v České republice je taková, že možnost volby je slogan pravice, zatímco levicoví politikové hovoří o ekonomických a sociálních právech – o zaměstnanosti a o osvobození se od bídy. Protitržní, protiobchodní, centrálně plánovaná strategie industrializace, která dominuje levicové ekonomické politice Miloše Zemana od roku 1998, je v nemilosti a jen přidává další makroekonomické a fiskální břímě, kterého se bude velmi těžké zbavit v krátkodobém nebo střednědobém horizontu. Pro srovnání, tržní alternativa Václava Klause praktikovaná do roku 1997 zcela propadla, neboť cena, kterou platíme za rychlou privatizaci, je vzhledem k tomu, co přinesla občanům, příliš velká. V podstatě jsme už ztratili skoro pět let vývoje hospodářského, sociálního a politického růstu naší země. Výsledkem tohoto špatného hospodaření je státní schodek nebývalých rozměrů a fiskální nerovnováha takového rozsahu, že každá další vláda se bude muset ptát: budeme se snažit o rovnováhu rozpočtu, nebo ještě více narušíme rovnováhu životů našich občanů?
Pravice i levice se mýlily, ale od této chvíle se všichni musíme shodnout na tom, že ekonomický rozvoj otevírá možnosti pro uplatnění schopností a že svoboda je volbou, která má stále větší obsah. Pokud je předchozí analýza správná, pak tvrzení liberální demokracie o své užitečnosti nevychází pouze z jedné určité kvality. Předně existuje pluralita kladů, především skutečná důležitost politické účasti a svobody v lidském životě, za druhé pak pomocná důležitost politických stimulů, které dohlížejí na to, aby vláda nesla zodpovědnost za své činy. A za třetí je tu konstruktivní role demokracie při formování hodnot a při pochopení potřeb, práv, povinností a voleb.
Nedostatečná volba.
V Česku nejsou lidé chudí následkem války nebo ekologické katastrofy, ale protože nemají dostatečnou volbu. Nezaměstnaným chybí kupní síla, protože poptávka po jejich práci od revoluce zkolabovala a žádná existující strukturální politika to dosud nezměnila. Valná většina starých lidí je chudá vinou veřejného sociálního a penzijního systému, který jim není schopný zaručit duchovní a materiální záchranu, jež by jim dovolila žít slušný a důstojný život. Padesát tisíc českých studentů každý rok nemá právo rozvinout svůj intelektuální potenciál, protože systém našeho školství není zaměřen na realitu globalizujícího se světa. Ženy stále nemají stejná práva, jaká mají muži, a proto se v naší společnosti nemají právo cítit rovnocennými. Dnes mezi námi žijí stovky tisíc mladých lidí, jejichž profesní kariéra začíná registrací na úřadech práce. Ještě stále jsme nepochopili, že nejlepší investice spočívá v našich dětech. Každý druhý mladý pár není schopen zabezpečit svoji rostoucí rodinu, protože nedostane šanci začít. Stovky tisíc malých podnikatelů, kteří chtějí vybudovat svůj podnik, nemají právo využít rovných příležitostí. Jejich rozhodnutí pak nemohou být svobodná.
Paradoxem je, že ne všichni občané v České republice, kteří jsou chudí, se cítí být chudými z hlediska svých pří–jmů nebo kupní síly, ale mnohem spíše vinou nedostatku „schopností a „využití . Toto nevychází z nějakého abstraktního užitku (nebo nepřímého opatření, příjmu), který je měřítkem blahobytu, ale něčích schopností. Lidé mohou dělat nekonečné množství věcí: jíst, spát, poslouchat hudbu, číst knihu. Potenciálně toho mohou dělat mnohem více; klíčem k realizaci jejich potenciálu je vzdělání. Chudí jsou chudí, protože soubor jejich schopností je malý. Ne proto, co nemají, ale co nemohou dělat.
Jak dlouho ještě musíme čekat, abychom dostali právo realizovat své „schopnosti a právo „být užiteční , abychom opravdu mohli říct, že jsme svobodní občané? Dnes už to není volba mezi levicí nebo pravicí, ale být, či nebýt svobodný .
