VALTR KOMÁREK: Jeden z mužů sametové revoluce, někdejší vicepremiér federální vlády Valtr Komárek, se po delší době opět objevil v politické funkci. Premiér Jiří Paroubek jej najal jako ekonomického poradce. Jak vidí šestnáct let po převratu vývoj českého hospodářství? A jak nahlíží na podnikatelský sektor?
V šedesátých letech byl Valtr Komárek na Kubě ekonomickým poradcem legendárního revolucionáře Che Guevary, se kterým ho pojilo osobní přátelsví. „Být poradcem intelektuála Guevary na mě v mých pětatřiceti dělalo dojem. Radit teď Paroubkovi už ne, i když je pracovitý a někdy si poradit dá,“ říká Komárek.
VALTR KOMÁREK: Jeden z mužů sametové revoluce, někdejší vicepremiér federální vlády Valtr Komárek, se po delší době opět objevil v politické funkci. Premiér Jiří Paroubek jej najal jako ekonomického poradce. Jak vidí šestnáct let po převratu vývoj českého hospodářství? A jak nahlíží na podnikatelský sektor? * Jste známým kritikem privatizace devadesátých let. Vidíte i dnes, kdy hospodářský produkt raketově roste, devadesátá léta jako špatné období pro českou ekonomiku?
My jsme tehdy na začátku měli s některými jinými ekonomy zásadní spor o to, jakou cestou se dále ubírat. Já chtěl provádět transformaci postupně. S tím, že bylo žádoucí vyvážit očekávaný rozpad sovětského trhu přeorientováním našich firem na jiná teritoria. Vláda by podniky konsolidovala postupně a až po stabilizaci by se prodávaly za plnou cenu. To vše s vysokou státní pomocí.
* Kde byste našli kapitál nutný k takové sanaci?
Kde ho vzalo Finsko, které bylo ve stejné situaci? Čtyřicet procent jeho exportu směřovalo do Sovětského svazu. Finové byli dokonce v horší situaci, protože vše měli z osmdesáti procent koncentrováno do lodního průmyslu. A najednou se jim odbytiště rozpadlo. Takže jejich pád hrubého domácího produktu a zaměstnanosti byl podobný jako u nás. Finům se ale podařilo postupně restrukturalizovat průmysl tak, že jsou dnes v situaci, ve které jsou.
* Jak se tedy přesně lišil finský koncept od českého?
Finové dělali postupné kroky. My jsme najednou řešili desítky věcí. Byla tu více než stovka podniků s počtem zaměstnanců nad pět tisíc lidí. Odbytiště se jim najednou rozpadlo a stát je v tom nechal. Přestal vykonávat vlastnické právo, takže se stalo nejasné, kdo je vlastníkem firem. A tak se kradlo, co se dalo. V týž moment se rozjela kuponová privatizace. To vše v atmosféře, v rámci které se v podnicích měnil každé tři měsíce management.
* Kritizujete tedy tempo privatizace?
Její kosmická rychlost byla do té doby ve světě nevídaná. Proběhla za naprosté legislativní nepřipravenosti. Byla to taková skrumáž, že se z toho dlouhá léta průmysl vylízával. Co bylo nadějné, skoupily zahraniční firmy. Zbytek zůstal v troskách. Téměř všechny velké závody byly v podstatě vygumovány. Domnívám se, že to byl naprosto nerealistický přístup.
* Kritizoval jste i tehdejší pevný směnný kurz. Trváte dodnes na tom, že byl podhodnocen? Ano, privatizace byla výprodejem českého průmyslu za výprodejní ceny. V kurzu, který byl pětkrát nižší než parita kupní síly. * Ale ten kurz je dnes plovoucí a stále podobný. Neznamená to, že byl nastaven dobře? Musíte jej porovnávat s paritou. My tehdy místo toho, abychom kurz přivedli k paritě, jsme se rozhodli, že parita půjde za kurzem. Dnes je kurz dvojnásobně nižší než parita, před šestnácti lety to byla jen pětina. Inflace šla raketově nahoru, například v roce 1991 dosáhla 56 procent. A kupní síla tak šla za kurzem místo toho, aby to bylo opačně. * Jaký je váš názor na kuponovou privatizaci? Kuponovka byla velice špatná. V tom, že tady chybělo jakékoli zhodnocení širších souvislostí. Myslím, že naší situaci odpovídal model rakouské privatizace. Rakušané ji prováděli asi patnáct let s tím, že jejich podniky byly původně transformovány jako státní akciové firmy, do kterých se postupně zapojoval privátní kapitál. Postupně se pak prováděla jejich celková privatizace za plnou hodnotu. * To bychom ještě dnes masově privatizovali. Ano, ale podívejte se kde je dnes Rakousko, a kde jsme my! Kdyby moje vize zvítězila, tak bychom v této době asi dokončovali privatizaci podniků s tím, že by se prodávaly za plnou cenu. Měly by dostatek kapitálu. Protože smysl privatizace je v tom, že firmy dostanou další kapitál. * Proč se tento směr neprosadil? Jakoukoli národohospodářskou koncepci musíte prosadit jako politický program. Bohužel za tou mou nestála žádná větší politická síla. Kromě sociální demokracie, která tehdy byla minoritní stranou. Nebyla ani v parlamentu. Dostala se tam až po volbách v roce 1992. Naproti tomu Klausovi se šokovou terapii podařilo prosadit jako politický program. * Slyšel jsem vás tvrdit, že šlo i o jiné zájmy než ekonomické koncepce. V té situaci vysokých emocí a radikálního myšlení byla snaha o velké rychlé změny i bez mocensko-politických zájmů. Ale ony tu pochopitelně také byly. * Kolik zájmových vlivů tady bylo? Vidím dvě jejich hlavní skupiny. Jednak to byly zájmy lidí z nově se rodících politických stran, jednak zájmy zahraniční. Ty domácí záležitosti jsou dnes zřejmé. Kuponovou privatizaci umožnila politika a tento způsob výprodeje hospodářství naopak umožnil Klausově politice se etablovat. Kuponovka se tedy zrodila z politiky a sama se stala politikou. Se zahraničními tlaky to není tak jasné, měly jednak snahu zbavit se konkurence, ale i cíle pozitivní -vymanit zemi ze sovětského vlivu. * Myslíte tedy, že kuponová privatizace byla politická oklika ke standardní privatizaci?
Určitě. Bylo to politické rozhodnutí, neekonomické. Klausovi to vyhrálo volby a pro ekonomiku to bylo velmi kruté. Rozehrála se politická hra s národním majetkem, který se v podstatě zruinoval.
* Jak nahlížíte na současnou vládní hospodářskou politiku?
Má svá světla i stíny. Světlem je určitě růst hospodářství, odhaduji, že to letos bude kolem pěti procent hrubého domácího produktu. V Evropě je jen několik zemí, které se rozvíjejí tímto tempem. Dobré je, že růst je tažený exportem. A navíc letos zažijeme historicky druhý nejvyšší příliv investic, kolem deseti miliard dolarů. Takže nedávná a nynější vládní politika, která se opírá o získávání zahraničního kapitálu, o investice do domácí infrastruktury a o proevropské kroky, sklízí určitá silná pozitiva.
* A ty stíny?
Jedním z největších problémů je vysoká nezaměstnanost. I když slovo vysoká je relativní, jsme na průměru Evropské unie. Dále vidím silné zaostávání mzdové úrovně za vyspělými zeměmi. Podvazuje to možnosti vědy a výzkumu.
* Co tedy premiérovi radíte, aby dělal?
Je třeba doprofilovat strategii ekonomického rozvoje. Vláda má národní program reforem, ale je to ještě daleko od ucelené vize. Ta by mohla odstartovat novou vlnu českého podnikání.
* Máme přeci Jahnovu strategii růstu?
Ona klade důraz na pobídky pro přístup kapitálu do vědecko-technického rozvoje. Ale není makroekonomickou rozvahou, pomíjí otázku služeb, specifik českého podnikání, exportu. Je více orientovaná pobídkově a motivačně než národohospodářsky. Není podložena hlubší makroekonomickou analýzou.
* Hovořil jste o nové vlně českého podnikání. Jak by měla vypadat? Nyní je export z pětašedesáti procent tvořen zahraničními firmami. Dohromady představuje jen necelou polovinu rakouského a necelou čtvrtinu belgického. To znamená, že máme potenciál expandovat na úroveň dvoj až pětinásobku současného vývozu během deseti až dvaceti let. To přímo volá po tom, abychom odstartovali druhou vlnu českého podnikání. * Kam by měla mířit?
Možnosti jsou hlavně v Rusku, kde není tak velká jazyková bariéra a je tam poptávka po tradičních artiklech, jako jsou investiční celky nebo kvalitní strojírenství. Stejně tak se rozjíždí Indie a Čína.
* Export ale potřebuje vládní podporu. Je dostatečná?
Vždycky se může dělat více. Zase to souvisí s tím, jak se podpora exportu vyvíjela po revoluci. Do transformace existovaly podniky zahraničního obchodu. Všechny ty Strojexporty, Strojimporty, Motokovy. Tyto firmy měly delegáty ve všech důležitých zemích. Samozřejmě, systém měl spousty slabých míst. Byrokracii, kádrování, vliv Státní bezpečnosti. Ale pracovala tam řada schopných odborníků. Celý systém se rozpadl a lidé se rozutekli. Tak má dnes státní správa na podporu exportu mnohem méně lidí, než by bylo zapotřebí.
* A agentura CzechTrade?
To je nadějná organizace, ale podle mého názoru jsou dnes obecně všechna naše zastoupení v zahraničí obsazena ekonomy minimálně.
* Co můžou pro zvýšení aktivity udělat hospodářské komory a podnikatelské svazy?
Nejsem na to expert, ale vidím bílá místa v kontaktech mezi podnikateli a vládou. Z tohoto hlediska by měly být svazy aktivnější.
* Mají podle vašeho názoru domácí podnikatelé dostatečný politický vliv? Velké firmy a velcí podnikatelé ano. Horší je to u těch menších. Političtí protivníci podnikatelů, odbory, jsou logicky tradicí i charakterem dobře organizováni a jejich zástupci bez potíží vyjednávají s vládou. Ti malí a střední byznysmeni mají sice formálně dost institucí, které by se jich měly zastávat u vlády, ale zdá se mi, že jejich představitelé mají problémy formulovat své potřeby. Ochota vlády se s nimi bavit je přitom naprostá. * Na závěr pojďme ještě k vám. Na čem teď jako poradce premiéra pracujete?
Naše spolupráce s předsedou vlády je postavena na vzájemném vztahu. Nezapojuji se tedy do práce úřadu vlády, ale dělám na tom, na čem se domluvíme s Jiřím Paroubkem. Takže mu vypracovávám ekonomické analýzy a posudky, které potřebuje při různých jednáních. Jako třeba teď k otázkám přechodu na euro.
**PROF. ING. VALTR KOMÁREK, DR. CS.
Český vědec a politik se narodil 10. srpna 1930. V době takzvaného Pražského jara působil jako generální sekretář Hospodářské rady vlády. Před revolucí pracoval ve funkci ředitele Prognostického ústavu Akademie věd. Poté se stal vicepremiérem federální vlády. Nyní působí jako první ekonomický poradce premiéra Jiřího Paroubka.
