Únos potomka viceprezidenta ropného koncernu Rosněfť svědčí o propojení podsvětí a státu
Michailu Stavskému je 19 let. Zda žije, nebo ne, ví jen málo osob. Vědí to především ti, kteří syna významného ruského podnikatele stejného jména skoro před dvěma měsíci unesli. Od podobných případů, o něž není v Rusku v posledních letech nouze, se tento liší poměrně zásadně. Otec Stavského je viceprezidentem jedné z nejmocnějších ropných společností v zemi. A to není vše. Rosněfť je společnost státní, funguje přímo pod dohledem premiéra Vladimira Putina a řídí ji jeho pravá ruka – intrikán a šedá eminence Igor Sečin. „Dokážete si představit, jak mocný musí být ten, kdo dal příkaz unést syna člověka, který je členem týmu vicepremiéra Sečina?“ neskrýval údiv nad drzostí zločinců nejmenovaný představitel Federální bezpečnostní služby (FSB). Každopádně osoba, jež je odpovědná za tento únos, nebude jen prostý policejní náčelník či armádní generál. „Musíme hledat ještě výš,“ konstatoval pracovník FSB.
ZA VŠÍM HLEDEJTE ŠILA
Podrobnosti k tomuto závažnému případu se objevily až na přelomu letošního května a června díky novinářům z opozičního ruského listu Novaja gazeta. Teprve pak policie některá fakta zveřejnila. Údajně již existuje přibližná podobizna únosců. Každopádně ti, kteří únos vykonali, budou jen prostými pěšáky. Vyšetřovatelé ale údajně mají i záznamy telefonních rozhovorů z mobilu mladíka od 13. dubna 2009, kdy zmizel. Z těch už lze prý vydedukovat o něco víc. Každopádně je jasné, že Michaila přepadli čtyři muži přímo před Gubkinovou univerzitou ropy a plynu, kde studuje, násilím ho zavlekli do auta značky BMW a odvezli neznámo kam. Policie tvrdí, že zatím o výkupné nikdo nepožádal. Dle novinářů však už byl vyřčen obnos, za který chlapce propustí – 50 milionů eur.
Vyšetřovatelé jsou ale krajně nerudní a nechtějí většinou s novináři vůbec mluvit. Zveřejňování informací v tak závažném případě údajně může způsobit i smrt rukojmího. Policie dokonce označila novináře honící se za skandálními informacemi o únosu Michaila „šakaly“ a vinu za případnou smrt chlapce ponese prý i list Novaja gazeta. Nutno podotknout, že novinářům z Novoj podstrčili informaci pracovníci tajných služeb, kteří z nějakého důvodu chtějí, aby byla veřejnost o případu informována.
Teorií o únosu Stavského je mnoho, ale ta, která opět potvrzuje mimořádně intimní vztahy mezi podsvětím a státem, má nejvíce zastánců z řad ruských investigativců. Za vše zřejmě může kriminální boss přezdívaný Šilo, občanským jménem Denis Šilin. V Rusku už ale raději štěstí nepokouší. Žije v Uruguayi. I odtud ale vede bandu, jež se na únosy příbuzných významných byznysmenů či na ně specializuje. Veřejně se hovořilo o tom, že tato mafiánská skupina má své lidi u policie i tajných služeb. Jinak by muži vedeni krutým Šilem seděli dávno ve vězeňské cele. Nakonec se prokázalo, že členem bandy byl major od policie, jak jinak než specialista na vyšetřování únosů. Major Andrej Aljošin byl váženým členem Správy pro boj s organizovanou kriminalitou a stal se hrdinou osvobození desítek rukojmích. Dařilo se mu, až kolegové pukali závistí. Některé případy se ani na veřejnost nedostaly, jak rychle byly vyřešeny. Pravda, většinou ve prospěch únosců.
Aljošin například sehrál rozhodující úlohu v roce 1999 při osvobození židovského chlapce Adiho Šarona. Významné procento z požadovaných osmi milionů dolarů výkupného spadlo do jeho kapsy. Časem přestával být opatrný, a tak na rozdíl od vůdce bandy, který si užívá teplého podnebí jihoamerického kontinentu, je Aljošin obviněn z vydírání, únosů i vraždy. Ne vždy se totiž povedlo unesenou osobu „prodat“ nazpět příbuzným nebo ji udržet při životě. Dle všeho Aljošin přerostl svým bossům přes hlavu, a tak se ho prostě na příkaz Šila elegantně zbavili. Udali ho.
A CO PUTIN?
Právě Šilo dle novinářů, kteří se tématem „ruská mafie“ zabývají mnoho let, zřejmě své lidi 13. dubna tohoto roku poslal „ulovit“ devatenáctiletého Michaila Stavského, syna viceprezidenta Rosněftu. Možná ale nejsou důvodem jen peníze, které za něho požaduje.
Rosněfť, třetí největší ropná firma v Rusku, je zajímavá hned z několika důvodů. Především tato státní struktura stála za rozporcováním soukromého konkurenta, Jukosu. Největší a nejúspěšnější soukromý podnik byl rozprášen na příkaz Kremlu, ještě když z něj vládl Rusku prezident Putin. Rosněfť potom dostala díky tajnému a složitému mechanismu rozprodávání jednotlivých divizí Jukosu velmi slušnou porci. Putin se kromě toho zasadil i o to, aby v čele státního koncernu stanul jemu člověk výjimečně blízký – Igor Sečin. Kvůli ekonomické krizi ale i Rosněfť potkaly zlé časy. Je to dnes jedna z nejzadluženějších ruských firem a každé zvýšení ceny ropy ve světě vítá šampaňským. Ovšem šampaňským stále levnějších značek.
Osobní bohatství těch, kteří stojí v jejím čele, ale krizí nijak neutrpělo. A pokud cíle únosu Michaila nejsou politické, tak na výplatu byť i vysokého výkupného jeho otec jistě prostředky najde. Není ani vyloučeno, že jedna skupina chce vytlačit z lukrativního podniku druhou a hlavním cílem je donutit Stavského staršího k rezignaci.
ZEPTEJTE SE ALJOŠINA
Případů únosu byznysmenů či jejich blízkých se odehrála za posledních deset let v Rusku celá řada. V roce 2005 byl například unesen dvaadvacetiletý Maxim Paršin, syn šéfa Dálnovýchodní dopravní skupiny. Za jeho osvobození bylo vyplaceno přes dva miliony dolarů. Rok poté unesli podnikatelku Lolitu Sudakovou, za níž bylo požadováno 500 tisíc dolarů. Tady se zločinci zachovali „shovívavě“. Žena jim slíbila, že peníze sežene, ale musí být na svobodě. Pustili ji, ale ona slib nesplnila. V roce 2007 tedy unesli jejího otce, jehož už pak nikdy nespatřila.
Právě případy, jež skončily dobře pro únosce a špatně pro rukojmí, vedl často major Aljošin. Muž, který dostal medaili přímo z rukou někdejšího šéfa FSB Nikolaje Patruševa za své výkony při osvobozování rukojmích unesených čečenskými rebely. I když Aljošin dnes není na svobodě a fyzicky Michaila unést nemohl, o případu může vědět hodně. On sám je důkazem, že statistika nelže: 90 procent únosů byznysmenů a jejich příbuzných je organizováno současnými nebo bývalými pracovníky policie, tajných služeb, či armády. V polovině případů je tím, kdo si akci objedná, obchodní partner či konkurent oběti. Jen ve třech procentech stojí za činem žárlivost či manželská nevěra. Ale hlavně – Aljošin zná celé schéma toho, co známá ruská politická komentátorka nazývá „státním banditismem“. Jeho zatčení, jak vidno, tuto strukturu nijak nenarušilo.
