Dolarizace jako Castrův recept i dilema
V populárním kubánském vtipu opilec vykřikuje, že je portýrem v havanském hotelu Nacional. Policie kontaktuje jeho manželku, ta si povzdychne: „Kéž by… Je jen šéfchirurgem v nemocnici.“ Pro dolarové cizince nepochopitelná anekdota dokonale ilustruje prostředí, ve kterém se kvalifikovaní lidé perou o nekvalifikované pozice nejlépe napojené na turistický ruch.
Student havanské konzervatoře Felix nehodlá kráčet ve šlépějích svého otce, který hraje první nástroj ve státním orchestru. Raději každý večer neúnavně opakuje odrhovačky, jež si dolaroví cizinci přejí k lepšímu strávení hotelové večeře. Jeho otec si přijde na 850 národních peset měsíčně, Felix si vysněné adidasky (na černém trhu stojí 1300 peset) pořídí za pomoci hodně přejících či opilých hostů za tři dny.
Dolar se stal východiskem. Ale cesta k němu není přímočará. Ani práce pro zahraniční joint-venture, kterých je na ostrově na 450, neznamená příjem v dolarech (ty si nechá vyplatit stát a pracovníka odmění ekvivalentní částkou v národních pesetech).
A tak Kuba zažívá období rezignace odborníků. Absolvent fakulty tělesné výchovy a sportu Elian nyní jezdí s koňským potahem, jeho velký přítel elektroinženýr Mateo se živí jako lakýrník. Pro oba je to v rodné provincii Pinar del Rio jediná cesta, jak uživit rodinu. Láhev rumu, kterým svátečně splachují svůj žal, je přijde na týdenní mzdu.
Mít příbuzné v Miami.
Tyto případy jsou ilustrujícími důsledky Castrových reforem. Balíček první pomoci, který se časem transformoval v hlavní program boje proti všeobecné bídě, překvapivě vzešel z protivníkových čítanek; v roce 1993 se Castro rozhodl přijmout některé mechanismy volného trhu a zároveň provést dokonalé čelem vzad ve státem praktikované politice vůči dolaru. Před deseti lety mohl jediný dolar v kapse znamenat pro Kubánce až deset let vězení. Nyní jsou k otevírání kont v měně arcinepřítele přímo vybízeni.
Potřebu hasit žízeň po hlavní světové měně, nezbytné pro nákup ropy a zemědělských produktů, však Castro do značné míry přesunul ze státu na obyvatele. Důsledkem byl vznik (silně regulovaného) soukromého sektoru a také odstranění bariéry mezi uprchlými Kubánci a jejich příbuznými na ostrově. Přes noc se ze zrádců revoluce stali vítaní hosté, kteří mohli Kubu nejen kdykoli navštívit, ale též kdykoli vypomoci svým blízkým zasláním finanční injekce. Tento krok napumpoval z kont 1,2 milionu Kubánců žijících v USA do kubánské ekonomiky jen během roku 2002 bezmála miliardu dolarů. Navíc je po ostrově rozeseto pět a půl tisíce tuzexů, přes které režim z místních i přespolních kapes vytahal dalších pět miliard. Pobídka pro nákup v takových obchodech je přitom prozaická – jinde regály zívají prázdnotou.
Průměrný plat na Kubě činí podle vládních údajů zhruba 350 peset. Kubánci ale tvrdí, že jde spíš o 250 jednotek neoblíbené měny s oficiálním názvem národní. To představuje příjem přinejlepším třinácti, reálně pak něco kolem deseti dolarů měsíčně, ovšem v platidle, které po vyčerpání státem stanovených kvót na hlavu rapidně ztrácí na koupěschopnosti. Přídělový systém přitom například diktuje stěží představitelné limity: jediná houska na den či osmadvacet gramů fazolí na měsíc. Omezení platí i na sůl a cukr, přestože ten patří k hlavním kubánským produktům. Nákupy nad stanovená množství přinášejí starosti – první dvě a půl kila rýže (základní položka stravy) přijdou na 1,25 národní měny, každé další půlkilo už ale na patnáct. A to stále jen v lepším případě - když je zboží mimo přídělový systém za národní peseta k dostání. Mnohé základní produkty nejsou, a tak na scénu vstupují dolarové obchody, bez obav ze sympatií k nepříteli zvané Tienda Americana. Pouze v nich je například možné dostat mouku, ve velkých městech jsou takřka výhradní zásobárnou mléčných produktů. S cenami, jako je dolar za litr mléka, daleko nad možnostmi většiny Kubánců, obchody Tienda Americana vytvářejí v národě donedávna pospojovaném duchem socialistického bratrství neviditelnou, a přesto citelnou sociální bariéru: mezi těmi, kteří přístup k dolarovým zdrojům mají, a ostatními. Jak napsal týdeník The Economist, „mít rodinu v Miami se v tuto chvíli vyplatí víc než vlastnit knížku komunistické strany“.
Pro ty, kteří podobné možnosti nemají, zbývá cesta šedé ekonomiky či přímo zločinu. „Benzin stojí 45 centů za litr, to si nemůžu dovolit. Naštěstí se vždy najde někdo, kdo vám ze státního pod rukou prodá za méně,“ vysvětluje soukromý přepravce Juan. „Máme tržní hospodářství a lidé si na to budou muset zvyknout. Zatím se jim to nedaří, i proto mám pušku,“ nadhazuje Juanův otec, soukromý zemědělec z pohoří Sierra Maestra, Carlos.
Lobster za 500.
Prohlubující se majetkové nerovnosti, devalvují ideály. Kuba se sice i nadále chlubí mnohými výdobytky, které kritici režimu často přehlížejí: úmrtnost novorozenců je zdaleka nejnižší v celé Latinské Americe, pohybuje se dokonce na úrovni Spojených států. Země poskytuje svým obyvatelům systém bezplatné výuky od předškolního věku po univerzitu. Počtem škol na obyvatele předstihuje ostrov mnohé vyspělé země, nynější program zavádění počítačů do každé školy je též v mezinárodních dimenzích pokrokový. K tomu je třeba přičíst další sociální programy a také mezinárodní pomoc, kterou Kuba ani přes tíživou ekonomickou situaci nešetří; ostrov například pečuje o více dětských obětí Černobylu než kterákoli z nejvyspělejších zemí světa z klubu G 7. Jenže: Představení dolaru coby paralelní měny přineslo do chatrného prostředí soudržnosti v chudobě čertův kvítek nerovnosti a elitářství. Proslulé jeskyně Gran Caverna de Santo Tomas mohou navštívit už pouze režimem schválení a dolary vlastnící Kubánci. Do většiny hotelů a letovisek se s výjimkou zaměstnanců ani movitý obyvatel ostrova nedostane a lobster se kvůli oblibě, které se těší u cizinců, stal výhradní doménou dolarových restaurací; lobster v kuchyni Kubánce znamená 500 peset pokuty. Postupný zánik společenství „rovnosti a bratrství“ pod tíhou dolaru je jedním z mála hodnocení, na kterých se komunistický režim i opozice dokážou shodnout.
Evropský úder mezi oči
Evropská unie posluhuje nacisticko-fašistické politice Spojených států, prohlásil v půli loňského roku Fidel Castro. Reagoval tak zlostně na tvrdší postoj spojené Evropy vůči Kubě, na omezení finanční pomoci a diplomatických styků. Evropa se k němu uchýlila poté, co zátah na odpůrce režimu vynesl pětasedmdesáti kubánským disidentům až osmadvacet let ve vězení a třem mužům, kteří se pokusili unést trajekt směřující na Floridu, trest smrti.
Odpovědí ocejchovanou Castrem na politiku opilců byl mimo jiné i italský škrt bezmála 40 milionů euro-pomoci. Mnohem citlivější je ale ochlazovaní náklonnosti starého kontinentu k donedávna vzkvétajícímu obchodu; EU se po rozpadu socialistického bloku a ve stínu přetrvávajícího amerického embarga stala potřebným obchodním partnerem. Na zahraničním obchodu Kuby se podílela 34 procenty a evropský podíl na zástupech turistů pumpujících do žil ostrova žádané devizy byl většinový drtivě.
Pro totalitní vládu je ale právě tak nezbytné i umlčení vzrůstající nespokojenosti, kterou právě styky ze zahraničím a s nimi související majetková nerovnost podněcují. Komunistické vedení se loni poprvé tak očividně ocitlo před dilematem, pod jehož vlivem bude balancovat i v příštích letech: potřeba dolaru k nákupu základních surovin přináší otevírání ekonomiky a potažmo celé země, vládnoucí režim s cílem udržet se při životě naopak potřebuje zachovat i nadále ostrov (alespoň ideologicky) izolovaný.
Tichá invaze.
Americké firmy přebírají evropské pozice, hlásili překvapivě zpravodajové BBC po otevření bran pravidelného podzimního obchodního veletrhu v Havaně. Jak britská stanice poznamenala, zatímco ozvěna letních diplomatických výhrad na adresu Kuby přinesla oproti předchozím letům jen omezenou účast podnikatelských subjektů z EU, Američané dorazili v nebývalé síle. Z celkem 1293 stánků jich zástupci USA obsadili 224. Potvrdil se tím neutuchající růst zájmu o navázání kontaktů se zemí, do níž Američané stále nesmějí legálně volně cestovat a s níž – až na státem posvěcené výjimky – nesmějí firmy ze Států, a stejně tak ty snažící se s USA držet přátelské kontakty, obchodovat.
V pozadí hledejme silnou zemědělskou lobby, která si v roce 2001 vymohla možnost udělovat výjimky na transakce s Kubou. Od té doby narostl objem exportovaných potravin směřujících do kubánských přístavů z počátečních 4,6 milionu na loňských zhruba 260 milionů dolarů, přičemž z této sumy ukrajují farmáři pětačtyřiceti států USA. Není proto divu, že zatímco prezident Bush zvolený za výrazné pomoci kubánského exilu v Miami slibuje tvrdý postup vůči Castrově režimu, mnozí senátoři - a zejména pak ti z tradičně zemědělských oblastí - prosazují zrušení klatby nad cestami Američanů na Kubu. I přes nynější evropské váhání se proto kubánské vedení o přísun potřebných komodit ani nadále obávat nemusí. Stalo se nicméně otázkou, čím za importy platit.
Pracovní prototyp.
„Dnes se mi nechce pracovat, tak nebudu,“ vysvětluje své posedávání na lavičce v jednom z parčíků lemujících historické centrum Havany zahradník Danilo. Oficiálně se živí opečováváním zeleného obdélníku o rozloze nepřesahující dvacet metrů čtverečních, a to šest dní v týdnu od dvanácti do devatenácti hodin. Převážnou část času se nicméně věnuje konverzaci s cizinci. Za necelé tři roky se zdokonalil v angličtině a naučil obstojně japonsky. Danilův styl je prototypem pracovního nasazení, které mají mnozí Kubánci po letech komunismu v krvi. I na to si stěžovaly evropské firmy, když omezovaly své aktivity, a to ještě před loňským zátahem na disidenty a následnou odvetou ze strany Evropské unie. „Firma odhalila, že její kubánský partner dojil firemní fondy a pracovníci rozkrádali materiál, který následně rozprodávali na černém trhu,“ cituje týdeník The Economist zkušenosti jedné ze společností. V atmosféře existenčních problémů a v prostředí nikoli skutečně tržním nejsou podobné případy ojedinělé. I přesto se zájemců o vstup na dosud stále víceméně panenské trhy najde dostatek. A stejně tak těch, kteří nasytí kubánský hlad po importovaném zboží - ten se pohybuje na hranici pěti miliard dolarů. Protože export je o tři miliardy nižší, zůstává palčivou otázkou, jak dlouhodobě zajistit platební schopnost.
Za čtyřicet let trvání amerického embarga přišla Kuba o možnosti vývozů na úrovni 72 miliard dolarů, tvrdí kubánský ministr zahraničí Felipe Roque. Oči pokladníků kubánské vlády by logicky měly být upřeny na tlaky po zrušení obchodní klatby. Otevření obchodních cest by na bázi teorie mělo zajistit bezpečnější přísun dolarů. Tato premisa má nicméně svá ale; loni v listopadu OSN opět hlasovala o zrušení embarga, a přes rekordní počet států, které se vyslovily pro (179), Spojené státy, Izrael a Marshallovy ostrovy tuto cestu společně zablokovaly.
Navíc je to právě embargo a jeho dopady, co slouží k samotnému opodstatnění Castrova režimu i vysloužilého revolucionáře jako takového. I mladí Kubánci, kteří jsou na tom tak dobře, že si mohou dovolit poslouchat Eminema, vlastnit laptop od Toshiby a nosit kšiltovku New York, totiž ve chvíli, kdy přijde řeč na Spojené státy, neochvějně stojí za svým „starým tatíkem“. Amerika tím do značné míry svou snahou o tvrdý postoj vůči Castrovi prokazuje paradoxně vůdci ostrova službu. Mnohem dříve než diplomacie Washingtonu tak nejspíš do krajní situace přivede vůdce režimu napětí ve společnosti, která se od majetkového nepoměru na úrovni 4:1 před deseti lety dostala na poměr 25:1 při srovnání podlahy a stropu příjmů. Tato propast se jeví komunistům strašidelnější než supervelmoc vzdálená necelých sto mil. I tři stovky kriminálů v zemi mají jen omezenou kapacitu.
