V portfoliích ostrovních penzijních fondů zeje černá díra
Britové se bojí o své důchody a mají proč. Časovaná demografická bomba, o níž se mluvilo několik let, vybuchla. Zaměstnanci přestávají pracovat příliš brzy a žijí příliš dlouho. Poslední statistiky uvádějí, že občané Spojeného království spoří na důchody průměrně o 27 miliard liber méně, než by bylo třeba. A navíc: krize akciového trhu způsobila, že již třetí rok v řadě klesá hodnota portfolií penzijních fondů; jde o nejhorší výsledek od poloviny sedmdesátých let, a to donutilo desítky společností zlikvidovat firemní penzijní programy. Letos budou zrušeny desítky – a možná i stovky - dalších.
Rada investičních poradců přišla pozdě. Namísto do dnes doporučovaných nemovitostí či do bezpečných obligací investovala většina penzijních fondů do světových akcií. V roce 2000 jim to přineslo ztrátu jednoprocentní; v roce 2001 už tratily 8,9 procenta a loni dokonce 11,3 procenta. Nezávislé auditorské odhady uvádějí, že za zmíněné tři roky vznikla v portfoliích britských penzijních fondů černá díra v hodnotě 70 miliard liber.
To, co tvoří takřka každodenní palcové titulky v ekonomických přílohách velkých britských listů, jsou ovšem teprve následky oněch zmíněných propadů. A tím z nejvážnějších je rušení takzvaných „final salary schemes“.
Do kolen.
„Final salary scheme“ je penzijní produkt, který byl dlouho považován za velký úspěch poválečné snahy zaručit britským důchodcům finanční jistotu. Toto schéma nabízí doživotní důchod, který se vypočítává z posledního platu dosaženého před odchodem do penze: jedna šedesátina této mzdy se vynásobí počtem odpracovaných let. Což znamená, že ten, kdo pracoval ve firmě 40 let, může počítat s důchodem ve výši dvou třetin svého platu, přičemž veškeré riziko leží na zaměstnavateli, který musí svůj slib splnit nehledě na stav akciového trhu nebo na výkon penzijního fondu.
Není proto divu, že se vedení mnohých společností při pohledu na stav fondů a na demografickou prognózu (dnešní britští padesátníci se pravděpodobně dožijí osmdesátky i delšího věku) podlomila kolena. Údaje čerstvého průzkumu z počátku ledna říkají, že „final salary scheme“ v loňském roce zrušila čtvrtina firem ze 300 dotázaných. Zároveň lze ale rozumět panice mezi zaměstnanci, kteří jsou krátce před penzí. Britské zákony totiž uvádějí, že firma nemůže měnit pravidla pro stanovení důchodů, které jsou již vypláceny, ale může celé schéma zrušit jak pro nové žadatele, tak i pro ty, kteří už jsou jeho součástí, ale zatím pracují. Výsledkem je, že šedesátník, který si platí na důchod čtyřicet let a je těsně před penzí, dostane zpět pouze své příspěvky – a zůstává prakticky bez jakéhokoli krytí. I kdyby sumu, kterou dostane zpět, narychlo investoval, na důchod mu rozhodně nepostačí.
Zisk: čaj a sympatie.
Toto nebezpečí si pochopitelně uvědomují i odbory. Mezi společnostmi, které loni chtěly zrušit zaručené penze vypočítané z platů, patří také ocelářská skupina Caparo Steel. Její zaměstnanci okamžitě vyhlásili stávku – a vedení firmy ustoupilo.
Méně úspěšní už byli někteří zaměstnanci Allied Steel and Wire. V červenci 2002 se tato ocelářská společnost zmítaná vleklou krizí rozhodla propustit tisícovku lidí ze své továrny v Cardiffu. Osm dní poté vedení zrušilo i „final salary scheme“, což pro většinu propuštěných znamenalo, že neodejdou do finančně zajištěné penze, jak si mysleli. John Benson, šestapadesátiletý muž, který pracoval ve firmě od svých patnácti let a jeho otec firemní penzijní fond spoluzakládal, je jedním z nich. „Je to ironie,“ řekl BBC, „ale možná nedostanu ze svých peněz, které jsem si platil 27 let, ani penny.“ Jak je to možné?
Britské zákony chrání především ty penzisty, kteří již důchod pobírají. Pokud se jakýkoli penzijní fond dostane do finančních potíží, musí přednostně uspokojit „současné“ důchodce. Ti, kteří do penze teprve přicházejí, proto mohou skončit nejen bez úroků a slíbených firemních příspěvků, ale i bez vlastního holého vkladu.
Zástupci postižených z Allied Steel and Wire zorganizovali na svou podporu pochod Cardiffem. Marně. Jeli za delegáty výroční konference labouristů do Blackpoolu. Marně. Navštívili Downing Street 10, kde je přijal poradce Tonyho Blaira. Marně? Nikoli. Dostali čaj a ujištění, že mají vládní sympatie.
Firma si myje ruce.
Další častou reakcí velkých britských společností na krizi penzijního systému je zrušení „final salary scheme“ a převedení úspor na jiný produkt, nejčastěji na takzvaný „defined contribution scheme“, což je klasická forma penzijního fondu. Výnosy jsou závislé na sumě, která je pravidelně ukládána, na investičním výkonu fondu a na ročním garantovaném úroku z vkladu. V případě tohoto firemního důchodového schématu leží riziko pouze na budoucím penzistovi, jehož mateřská firma si myje ruce. A to doslova, neboť na zmíněné změně důchodového režimu vydělá pouze ona: Jednak ušetří na budoucím závazku, kterého se zbavila, a pak může snížit i svůj současný důchodový příspěvek.
Většina firem, které loni zrušily „final salary scheme“, snížila v nových schématech sumu, kterou každému zaměstnanci na důchod přispívají, o třetinu. Některé společnosti srazily své platby dokonce na polovinu. A pokud se týká zaměstnanců? Ona změna je pro ně velmi nevýhodná. Ve skutečnosti znamená, že začínají – třeba v pětapadesáti – úplně od začátku.
Přestože obecný výhled britských penzistů je vykreslován spíše černě a leckde se už pro důchodová schémata stávkovalo, v některých firmách si důchodové vyhlídky zaměstnanců stále stojí dobře. Organizace Union Pension Services vypracovala studii, v níž testovala důchodovou strategii 272 společností a z této práce vyplynula desítka nejúspěšnějších firemních penzijních fondů. Na prvním místě se umístila společnost British Petroleum, jejíž podnikové schéma je poměrně štědré: firma platí 1/45 posledního platu násobenou počtem let, přičemž zaměstnanec se na svém firemním důchodu podílí pouze pěti procenty. Takový důchod je o 24 procent vyšší než tradiční jedna šedesátina násobená počtem let. Druhé nejlepší schéma, které nabízí British American Tobacco, je před tímto standardem napřed o 19 procent. A zbylých osm do nejlepší desítky? Stejně jako v případě prvních dvou premiantů jde o společnosti z lukrativních odvětví: Parliamentary Contributory Fund; Diageo; NMR; Shell; Portsmouth Water; Granada Fund; Asda; CGNU.
Zelený dokument.
Britská vláda se ovšem nemůže spoléhat pouze na premianty. V Downing Street 10 by delegacím zhrzených penzistů brzy nestačili vařit čaj – a sympatie vyjádřené nastrčeným poradcem by odborové svazy neuspokojily nadlouho. Proto Blairův kabinet ještě několik dní před Vánoci zveřejnil „Zelený dokument“, který vykresluje vládní představu o penzijní reformě. (Termín „zelený dokument“ znamená, že je otevřen parlamentní i mimoparlamentní diskusi; teprve „bílý dokument“, který následuje po „zeleném“, je již určen pouze do sněmoven.) A co vláda zamýšlí?
Především konstatuje fakta: krize je takové povahy, že nestačí pouze více šetřit, je třeba pracovat déle, než bylo dosud obvyklé. Odejít do penze v 65 nebo v 60 letech je už dnes přílišným luxusem; lidé, kteří studovali několik let na univerzitách, by strávili v důchodu více let než v práci. Navíc údaje kabinetu říkají, že žijí v Británii asi tři miliony lidí, jejichž úspory jim připraví důchod pod hranicí životního minima.
Pokud se týká státních penzí, kabinet nepředpokládá, že je udržitelné odvozovat důchody od výše příjmů. Těm, kteří jsou ochotni odchod do penze odložit, má být naopak připravena odměna: kdo počká do své sedmdesátky, mohl by dostat 20 tisíc liber, manželský pár 30 tisíc liber jakéhosi bonusu. Spolu s tímto ustanovením hodlá kabinet připravit sérii zákonů, které mají zamezit diskriminaci zaměstnanců kvůli věku.
Jedním z často kritizovaných bodů současného systému je přílišná administrativa; na různé penze se uplatňuje osm druhů různých daní a kabinet v „Zeleném dokumentu“ slibuje zavést jedinou jednotnou daň. A dál? I když jsou členové Blairovy vlády již delší čas skeptičtí vůči povinným penzijním srážkám na způsob povinného zdravotního pojištění, nyní by rádi umožnili zaměstnavatelům podmínit přijetí zaměstnance účastí v jakémkoli penzijním fondu. Od roku 2010 hodlá kabinet zákonem zvýšit nejnižší možný věk pro odchod do důchodu – z 50 na 55 let.
Diskuse o tom, zda reforma založená na vládním „Zeleném dokumentu“ může uspět, v Británii teprve začíná. Předseda Národní asociace penzijních fondů Peter Thompson už stačil napsat, že „vláda se opět stydí penzijní systém skutečně zjednodušit“. A věří si vláda? Jistou nedůvěru v sebe sama naznačila jmenováním Adaira Turnera, bývalého šéfa Konfederace britského průmyslu (CBI) do pozice pozorovatele: Turner má sledovat, zda poselství vlády donutilo obyvatelstvo více šetřit; a ne-li, Turner by měl navrhnout, co dělat pak. Pokud ovšem mezitím neodejde raději do důchodu.
