Bývalý lobbista z ČEZ Vladimír Johanes: Jsem zpět

Se svými syny Markem a Petrem rozjíždí společnost Metatron, která investuje do technologických firem. „Právě teď startuje velmi důležitá fáze, kdy Marek je v Londýně a začínáme získávat investory do prvního fondu. Cílem je získat 20 až 25 milionů dolarů (503 až 629 milionů korun) do jara,“ uvedl Johanes v rozhovoru pro týdeník Euro. Kromě technologických investic se vrací k poradenství, což je oblast, v níž v 90. letech začínal. Zaměřit se chce na Írán a Turecko.

V širší známost jste vešel jako lobbista ČEZ. Jaká byla vaše role v polostátní energetické skupině?

ČEZ byl logickým vyústěním toho, co jsem dělal od revoluce. Uměl jsem anglicky a po změně podmínek v roce 1989 jsem začal pomáhat zahraničním firmám. Když se Milan Urban stal ministrem, tak jeho tým hledal někoho, kdo by jako externí poradce rozvinul podnikovou diplomacii a pomohl českým firmám v zahraničí, ale rovněž zahraničním v Česku.

Tím jsem se začal zabývat přibližně v roce 2003 a o rok později došlo k výměně vedení ČEZ a přišel Martin Roman, který také přemýšlel o tom, že je potřeba více expandovat do zahraničí, což v té době začaly dělat všechny evropské firmy.

Doporučil jste jako Urbanův poradce do čela ČEZ Martina Romana?

Hledání nového šéfa ČEZ probíhalo standardním způsobem a nijak jsem do něj nezasahoval. Výběrové řízení trvalo několik měsíců. Byl kvůli tomu vytvořen speciální personální výbor dozorčí rady ČEZ, který fungoval v koordinaci s ministerstvem průmyslu a obchodu a Fondem národního majetku. Profesionální agentura dělala několik výběrových kol, přičemž se začínalo s patnácti kandidáty. Z nich zbyli dva nebo tři, z těch nakonec vybírala vláda.

Pomáhal jste tehdy ČEZ a Martinu Romanovi?

Já jsem s ním a ČEZ komunikoval jen z pozice externího poradce na ministerstvu. Postupně se má práce změnila tak, že mě požádali, jestli bych jim nepomohl v projektech, které české a slovenské firmy dělají v zahraničí. Proto jsem byl od roku 2004 až do roku 2013 v dozorčí radě Škody Praha a postupně i ve Škodě Praha Invest, což byla dceřiná firma ČEZ, která historicky stavěla elektrárny.

Znal jste se předtím s Urbanem? Kdo vás oslovil?

Milana Urbana jsem znal jen zběžně. Oslovil mě Aleš Cincibus, který byl jeho hlavní poradce. Byl jsem zrovna v situaci, kdy jsem se rozhodl po dvanácti letech skončit v nadnárodní reklamní agentuře Grey, kde jsem byl výkonným ředitelem a později koordinátorem pro střední a východní Evropu, a přemýšlel jsem, co budu dělat, a ta nabídka mě oslovila.

Jaký byl váš vliv v ČEZ? Měl jste se podílet na všech důležitých rozhodnutích od zakázek přes investice…

To je obraz, který se o mně vytvořil. V reálu jsem byl pouze v dozorčích radách ve Škodě Praha, Škodě Praha Invest a ve společnostech na Slovensku a v Bulharsku. Prostřednictvím dozorčích rad máte samozřejmě nějaký vliv, ale až následný, protože máte jen kontrolní funkci. Jako předsedu dozorčí rady vás pochopitelně kontaktují dodavatelé nebo klienti firem, bavíte se s nimi, ale rozhodnout nebo slíbit něco ve stylu „ty to budeš“ by bylo bez manažerských funkcí velice složité.

Měl jste vazby na ČSSD. Nešlo spíše o neformální vliv na chod ČEZ?

Určitě ne. Hodně se hovořilo o zakázkách na rekonstrukci elektráren v Čechách a na Slovensku. Podobného rozhodnutí se účastní desítky lidí, kteří vše vyhodnocují. Je téměř utopické se domnívat, že jeden člověk by jim mohl říct „takhle to uzavřete a ten to vyhraje“. Nebylo možné, že bych mohl přímo něco ovlivnit.

Angažoval jste se při expanzi ČEZ do zahraničí?

Vůbec ne. Ve skupině ČEZ jsem se v zahraničních akvizicích angažoval jen z pozice ve Škodě Praha, když ČEZ mohl něco stavět v zahraničí. Jednal jsem například o stavbě hnědouhelné elektrárny ve Vietnamu, kde je vše na pomezí politiky a byznysu. Tam jsem mohl využít synergie v tom, že jsem byl externím poradcem na ministerstvu a v dozorčí radě Škody Praha. Čína ale nabídla takové exportní financování, s nímž se nedalo soupeřit.

Při nákupech distribučních sítí v Bulharsku a Rumunsku jste ČEZ nepomáhal?

Nepomáhal. V Bulharsku jsem byl v dozorčí radě ČEZ Distribuce Sofia, protože jsem měl zkušenosti i z ČEPS. V Bulharsku - na rozdíl od jiných zemí, kam jsem ani necestoval -jsem byl schopen ČEZ několikrát pomoci ve vztahu s vládou. Ta totiž dělala kroky, které byly v rozporu s privatizační smlouvou. A to trvá dodnes.

Ze společností skupiny ČEZ a ze státní firmy ČEPS jste odešel po nástupu současné vlády. Proč?

Měl jsem několik důvodů. Vždycky po dekádě se u mě projeví chuť dělat něco nového, za druhé sehrála roli „únava materiálu“. Nejvíc k tomu rozhodnutí však přispělo to, že jsem chtěl dělat něco jiného. Do toho synové začali přemýšlet o firmě.

Nepřispělo k tomu, že proti vám ostře vystupoval šéf hnutí ANO a majitel skupiny Agrofert Andrej Babiš?

Určitě ne.

Po nástupu Babiše na ministerstvo financí se však zvýšil tlak na šéfa ČEZ Daniela Beneše. Odešel jste v té době z dozorčích rad, následně odešel z ČEZ obchodní ředitel Alan Svoboda.

Negativní postoj Andreje Babiše v mém rozhodnutí určitě nehrál žádnou roli. Osobně jsem s ním několik let nemluvil. Andrej Babiš se několikrát vymezil vůči Martinu Romanovi, ale já osobně nemám zkušenost, že by vůči mně někde veřejně vystoupil.

Jaké máte vztahy s ministrem financí?

Vídával jsem ho často, když jsem byl na ministerstvu průmyslu a obchodu. Andrej Babiš je velmi pracovitý manažer, tenkrát budoval Agrofert a samozřejmě byly mnohé otázky, které bylo potřeba konzultovat.

Babiš loni uvedl, že v době, kdy ministrem průmyslu a obchodu byl Milan Urban, tak jste resort fakticky řídil vy. Co tomu říkáte?

Těžko jeden externí poradce bude řídit ministra. To je nadnesené. Nevím, proč to Andrej takhle řekl.

V roce 2009 jste se sešel v toskánském Monte Argentariu s politiky Urbanem a Mirkem Topolánkem, jeho pravou rukou Markem Dalíkem a Martinem Romanem. Stal se z toho velký skandál. Jak to nyní hodnotíte?

Byla to řízená zpravodajská akce s cílem poškodit Mirka Topolánka. Bylo by bláhové domnívat se, že na to, aby se něco domluvilo pro ČEZ nebo pro kohokoli jiného, bylo potřeba organizovat dovolenou někde v Itálii.

Ta kauza proběhla v městečku Porto Santo Stefano, kde se na molu shodou okolností sešli Mirek Topolánek, Aleš Řebíček, Martin Roman a já, když jsem se vracel pro notebook do restaurace. Schůzka trvala jen několik minut, všichni se pozdravili a rozešli se. Já jsem pak dokonce odjel na čtyři dny na výlet na motorce, takže jsem figuroval v „tříminutovém šotu“, když jsem si šel pro notebook. To byla realita.

To byla skutečně velká náhoda, že se v Itálii na jednom místě setkají špičky byznysu a politiky…

Strašná. Já jsem tam měl dům od roku 2007, Topolánek byl v domě, který pronajal Marek Dalík na léto. Martin Roman byl na dovolené v jiném místě, ale přijel do toho městečka.

Jak se díváte na úlohu Andreje Babiše, který vlastní skupinu Agrofert a zároveň je šéfem politického hnutí a ministrem financí?

Je to v každém případě nezvyklá situace, aby člověk, který vybudoval takové impérium, šel do politiky. Myslím si, že to rozhodně nemá jednoduché. Historie to však musí změřit podle činů, které budou.

Jak jste se dostal k podnikání?

Po roce 1990 jsem začal radit zahraničním společnostem, které se snažily zjistit, jak tady mohou začít podnikat, co koupit, jak na trhu prodávat služby a výrobky. Tenkrát to bylo jednoduché - kdo uměl anglicky, toho firmy kontaktovaly.

Dělal jste tedy poradenství?

Měl jsem štěstí, že jsem potkal kamaráda z Nizozemska. Jmenoval se Anton Koper a měl vztah k nizozemské konzultační firmě, ale také k Bain & Company. Pro ně jsem začal dělat první jednoduché marketingové studie.

Důležitý moment pro můj život byla spolupráce s Američany, kteří sem přicházeli jak sami, tak částečně na základě US AID programu. Ten vytvořila americká vláda, aby zkušení lidé pomohli nově vznikajícím demokraciím a ekonomikám. S těmi jsem pracoval osm, devět, deset let.

S kým jste spolupracoval?

Šlo o investiční bankéře Marka Bakala z Crimson Capital nebo Paula Sackse. Potom o konzultanta Johna Baseka, což je můj kamarád dodneška. Jeho rodině jsem pomohl získat zpět nemovitost, na Praze 6 měli velký dům.

Jak jste se dostal do Grey?

Někdo ze zmíněných poradců si u mě objednal studii kosmetického trhu, která - jak jsem se dozvěděl později - byla určena pro Procter & Gamble, což byl celosvětový klient Grey. Já jsem studii zpracoval, líbila se jim, a tak za mnou Grey poslal ředitele pro východní Evropu.

Ten mi po dvou rozhovorech nabídl, jestli bych pro ně nechtěl založit českou pobočku a stát se ředitelem. Takto „jednoduše“ jsem se stal ředitelem pobočky nadnárodní reklamní společnosti, aniž jsem tehdy věděl, co je reklama. V Grey jsem nakonec strávil jedenáct krásných let.

Pomohlo vám v podnikání, že jste byl synem posledního komunistického ministra zahraničí, který zřejmě kladl důraz na jazyky?

K angličtině jsem se dostal spíš přes rockovou hudbu a takové rebelství, měl jsem na gymnáziu vlasy skoro do půlky zad. Táta byl kariérní diplomat, celou dobu byl v zahraničí a vrátil se rok předtím, než se stal tím posledním slavným ministrem. Většinu času jsem proto vyrůstal s mámou.

Na trhu se spekuluje, že jste miliardář. Jaký máte majetek?

Jsou to nízké stovky milionů korun.

Jak jste je vydělal?

V reklamním světě jsem získal řádově desítky milionů korun, podobnou částku poradenstvím. Přes sto milionů jsem vydělal spoluprací v poradenství a mezinárodním komoditním byznysu s kamarádem Sushovanem Ghoshem, kterého jsem poznal v Bain & Company.

Společně se syny jste založil Metatron, který investuje do technologických firem. Jaké máte investiční plány?

Firmu založil syn Marek před dvěma lety. Před tři čtvrtě rokem jsme se domluvili, že do Metatronu vstoupím ještě já a syn Petr. Řekli jsme si, že investujeme do Metatronu rodinné peníze v řádu desítek milionů do několika projektů, abychom si to vyzkoušeli a zároveň byli důvěryhodným partnerem do budoucnosti.

Čím se nyní Metatron zabývá?

Právě teď startuje velmi důležitá fáze, kdy Marek je v Londýně a začínáme získávat investory do prvního fondu. Cílem je získat 20 až 25 milionů dolarů do jara. Chtěli bychom pokračovat v tom, co děláme v současnosti, což znamená ročně najít dva až čtyři nové projekty v Silicon Valley a potom podporovat ty stávající.

Investice do technologických startupů je velmi riziková a hodně jich zkrachuje. Chcete mít jen čtyři projekty? Jakou budete mít úspěšnost?

Všeobecně panuje názor, že ve venture kapitálu vyjdou dva projekty z deseti. Synové jsou přesvědčeni, že „úmrtnost“ bude u nás přesně opačná, protože máme unikátní možnost najít správné projekty díky mladšímu synovi, který je vědec na Stanfordu a v Silicon Valley. Nikdo samozřejmě neví, jakou bude mít úspěšnost. Bohužel tím, že jsme začali teprve před rokem, nemáme žádný exit, na kterém každá investiční společnost hrdě ukazuje, že umí projekty rozvinout a vydělat peníze.

Jaké jsou vaše další podnikatelské aktivity kromě Metatronu?

Týkají se consultingu. Chtěl bych si najít v mezinárodním prostředí pár témat a zkusit do nich zapojit české a slovenské firmy. V dekádě, kdy jsem byl ve Škodě Praha, jsem se totiž seznámil s desítkami firem v Čechách, na Slovensku a v okolních zemích a chtěl bych s nimi spolupracovat.

O jaká témata by šlo?

Zajímá mě Turecko, které jsem projel na motorce. Tu zemi dobře znám. Ohledně Turecka se zamýšlím nad dvěma tématy. Jedno se týká toho, že Turci mají obrovské zásoby hnědého uhlí, které má však většinou nízkou výhřevnost. To znamená, že je potřeba vyvinout větší úsilí na to, aby se z toho stala energetická surovina. Bavím se s lidmi o tom, jestli bychom se s českými a slovenskými firmami mohli pokusit nabídnout nějaký produkt.

Myslíte nějakou elektrárnu?

Ani ne tak elektrárnu, jako spíše řešení na to, jestli se dá jejich hnědé uhlí ještě smysluplně bez ztráty zpracovat a třeba použít na výrobu elektrické energie. Na to se musí vyvinout speciální technologie. Druhou věcí, která mě zajímá, je nedostatek energetických kapacit v Turecku. Je tam velká příležitost v malých kogeneracích. Potom mě zajímá Írán, který se stále více otevírá světu.

Není už v Íránu tlačenice, když tam jezdí jedna zahraniční delegace za druhou?

Tlačenice je tam už teď. Do Íránu budou pořád jezdit delegace. Ale v každé zemi, a to si věřím, že by mohl být můj příspěvek, je potřeba najít téma a správné partnery, se kterými se dá nějaký projekt realizovat.

Na co byste se chtěl zaměřit v Íránu?

Teprve se tam chystám, ale vycházím z toho, že v Íránu mnoho českých a slovenských firem pracovalo po druhé světové válce a v 70. a 80. letech, což vytváří řadu příležitostí.

V roce 2008 jste vyhrál soud, že vás jako agenta neoprávněně vedli ve svazcích Státní bezpečnosti. Jak se mohlo stát, že vás tam zanesli?

Působil jsem v mezinárodní oblasti v SSM, jako byla Cestovní kancelář mládeže nebo organizace různých mezinárodních mládežnických akcí. Měl jsem údajně podepsat spolupráci. Byl tam můj zfalšovaný vázací akt. V životě se mnou nikdo z StB nemluvil, tak jsem to samozřejmě napadl u soudu, který pak trval strašně dlouho, asi tři roky. Rozhodující bylo to, že tam nebyla ani jedna zpráva a všichni tři policajti, kteří měli být u vázacího aktu, řekli, že mě v životě neviděli. V tom svazku nebylo vůbec nic.

---

Čtěte také:

ČEZ si už brousí zuby na uhlí za limity, o povolení požádá v roce 2019

ČEZ potvrdil arbitráž s Bulharskem, chce stamiliony eur