Byznys jménem zoufalství

29. 3. 2016

Na vlně migrace z chudých do bohatých zemí vydělávají pašeráci, mafiáni, korporace i politici – obvykle z vašich kapes

Vidíme odvětví se „slibným a dynamickým růstovým potenciálem“, zaznělo ve výroční zprávě Equistone Partners Europe z roku 2013. Firma v oboru private equity sídlí v Londýně a mezi jejími vlastníky je například banka Barclays či několik suverénních fondů. Celkem vzato je to instituce dobrého jména. Ono slibné odvětví do portfolia Equistone přinesla švýcarská firma ORS. Je jím nejmodernější branže světového byznysu, komerční management uprchlických táborů.

„Marže jsou zde velmi nízké,“ řekl o své práci deníku The Wall Street Journal Willy Koch, dnes již penzionovaný zakladatel společnosti ORS, jež spravuje tábory ve Švýcarsku, Rakousku a Německu. „Jedním z klíčů k úspěchu je bezpochyby objem,“ vysvětluje. Objem, jak praví půvabný korporátní jazyk, je skutečně slušný. Od začátku roku 2015 přišlo do Evropy hrubým odhadem ke dvěma milionům migrantů z různých oblastí světa zubožených válkou, diktaturou či prostě chudobou – ze severní a rovníkové Afriky, z Blízkého východu i Asie. A kde jsou dva miliony převážně zoufalých lidí, najde se tak či onak i spousta peněz. Následující odstavce sledují čtyři hlavní kanály, jimž tyto peníze proudí do rukou šikovných obchodníků.

Pašeráci

Etiopan sídlící v libyjském Tripolisu Ermias Ghermay inzeruje na Facebooku humánní službu: „Kompletní servis migrantům na cestě z centrální Afriky do Libye, odtud do Itálie a dalších evropských zemí. Zajišťuji stravování, ubytování i dopravu.“ Skutečnost je prozaičtější.

Ghermayovi spolupracovníci jednají s pašeráky lidí v nejnepěknějších afrických zemích, jako je Súdán či Somálsko, ale třeba také Nigérie. Přebírají od nich migranty a převážejí je přes Saharu do Libye. „Když spadnete z náklaďáku, je to boží dílo,“ krčí rameny Ghermay. Po příjezdu do Tripolisu čekají uprchlíci na plavidlo, jež by je dopravilo do nejbližší evropské destinace, tedy Itálie. Pro jistotu, aby nedostali roupy, je Ghermay nechává zavřít do přístavních skladišť. Čeká se na dvě věci: na loď a na zaplacení. Každého migranta stojí lístek do Evropy 2200 dolarů, o polovinu více než loni. Někteří peníze mají (těm, kteří si to mohou dovolit, zařídí Ghermay i falešný pas a letenku) a jedou rychle. Ostatní musejí čekat, než je vyplatí jejich rodiny, ať už z civilizovaného světa, nebo z afrického domova. Cesta z Eritreje, třetího největšího afrického dodavatele uprchlíků do Evropy, stojí přes pět tisíc dolarů. K placení využívá Ghermay systému hawala, jenž funguje jako Western Union, jen bez dokladů (viz mapa).

Když vybere peníze, mohou migranti nastoupit na loď. Zatímco pro ně nastává nejrizikovější část cesty, Ghermay neriskuje nic.

„Je to dokonale bezrizikové,“ komentoval to pro časopis Newsweek sicilský vyšetřovatel Calogero Ferrara, „když prodáváte drogy a utopíte je v moři, máte smůlu. Když se utopí migrant, který už zaplatil, neděje se nic.“ To vytváří dvojí pobídku šetřit na kvalitě plavidel: zaprvé se jejich potopením nekrátí tržba; zadruhé po přistání u italských břehů (nebo častěji zadržení ještě předtím) úřady loď obvykle stejně zničí. Není divu, že lodě podle toho vypadají.

Za minulý rok podle odhadu evropské policejní organizace Europol dosáhly tržby pašeráků odhadem pěti až sedmi miliard dolarů. Vyšetřovatel Ferrara zná Ghermayova kolegu, jenž si za deset let pašování přišel na zhruba 20 milionů dolarů. Letos, kdy migrační vlna dostoupila vrcholu, se na pašeráckém byznysu přiživovalo na tři tisíce lidí, tvrdí Europol.

Keťasové a mafie

Po příjezdu do Evropy (pokud má to štěstí) se stane migrant aktérem výjevu, jenž se s různými obměnami opakuje od Sicílie přes Balkán až po Rakousko: kamkoli přijede vlak naplněný uprchlíky, obklopí jej obchodníci nabízející základní potraviny a vodu. Obvykle za třikrát až pětkrát nadsazené ceny ve srovnání s běžnými. Trh funguje dokonale: obchodníci vědí, že kdo si to mohl dovolit, ve vlaku už dávno není. Nabídka je velmi pružná; ještě v Turecku a Libyi, odkud se do Evropy dostává nejvíce migrantů, takhle například kvete obchod se záchrannými vestami a vodotěsnými obaly na mobilní telefony. To však jsou jen malé ryby. Skutečný byznys začíná až v uprchlických táborech. Vlády od Itálie po Švédsko nestíhají přistěhovalce ubytovat ve vlastních kapacitách a zvou na pomoc soukromé komerční subjekty.

Na Sicílii tak v prostoru bývalé americké vojenské základny (s příhodnou bezpečnostní infrastrukturou typu obehnání ostnatým drátem) u městečka Mineo vyrostlo imigrantské městečko o 403 cihlových budovách, v nichž bydlí na čtyři tisíce přistěhovalců. Jeho management dostává za každého ubytovaného 32 eur denně. Tříletá smlouva mu tak zaručuje 140 milionů dolarů. „Pochopil jsem, jak to je,“ řekl britskému listu The Independent jeden z tamních obyvatel, jenž už čeká v Mineu čtvrtým rokem na odjezd do vysněného Německa (a z pochopitelných důvodů chtěl být jmenován jen prvním jménem Kadir), „tady nejde o to, abychom se odsud dostali pryč.

Tady je to byznys – a to, co vydělává, jsme my.“

Ne dost na tom. Například Salvatore Buzzi, prominentní italský vrah, první člověk, který kdy v tamní věznici získal vysokoškolský titul, a dnes jakýsi externí spolupracovník římské mafie Mafia Capitale (list Financial Times ho v nepochopitelném hnutí mysli označil za „levicového aktivistu“), založil družstvo, jehož oficiálním posláním je organizovat pro migranty sociální kurzy. Sestávají zejména z výuky italštiny, což je pikantní u vědomí skutečnosti, že prakticky žádný migrant nechce v Itálii zůstat. Tak či onak, Buzzi si tím za dva roky přišel na neuvěřitelných 45 milionů eur. „Víš, jak se to vyplatí?“ chlubil se komusi v telefonickém rozhovoru, jejž k jeho smůle vyslechla italská policie a následně s patřičným gustem citovala všechna tamní média. „Ani drogy nevynášejí tolik!“ dodal.

Korporace

Výše uvedené jen potvrzuje slova Willyho Kocha z úvodu textu: klíčem k ekonomickému úspěchu je v uprchlické branži právě objem. Však se také zakázkami v souvislosti s přílivem migrantů nezabývají jenom mafiáni a keťasové, nýbrž i seriózní podnikatelé.

Ve Skandinávii vzniklo hned několik firem, které trží desítky milionů eur za stavbu či pronájem uprchlických obydlí a jejich následný provoz.

Takový byznys má různé podoby. Na přitažlivějším konci spektra stojí firma Hero Norway, již založili profesionální hoteliéři Roger a Kristian Adolfsenové. Provozuje dva typy zařízení, krátkodobá obydlí, v nichž migranti zůstávají jen několik dnů, než je policie prověří. Jídlo se tam podává ve společné jídelně a spaní je uzpůsobeno jako v hostelech, s místnostmi pro šest až dvanáct lidí.

Kromě toho Adolfsenové provozují i desítky fešáčtějších, dlouhodobých zařízení obvykle roztroušených ve vesnicích v blízkosti Osla. Tam bydlí schválení žadatelé o azyl v samostatných domech, vaří si sami a čekají, mnohdy celá léta, až úřady jejich žádost vyřídí. Takových má Hero Norway po celé zemi devadesát; dalších deset provozuje ve Švédsku. Za loňský rok očekávali bratři Adolfsenové podle agentury Bloomberg tržby ve výši 63 milionů dolarů. Norský deník Dagens Naeringsliv o nich – možná s trochou nadsázky – píše jako o „nejméně známých norských miliardářích“.

Na druhém konci spektra je šikovný podmigrace nikatel jménem Ola Moe, jenž si loni pronajal prázdnou nemocnici na samém kraji Osla za deset tisíc dolarů měsíčně, nakoupil do ní dvě stě postelí a ubytoval dvě stovky migrantů. Účet norské vládě činí v přepočtu 460 tisíc dolarů měsíčně. O kvalitě Moeových služeb neví týdeník Euro nic kromě toho, že padesát tamních rezidentů minulý rok protestovalo proti špatnému jídlu, což byl jediný takový případ ze všech 31 500 migrantů, jež Norsko loni přijalo.

Politici

Poslední – a nejtučnější – kanál, jímž proudí peníze v souvislosti s migrační vlnou, mají na obou stranách v rukou politici. Když loni vyšlo najevo, že Evropská unie neumí najít společné řešení krize, začaly její špičky o zastavení proudu uprchlíků jednat s Tureckem zhruba po linii „nepouštějte je k nám, zaplatíme vám to“.

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan vycítil slabost a hrál vysoko: podle záznamů z jednání, jež zřejmě kdosi z unijní delegace pustil řeckým médiím, požadoval po Bruselu (rozuměj Berlínu) 30 miliard eur a argumentoval tím, že „i Řecko dostalo 400 miliard“.

Donald Tusk a Jean-Claude Juncker, dva formálně nejvýše postavení politici Unie, namísto toho nabídli tři miliardy rozložené do dvou let. Licitace nakonec skončila v polovině března tak, že Turci obdrží během dvou let šest miliard eur. Za to budou od Evropanů přijímat migranty, kteří se do Řecka dostanou z Turecka po moři; výměnou za každého takto vráceného migranta bude Turecko moci do Evropy vyslat jednoho migranta přebývajícího v některém z tureckých táborů. Takto hodlá Evropa přijmout ještě 72 tisíc lidí (soudě podle letošního tempa se tak stane zhruba na konci května). Co se bude dít potom, suď bůh – ale nastavená dlaň tureckého prezidenta mezi následky jistě chybět nebude.

Kromě toho však již teď získal Erdogan mnoho dalšího, mezi jiným příslib de facto obnovení jednání o vstupu Turecka do EU (což samo o sobě obnáší znovuotevření staronových finančních kanálů). Evropané navíc nejsou v pozici, jež by jim dovolovala kritizovat Erdoganovu putinizaci Turecka. Naopak jeho vláda tvrdé ruky se Evropanům hodí: čím nepěkněji budou Turci ve svých koncentračních táborech (jak jinak tomu říct?) s migranty zacházet, tím spíš bude proud nově příchozích slábnout. Jestli to bude mít za následek oživení cesty přes Libyi a Itálii nebo něco jiného, není jisté.

Především však Turci získali příslib rychlého povolení bezvízového styku s Unií. Ačkoli to přímo neznamená, že by se stali součástí unijního systému zaručujícího volný pohyb osob, budou moci přicházet do zemí EU bez překážek. Evropa, jež se ráda považuje za sídlo humanismu, tak přichází s nečekaným finančním ohodnocením kvality lidské existence: x tureckých migrantů plus šest miliard eur je lepší než y migrantů ze Sýrie a spol.

Licitace o peníze však zdaleka nekončí na hranicích Unie. Do tvrdého souboje s německou spolkovou vládou – která je prakticky vždy chtě nechtě v roli toho, kdo platí – se trochu nečekaně pustily vlády Bavorska a Severního Porýní-Vestfálska. Tamní financministři Markus Söder a Norbert Walter-Borjans požadují po šéfovi spolkové kasy Wolfgangu Schäublovi nejméně 12,5 miliardy eur, což je podle nich polovina projektovaných letošních nákladů spojených s přijímáním migrantů.

Schäuble to odmítl. V roce 2014 hospodařilo Německo pod jeho vedením s rozpočtem vyrovnaným a loni mělo přebytek ve výši 12 miliard eur. Ty je Schaüble ochoten do péče o migranty vložit (jestli je to prostý výdaj, nebo investice do budoucnosti země, je věcí interpretace), ovšem požadavek zemských vlád by tuto sumu zhruba zdvojnásobil. Schäuble přitom nechce zvyšovat daně ani si peníze půjčovat. Vychází z logického předpokladu, že pokud se vláda zadluží v časech jinak ekonomicky příznivých, o to hůře bude své závazky dodržovat v letech hubenějších. Nabízí proto vytvoření zvláštního fondu, do něhož by přispívali všichni lidé v Německu pracující, tedy včetně migrantů.

Ve hře je příliš mnoho neznámých. Zaprvé nikdo neví, kolik migrantů v Německu skutečně je. Optimistické odhady mluví o 700 tisících. Tolik má čítat „čistá“ migrace po odečtení těch, kteří Německo zase opustili, ať už na cestě dále na sever, nebo zpět do vlasti. Pesimistické odhady však mluví až o dvou milionech migrantů. Zadruhé nikdo neví, jaký nápor na státní kasu budou migranti skutečně představovat a kdy a do jaké míry – pokud vůbec – začnou být významně ekonomicky aktivní.

Ať už však bude výsledek sporu Berlín – spolkové země jakýkoli, je zjevné, že kombinace lidského zoufalství na straně jedné a snahy institucionálně onomu zoufalství ulevit na straně druhé dokáže být zlatým dolem, má-li člověk ten typ šikovnosti. Může to tak fungovat, dokud je odkud brát – jinými slovy, dokud my všichni platíme dost daní.

Evropa, jež se ráda považuje za sídlo humanismu, tak přichází s nečekaným finančním ohodnocením kvality lidské existence: x tureckých migrantů plus šest miliard eur je lepší než y migrantů ze Sýrie a spol. Hawala a síť plukovníků Hawala je původem africký neformální ekvivalent služby, již na Západě poskytuje Western Union: agent na jednom konci světa převezme od plátce peníze a zatelefonuje kolegovi na druhém konci, jenž řečenou částku vyplatí příjemci po odečtení provize. Mapa znázorňuje síť agentů/pašeráků („plukovníků“), již provozuje z Libye etiopský velkopašerák Ermias Ghermay.

1 Plukovníci organizují nábor klientů (uprchlíků)… Súdán, Somálsko, Nigérie, Eritrea 2 Ghermay uprchlíky drží v Tripolisu a okolí (často ve skladištních budovách) až do odjezdu přes Středozemní 3 Další plukovníci uprchlíky přejímají Sicílie, Řím, Milán, Berlín, Paříž, Stockholm, Londýn 4 Peníze celou dobu tečou přes finanční prostředníky Etiopie, Izrael, Švýcarsko, USA Zdroje: Newsweek, Bloomberg

Pašeráci v číslech • 5 až 6 miliard eur čítal v roce 2015 podle odhadu evropské policie Europol pašerácký trh s uprchlíky; časopis Newsweek udává sedm miliard. • 2200 dolarů stála loni uprchlíka cesta lodí přes Středozemní moře (nárůst o 45 procent oproti roku 2014). • 5400 dolarů už ovšem stojí cesta až z Eritreje (zhruba osminásobek tamního ročního platu). • 3000 lidí si podle Europolu pašováním vydělává. • 800 tisíc až milion dolarů „tržby“ vynese pašerákům jediná cesta lodi se šesti sty uprchlíky na palubě. • 22 tisíc uprchlíků z Blízkého východu, Afriky a Asie utonulo od roku 2000 ve Středozemním moři.

Mafiáni v číslech • 140 milionů dolarů obnáší tříletá smlouva, kterou s italskou vládou uzavřelo vedení uprchlického městečka Mineo na Sicílii, kde se podle policie „nic neděje bez souhlasu mafie“. • 32 eur na jednoho migranta a den dostává management městečka o čtyřech tisících obyvatelích. • 2,30 eura denního kapesného má v Mineu dostávat každý migrant, místo hotovosti však dostává kartu s kreditem v řečené výši, za nějž může „nakupovat“ v obchodech uvnitř městečka, patřících managementu. • 3,3 milionu eur čítají roční tržby z této praxe. • 11 eur denně si může migrant v Mineu vydělat sezonními pracemi (odměna tvoří zhruba pětinu minimální mzdy).

Politika v číslech • 30 miliard eur žádal po Evropské unii turecký prezident Recep Tayyip Erdogan výměnou za to, že přes Bospor nepošle do Evropy statisíce uprchlíků z tureckých táborů. • 3 miliardy eur během dvou let nabídla Turecku za totéž Evropská unie. • 5 až 6 miliard eur během dvou let (plus řadu dalších ústupků Erdoganovi) nakonec činí kompromisní dohoda. • 700 tisíc až 2 miliony lidí jsou mezní odhady letošního imigračního přírůstku v Německu. • 12,5 miliardy eur ročně žádají po Berlínu jednotlivé spolkové země. • 12 miliard eur chce celkem na uprchlíky letos vynaložit spolkový ministr financí Wolfgang Schäuble.

Firmy v číslech • 30 až 35 eur denně stojí hostitelskou zemi pobyt jednoho uprchlíka (s výjimkou Norska, kde se tentýž údaj pohybuje mezi 35 a 70 eury na uprchlíka a den). • 99,5 milionu eur tržeb měla švýcarská firma ORS, jež spravuje kolem 150 přístřeší pro uprchlíky ve Švýcarsku, Rakousku a Německu, za rok 2014. • 15 tisíc uprchlíků v Německu ubytovává a živí firma European Housing Care, údajně se zvládne postarat o každého uprchlíka za 11 eur na den. • 16 milionů eur naúčtovala v roce 2014 švédské vládě firma Jokarjo za ubytování uprchlíků a péči o ně. To bylo ještě před letošní hlavní vlnou migrantů. • 63 milionů eur loni utržila firma Hero Norway.