Němci a Poláci neuznávají národní licence českých zbrojařů a komplikují tím vývoz jejich zboží
Češi celé věky proklínají svého praotce. Třeba Jan Masaryk řekl: „Praotec Čech, dej mu pánbůh věčnou slávu, byl vůl. Tolik pěkných míst na světě – a on pak se musel zastavit zrovna tam, kde se zastavil. A posadil nás mezi Němce a Rusy. Vůl.“ K tomu chybí dodat, že Čech mohl svůj lid dovést až k mořským břehům. Rozhodně by se to mimo jiné hodilo českým zbrojařům.
Sotva se vyrovnali s krizí 90. let, kdy jsme dobrovolně opustili tradiční trhy a řada našich zbrojních podniků na to doplatila, a už je tu další pohroma. Jednou z největších komplikací pro naše zbrojaře je skutečnost, že nemají kudy své výrobky vozit. Česko nemá moře a sousední země, přes které se snažíme již nasmlouvané zboží vyexpedovat, to v rámci konkurenčního boje mnohdy zneužívají. „Polsko a ani Německo neuznávají naše exportní licence. Prostě je ignorují. Místo toho požadují licence tranzitní. Tím se ale porušuje základní princip Evropské unie, kterým je volný pohyb zboží. Navíc jim tak musíme dát veškerou dokumentaci, včetně cen,“ popisuje situaci Jiří Hynek, prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR (AOBP). „K čemu se vydává národní licence, když je to pak kus hadru? A kde máme garance, že když požadované papíry poskytneme, že neskončí hned vzápětí u konkurenční firmy,“ kroutí hlavou nad podivnými praktikami.
Jak v rozhovoru pro Euro uvedl, některé výrobky se dají vyvážet letecky, i když je to dražší. Značná část produkce zbrojařského průmyslu se však vozí po moři. A na to Češi doplácejí.
„Měli jsme teď velkou kauzu a jsem přesvědčen, že se polská vláda nezachovala korektně,“ popisuje poslední případ, k němuž došlo nedávno. „Vývoz měl směřovat do teritoria, o němž víme, že tam polské firmy exportovaly loni, a domníváme se, že tam vyvážejí i v tomto roce. A nám tranzitní licenci neudělili. Co si o tom mám myslet,“ říká. Týdeník Euro zjistil, že se jednalo o Jemen. A i když na případu pracovalo velice intenzivně několik vysokých úředníků ministerstva zahraničí a také náš zastupitelský úřad ve Varšavě, Poláci zůstali neoblomní.
„Velmi nás to rozzlobilo. Měli jsme běžící konktrakt, nachystané zboží a neměli jsme možnost jej vyvézt,“ zlobí se Michal Hon, předseda představenstva Omnipolu, jehož se kauza s Jemenem týkala. „Na trhu jsou kvůli tranzitním licencím velmi nerovné podmínky. Česko nebo třeba Slovensko žádnou takovou věc nevyžadují. Samozřejmě budeme spolu s asociací se snažit, aby to bylo ošetřené na evropské úrovni, ale takjová věc trvá dlouho a konkrétní kontrakt to nezachrání,“ dodává.
„O Německu vůbec nemluvím. Jejich přístup je ještě horší,“ doplňuje k „polské eskapádě“ Hynek. „Může to být jeden z projevů konkurenčního boje a protekcionismu daného státu vůči svým výrobcům,“ připouští plukovník Pavel Bulant, zástupce náměstka ministra obrany pro obranné akvizice a ředitel Sekce vyzbrojování českého ministerstva obrany. S poslední kauzou je také obeznámen. Dodává, že by se podobné situace mohly řešit na úrovni V4. Jiří Hynek je ale v tomto směru skeptický. Tato platforma právě kvůli zmiňované rivalitě v případě zbrojařského průmyslu příliš nefunguje. AOBP považuje tuto situaci z dlouhodobého hlediska za neúnosnou a chce ji řešit spíše v rámci Evropské unie. Zákazníky tyto problémy nezajímají. Českým firmám hrozí v lepším případě kvůli potížím s tranzitem penále z prodlení, v tom horším dokonce i odstoupení od kontraktu a následné pokuty.
Nedala by se tedy požít „jižní cesta“? „Zkoušíme to, ale je zde obdobný problém. Přes Rakousko, které se zaštiťuje svou neutralitou je bezmála nemožné cokoliv vyvézt. Maďaři dříve dělali problémy jen občas, nyní se o tranzitních licencích nechtějí bavit vůbec,“ stěžuje si Hynek. I kdyby ale maďarské úřady zboží pustily, stále ještě k černohorskému přístavu zbývá zdolat Srbsko. Navíc jižní cesta podle Hynka neřeší export za moře, tedy do Spojených států a Jižní Ameriky, protože odsud se lodě tím směrem neplaví.
Nejde jen o tanky a děla
Uvedený příklad dokazuje, že bezpečnostní a obranný průmysl má řadu specifik. V jeho případě hraje stát mnohem větší roli, než je tomu u jiných odvětví průmyslu. A to co se týče exportu, tak i importu. „Podpora vývozu speciálu dává konkrétní témata do našich mezivládních jednání, protože se jedná vesměs o vládní zakázky,“ podotýká Tomáš Dub, náměstek ministra zahraničí, zodpovědný v Černíně za ekonomiku a vztahy s mimoevropskými zeměmi. „Vývozu speciálu se chceme věnovat na sto procent,“ dodává. Podle něj by to byl „> tisícinásobný hřích nevyužít k podpoře exportu ministerstvo zahraničí, které má více ambasád ve světě než například sousední Rakousko“. Navíc dnes se jedná o vývoz technologicky vyspělé produkce, což v konečném důsledku znamená podporu konkurenceschopnosti našich firem závislých na technologiích.
Odborníci se shodují, že po 90. letech se naše zbrojařské podniky již restrukturalizovaly a nyní nabízejí konkurenceschopné a vysoce kvalitní výrobky. Také si dokázaly najít nové místo na trhu. I když to mnohdy nebylo lehké. Přišli jsme totiž o spoustu tradičních teritorií, která jsme vnímali jako „špatná“. „Ale jak mohla být špatná, když díru, která po nás vznikla, okamžitě zaplnili Francouzi, Britové a Američané,“ ptá se Hynek.
V tomto byznysu není prostor pro sentiment. Velkou roli hraje politika. A také ostré lokty aktérů. Pět světových zbrojařských velmocí – USA, Rusko, Francie, Velká Británie a Německo – generuje přibližně 90 procent veškeré produkce. Česká republika je jednou ze zemí, které se dělí o zbyteček. Nemáme ambice snažit se porazit někoho z první pětky, nicméně naše firmy jsou schopny konkurovat státům naší velikosti a významu.
Zásadním způsobem se také změnila struktura našeho zbrojařského průmyslu. Zatímco za dob Varšavské smlouvy představovala většina výroby na území tehdejšího Československa útočné zbraňové systémy, mnohdy vyvinuté přímo v bývalém SSSR, dnes až 85 procent našich firem produkuje výrobky pro obranu a bezpečnost. Slouží k ochraně obyvatelstva, ke komunikaci, k zajištění funkčnosti integrovaného záchranného systému. Nejsou to přímo vojenské věci, ovšem mají obrovský význam pro obranu státu jako takového. Zbrojní průmysl, pod nímž si každý automaticky představí tanky, děla a obrněná vozidla, je minulostí. Nejnovější trendy se navíc týkají ochrany kybernetického prostoru, a tudíž i vývoje a posléze i výroby nejrůznějších softwarů. Tomu odpovídá i struktura zaměstnanosti dnešního obranného a bezpečnostního průmyslu v Česku. Více než 50 procent lidí v něm působících má vysokoškolské vzdělání. Existují však i firmy s vlastním vývojem a výzkumem zaměstnávající až z 80 procent vysokoškoláky.
„Náš sektor možná není objemově až tak významný, protože například vývoz kolejnic přispěje do rozpočtu zcela jistě většími ciframi. Na druhé straně se v našem případě jedná o vysoce sofistikované systémy s obrovskou přidanou hodnotou,“ uvádí Jiří Hynek.
Zelená z Ameriky
Spojené státy vyhlásily pro rok 2013 jako jednu z priorit technologie kybernetické bezpečnosti a mají zájem i o produkty několika českých firem. Armádní výdaje USA představují více než 40 procent celosvětových prostředků na zbrojení. Nyní se tento trh otevírá více i pro nás a sice díky nové dohodě o armádních zakázkách, kterou Česká republika podepsala se Spojenými státy 18. dubna. Doposud se americká armáda držela zákona „Buy American“ preferující americké dodavatele. Ve speciálních případech však existovaly výjimky. Stále více hrozeb se přesouvá ze světa konvenčních zbraní do kybernetického prostoru. Potvrzuje to i Radim Kudla, business development manažer české firmy Phonexia se sídlem v Brně zabývající se technologiemi audiodat, jež mají využití především v oblasti bezpečnosti a obrany. Podle Kudly je dnes naprostá většina útoků organizována pomocí telefonních hovorů. A i když se zpravodajské složky daného státu snaží sledovat a odhalovat veškeré hrozby, je to jako kdyby hledaly jehlu v kupce sena. K tomu, aby mohly zareagovat na urgentní případy včas, potřebují jejich analytici „efektivní nástroje“. „My zákazníkům umožňujeme automaticky vytěžit informace z hovoru pomocí technologií, jako je identifikace mluvčího, jazyka, dialektu, hledání klíčových slov či přepis řeči na text. Automaticky je tak možné identifikovat sledovaného mluvčího, i když střídá telefonní přístroje. Stejně tak lze jednoduše ověřit osobu podle hlasu pouze pomocí mobilního telefonu. Kombinace těchto technologií umožňuje vyfiltrovat například hovory mužů z minoritní skupiny hovořící jazykem X a v této pak nalézt třeba deset sledovaných mluvčích a podobně,“ přibližuje Kudla schopnosti programů nabízených Phonexií. Její software využívají naše obranné a bezpečnostní složky, od roku 2006 jej dodává také do USA, dále do několika zemí EU, ale například i do Izraele a Indie. Na vývoji ochrany kybernetického prostoru spolupracuje Phonexia také s další českou firmou Invea Tech. Ta dodává sondy pro sledování počítačových sítí. Jejich společný produkt má být schopen analýzy informací v řeči nad hovory přes internet (VoIP). Podobnými analytickými nástroji se zabývá i další česká firma Tovek.
Cinknuté tendry
Další problém, s nímž se náš zbrojařský průmysl potýká (ovšem na domácím poli), je skutečnost, že v rámci napojení na státní správu visí tak trochu ve vzduchu. Není totiž typickým odvětvím, které by spadalo pouze pod ministerstvo průmyslu a obchodu. Česká republika není ani Izrael, kde tato oblast plně spadá do kompetence ministerstva obrany. Plně nepatří ani pod resort zahraničí, který export speciálu sice dnes podporuje mnohem více, než tomu bylo v minulosti, ovšem jeden z jeho odborů se vyjadřuje také k exportním licencím. A ne vždy jsou zbrojaři s jeho rozhodnutími spokojeni. Ještě více jim však vadí úzkoprsost EU. Brusel totiž lpí na řadě embarg především kvůli obavám z reakcí Evropanů. „Nejsem jestřáb,“ říká Hynek. „Nicméně naše odpovědnost nekončí tím, že se rozhodneme do nějaké země zbraně nevyvážet. V podstatě ji tím necháváme na holičkách a mnohdy neschopnou bránit se v případě ozbrojených konfliktů,“ dodává. Názorové rozdíly potvrzuje i Pavel Bulant za ministerstvo obrany. „Byť s asociací spolupracujeme, lišíme se v hodnocení, jakým způsobem se český stát chová ke svému zbrojařskému průmyslu,“ tvrdí. AOBP má totiž pocit, že k němu obrana přistupuje macešky. Jinými slovy, že se český stát nechová dostatečně protekcionisticky k vlastnímu zbrojařskému průmyslu. „My se však můžeme řídit pouze tím, co nám povolují platné zákony“, namítá Bulant. „Já nemůžu upřednostňovat českou firmu pouze proto, že je česká,“ vysvětluje. Mohlo by k tomu podle něj dojít pouze v extrémním případě, a sice „kdyby se v našem prostoru rozhořel válečný konflikt“. > „Dejte si ale pozor, abychom ještě existovali, když nás budete potřebovat,“ namítají zbrojaři. Hynek míní, že by měl být bezpečnostní a obranný průmysl někde legislativně zakotven a mělo by být jasně řečeno, jakým způsobem se s ním bude při vyzbrojování počítat. „Myslet si, že nás spasí NATO nebo EU je krátkozraké. Zkušenosti z minulosti již máme,“ upozorňuje. Také Bulant souhlasí, že pokud požaduje AOBP změnu, měla by se obrátit především na naše zákonodárce a u nich se snažit prosadit úpravu legislativy. Nicméně Bulant připouští , že nedůvěra i k dnešním armádním zakázkám přetrvává kvůli minulému období, po němž zůstala řada otazníků. Práci svých předchůdců si však hodnotit netroufá. „Nechť policie vyšetří, zda ty tendry byly takzvaně cinknuté. Sdílím ale názor, že některé byly ušity na míru,“ doplňuje. Osobně se však zaručuje, že dnes se nic podobného na obraně neděje.
Jako Tatra raději ne
Jedním z paradoxů a pozůstatků podivných kontraktů ministerstva obrany je i statistika. Podle ní je naším největším obchodním partnerem ve zbrojním průmyslu Rakousko. Ve skutečnosti však k našim jižním sousedům nevyvezeme ani šroubek. Naše obojživelníky Pandury, které nám prodávají, se totiž vyrábějí ve stáním podniku VOP 026 u Nového Jičína.
Také s Indií nám naskakují působivá čísla, naším hlavním vývozním artiklem pro tamní armádu ale byly především vozy Tatra. A právě jejich export by mohl být příkladem, jak by se neměla vojenská technika z Česka vyvážet. (Týdeník Euro o případu psal v čísle 14/2012.)
Všichni se shodují na tom, že bez korupce se v Indii jen těžko podniká. Zasvěcení naznačují, že asi k „něčemu“ došlo, a co je nejhorší, že to zřejmě Tatře ublíží. S největší pravděpodobností se jedná o obchodní souboj Tatry s konkurencí. Nebyla to totiž náhoda, že korupční aféra propukla v indickém tisku v předvečer významného veletrhu vojenské techniky Defexpo 2012, na který zavítal do Dillí i ministr obrany Alexandr Vondra s početnou delegací našich byznysmenů usilujících o tamní zbrojařské zakázky. Indie se totiž chystá modernizovat všechny složky svých ozbrojených sil. Ovšem již na veletrhu byly indické raketové systémy vystaveny na automobilech Tata Motors, i když doposud se pro tyto účely využívaly především naše Tatry.
Tata Motors je významným výrobcem nákladních automobilů v Indii a zároveň také velkým konkurentem indické firmy Beml (Bharat Earth Movers Limited), kterou z 54 procent vlastní stát. A Beml, který Tatry v Indii kompletuje, je v korupčním skandálu namočen až po uši.
Zhruba před rokem a půl vyhrála Tata Motors tendr na tisícovky vozidel bojové pěchoty. V Indii však žádný tendr ještě nekončí tím, že někdo vyhraje soutěž. Odborníci potvrzují, že v Indii to ještě nic neznamená. V případě, že Beml začal mydlit schody Tata Motors ohledně těchto dodávek, mohla se Tata Motors na oplátku pokusit poškodit Tatru. Jedná se sice pouze o hypotézu, ta se však jeví jako pravděpodobnější než tvrzení Tatry, a. s., že nekalá konkurence vane od firmy Ural India.
Otázkou zůstává, jak se skandál podepíše na dalších případných kontraktech, o něž v Indii čeští zbrojaři usilují. Podle slov Miloslava Staška, našeho velvyslance v Dillí, máme totiž zájem například o modernizaci a opravy bývalé sovětské techniky, jako vrtulníky Mi-17, obrněné transportéry BVP-2 a tanky T-72, kterých má indická armáda ve výzbroji bezmála 2000 kusů. „Podnik VOP 026 rovněž jedná o dodávkách nově vyvinutého vozidla SLOV CBRN. Želízkem v ohni je i Česká zbrojovka, která se účastní tendru na dodávku 66 tisíc kusů útočných pušek, a šance má i společnost Eldis, dodávající radary pro vojenská letiště,“ vypočítává.
Odborníci se však shodují, že v případě zbrojařských firem existují dva momenty, kdy vzniká prostor pro publicitu. Prvním je doba před zahájením soutěže, kdy se firma prezentuje, v čem je dobrá a co nabízí. A pak je chvíle, kdy jsou již zaplaceny první faktury. Tehdy je to dobré PR pro další obchody. Ale mezi tím o tom nikdo nechce mluvit. Vždy totiž do procesu může vstoupit konkurence a snažit se „deal“ překazit. Jako tomu je u Tatry.
Bratia Slováci
Pokud v Čechách v 90. letech řada zbrojařských podniků utrpěla, tak na Slovensku jich několik i padlo. Slováci totiž vyráběli tanky, obrněné transportéry, čili tzv. hardware, zatímco my jsme měli více výzkumných podniků a také elektro podniků, čili software. České firmy se tudíž snadněji otřepaly, otrkaly a například na troskách Tesly Pardubice vzniklo pět úspěšných firem. I Slovákům se časem podařilo obsadit odpovídající místo na trhu a dnes mají řadu velmi schopných zbrojařských podniků. Úspěšně také dotáhli třeba modernizaci samohybné houfnice Dana. Navíc poslední trend na obou stranách řeky Moravy je dělat některé věci společně. Historicky jsme si blízcí, měli jsme společný stát, průmysl, nemusíme řešit jazykovou bariéru. Když se umí domluvit Francouzi a Němci, proč ne my? Proč by měla mít jedna pidi armáda jiné vybavení než ta druhá, podobně malá? Česká asociace bezpečnostního a obranného průmyslu podepsala letos v lednu společnou deklaraci s partnerským Združením bezpečnostného a obranného priemyslu SR (ZBOP). Dokument obsahuje tři body. Podpora společných projektů, podpora výzkumu a vývoje a také společný boj proti tranzitním licencím. Ani Slováci totiž nemají moře.
Citlivé obchody
Export tzv. speciálu je politicky poměrně citlivá záležitost. Když se řekne, že máme zájem o obchod s Indií, urazí se Pákistán. Když oznámíme, že se chceme ucházet o armádní tendry v Pákistánu, přestanou s námi mluvit Indové. V Libyi jsme se dlouho neangažovali a navíc jsme příliš malým hráčem. Západní země si vlastní techniku vzájemně rozmlátily nedávno v posledním konfliktu a nyní budou nabízet Libyjcům své zboží znovu. Proti sobě bojovali sice přívrženci Kaddáfího a povstalci, ovšem západoevropskými a zřejmě i americkými zbraněmi. Agentury chrlily jednu fotku za druhou zachycující výjevy, kdy například francouzská stíhačka rozbíjela italskou houfnici. Dnes se již domlouvají nové obchody a půjde o úplně jiný byznys, než o který usilujeme my s našimi „drobky“. Naše komparativní výhoda je, že spousta Čechů pracovala za socialismu v Libyi a naopak a že tyto vztahy nejsou zcela zpřetrhané. Šance bychom prý měli při modernizaci starší ruské vojenské techniky, případně při prodeji výbavy pro speciální jednotky. Určitě jsou pro nás zajímavé, co se týče exportu speciálu, i země bývalého SNS, z nichž na předním místě figuruje Ázerbájdžán. Touží být vybaven jinou než ruskou technikou, a navíc má také peníze. Drobnou vadou na kráse je embargo z roku 1992 zavedené kvůli konfliktu o Náhorní Karabach, z dnešního pohledu již dost nesmyslné. Další oblastí našeho zájmu jsou země v Asii jako Vietnam, Indonésie, Thajsko a poté africké státy využívající ruskou techniku. Obrovský potenciál má Latinská Amerika. Ale třeba Brazílie má velice ochranářskou politiku a veškeré dovozy týkající se zbrojařského průmyslu podléhají clu ve výši 500 procent. Spojené státy pootevřely dvířka pro náš export v podobě již zmiňované podepsané společné smlouvy. A i když nikdy nebudeme dělat pro americkou armádu velké objemy, tento trh je tak obrovský, že i desetiny procent budou pro naše firmy hodně.
