Prezident exekutorské komory by rád vzal poště miliardový obchod
Exekutorská komora České republiky se mazlí s myšlenkou, že by převzala doručování soudních písemností. Zatím k tomu vedení komory nezaujalo oficiální stanovisko, ale její prezident Juraj Podkonický neskrývá, že by byl pro. Je toho názoru, že jsou pro to dobré předpoklady, neboť exekutorský úřad bude postupně působit v regionu každého okresního nebo obvodního soudu. A jeho pracovníci by prý v okruhu své působnosti dokázali soudní písemnosti účinně doručovat.
Nicméně to není záležitost dnešního dne, ale horizontu tří až pěti let, kdy by pro takovéto řešení mohly uzrát podmínky. Není to ani revoluční myšlenka. Takový systém funguje podle Juraje Podkonického například v zemích Beneluxu nebo ve Francii, kde exekutoři vedle doručování soudních písemností údajně zajišťují i ochranu soudu.
Liberalizační novela.
Jedna věc je ovšem udělit někomu zákonem právo, respektive povinnost soudní písemnosti doručovat, jiná věc je řešit to soutěží na trhu. České zákonodárství se v loňské novele občanského soudního řádu přihlásilo k druhé variantě. Počet subjektů, které mohou doručovat soudní písemnosti se podstatně rozšířil. Podle paragrafu 45 občanského soudního řádu to jsou soudní doručovatelé, orgány justiční stráže, soudní exekutoři, držitelé poštovní licence, veřejná datová síť nebo policie, ve zvláštních případech i ministerstvo spravedlnosti.
Mluvčí ministerstva spravedlnosti Petr Dimun upozorňuje na to, že držitel poštovní licence je uveden až na čtvrtém místě, čímž je podle něho „zdůrazněno posílení doručování prostřednictvím jiných subjektů“. Například téměř všechny okresní soudy mají svého soudního doručovatele a v regionech s velkou mírou nezaměstnanosti je prý o tuto práci zájem. Třeba Okresní soud v Teplicích zaměstnává čtyři doručovatele. V budoucnu by podle Petra Dimuna mělo být posíleno zejména doručování soudních písemností prostřednictvím veřejné datové sítě. Půjde-li to ovšem s elektronizací styku občanů s úřady tak jako doposud, jde o hudbu hodně vzdálené budoucnosti.
Mimo monopol.
Česká pošta má monopol, takzvanou poštovní výhradu, na celoplošné poskytování základních poštovních služeb. To jí má kompenzovat ztrátové doručování a provoz úřadoven v odlehlých lokalitách. Jak ale zdůrazňuje generální ředitel České pošty Karel Kratina, doručování soudních písemností je liberalizované a poštovní výhrada se na ně nevztahuje. Monopol se týká doručování písemností za cenu nižší než devatenáct korun a o hmotnosti do sta gramů. Od roku 2006 by měl váhový limit klesnout na padesát gramů. Soudní písemnosti – nejčastěji známé obálky s modrým nebo červeným pruhem – určené obvykle do vlastních rukou se ale pod devatenáctikorunovou hranici většinou nevejdou a bývají i těžší, argumentuje mluvčí České pošty Ladislav Vančura.
Citelné finance.
Skutečnost je ale taková, že rozhodující část trhu s doručováním soudních písemností ovládá dosud státní podnik a v budoucnu pravděpodobně státní akciová společnost Česká pošta. Tyto zásilky nepochybně tvoří citelnou část tržeb pošty z prodeje vlastních výrobků a služeb, které se loni přiblížily patnácti miliardám korun.
Kolik ale pošta utrží za doručování soudních zásilek, se nepodařilo zjistit. Petr Dimun tvrdí, že ministerstvo spravedlnosti nemá takovouto statistiku k dispozici. Ladislav Vančura říká, že tržby nesledují podle uživatelů služeb. Uznává ale, že justice je velkým zákazníkem. Juraj Podkonický se domnívá, že tržby České pošty za doručování soudních písemností se určitě pohybují v řádu miliard korun.
Romány.
Je to možné, uvážíme-li, že cena za písemnost do vlastních rukou začíná na sedmadvaceti korunách a roste v závislosti na váze zásilky. Často přitom nezůstane u jediné písemnosti, protože značná část adresátů se přebírání soudních zásilek cílevědomě vyhýbá. Prezident Soudcovské unie a místopředseda Obvodního soudu pro Prahu 1 Jaromír Jirsa neměl po ruce přesná čísla, ale tvrdí, že z jejich soudu určitě odchází denně stovky rozsudků a rozhodnutí, usnesení, platebních rozkazů, předvolání k jednání a dalších písemností. Část z nich obstarají dva doručovatelé, které soud zaměstnává, většina je doručována prostřednictvím České pošty.
Jaromír Jirsa s jejími službami příliš spokojen není. „Dal by se o tom napsat román,“ říká, ale současně podotýká, že v poslední době se situace částečně zlepšila. I tak si ale myslí, že Česká pošta by s tak lukrativními klienty, jakými jsou soudy, měla jednat vstřícněji. Nejde podle něj jen o „klasické“ případy, kdy doručovatel(ka) si ušetří schody a hodí oznámení o uložení zásilky do schránky, aniž by se přesvědčila, zda je adresát doma. Stává se, že doručenky, které jsou veřejnou listinou, nebývají řádně vyplněné nebo nemají všechny náležitosti a někdy až Nejvyšší soud rozhodne, že písemnost nebyla řádně doručena a věc se vrací na začátek. A co písemností muselo být kvůli tomu odesláno a zaplaceno.
S poštou lze mluvit.
Prezident Soudcovské unie konstatuje, že o spolupráci s Českou poštou by mohlo vyprávět ministerstvo spravedlnosti. Ale ono nevypráví. Na otázku, zda jsou spokojeni s činností České pošty jako obchodního partnera při doručování soudních písemností, Petr Dimun uvedl, že „je pravdou, že potíže s doručováním jsou jednou z příčin průtahů v soudních řízeních, ale potíže spíše působí zákonná úprava než postup pošty“. V loňském roce prý ministerstvo spravedlnosti prověřovalo řídící práci soudů v severních Čechách a prověrka se týkala i doručování. „ V závěrech této prověrky bylo konstatováno, že předsedové soudů jsou vesměs v osobním kontaktu s řediteli pošt a zjištěné nedostatky v práci pošty s nimi projednávají,“ uvedl Petr Dimun.
Cena a užitek.
Juraj Podkonický se nicméně domnívá, že spolupráce s exekutory by byla ještě plodnější. Argumentuje tím, že zřízení soukromých soudních exekutorů přispělo ke zvýšení vymahatelnosti práva v České republice a pomohlo by zavést větší pořádek i při doručování a zejména přebírání soudních písemností. Juraj Podkonický dodává, že by bylo zapotřebí počet pracovníků exekutorských úřadů, který se dnes pohybuje od pěti do patnácti, zvýšit vždy o několik pracovníků, kteří by byli placeni z poplatků za doručování. Ty by byly vyšší, než kolik si účtuje pošta, ale soudy by prý v konečném důsledku neprodělaly, protože exekutoři by dokázali doručovat s větší úporností a úspěšností.
O důraznosti exekutorského doručování nepochybuje ani Karel Kratina, vzděláním právník. „Pokud se člověk vyhýbá převzetí písemnosti, je třeba mít k dispozici určité donucovací prostředky. Ty exekutoři mají. Všechno je ale otázka ceny. Doručování soudních písemností může být komfortnější, ale je otázkou, kolik za to stát bude ochoten zaplatit. Je nutné najít optimální proporci mezi cenovým rozdílem a četností úspěšného doručení. A o tom si v tomto případě troufám pochybovat,“ říká.
Soudní exekutoři mají nyní větší oporu v ministerstvu spravedlnosti, v jehož čele je Pavel Němec, který byl jedním z tvůrců zákona umožňujícího vznik tohoto institutu. Petr Dimun ale v odpovědi na otázku, zda by ministerstvo bylo pro to, aby soudní exekutoři převzali doručování soudních písemností, takovou eventualitu fakticky vyloučil: „Je na jednotlivých soudech, jaký subjekt si k doručování písemností zvolí,“ uvedl.
