Jedna z tržně nejhodnotnějších adres v Evropě je pro hoteliéry noční můrou.
Velká konkurenční výhoda, kterou jsme zdědili, je pryč
Těch nemnoho turistů ze Západu, kteří navštívili Prahu na přelomu 50. a 60. let minulého století, vzpomíná na přízračnou, „kafkovsky“ pochmurnou atmosféru města nad Vltavou. Na uhelný kouř z komínů a zašedlou nádheru starého města. O generaci později se z paměti vynoří obraz všudypřítomných lešení a rozkopaných chodníků a ulic. A končící osmdesátá léta pak vyvolávají asociaci skoro stejně hojné nabídky „čendž many“, tolik časté v těch lešeních. Díky nim znamenal dolar pár litrů dobrého piva v hospodě, kde domorodci lámanou angličtinou vcelku bez obav nadávali na režim a prokazovali černý smysl pro humor. V případě návštěvníků mužského pohlaví panovala pozoruhodná, časově neomezená a univerzální shoda v tom, že kromě piva a skvostných historických památek se tohle město, a Československo obecně, vždy vyznačovalo pozoruhodně vysokou frekvencí výskytu krásných žen.
Nikdo nikdy nezpochybňoval, že zejména Prahu čeká investiční boom, který bude reagovat na potenciál cestovního ruchu související s atraktivitou destinace, jež byla a je řazena sice ne do světových top 5, ovšem do globální top 20 v pohodě.
Ten boom přišel, ba dokonce s „velkýma očima“. Statistiky příjmů ze zahraničního cestovního ruchu podle údajů ČNB ukazují doslova raketový nárůst příjmů v porevolučním období. I když vyjdeme pouze z dostupné časové řady samostatné republiky, která nezachycuje počáteční dynamický nárůst po listopadu 1989, stouply příjmy ze zahraničního cestovního ruchu ze 45,4 miliardy korun za rok 1993 do konce roku 1998 na 124,9 miliardy. Čili na působivý 2,75násobek. Kdo se svezl na boomu, levně koupil a rekonstruoval do požadovaného standardu, určitě neprodělal. Zajímavé marže přitahovaly investice, kapacita ubytovacích zařízení odpovídajícím způsobem rostla, a to dokonce i po první kulminaci koncem 90. let minulého století, kdy se poprvé srovnala s poptávkou.
Jenže v Praze se v dekádě 2000 až 2010 ubytovací hotelová kapacita rozšířila o sedm tisíc nových lůžek, z nichž se většina nacházela v segmentu čtyř- a pětihvězdičkových zařízení. Přitom podle statistik platební bilance se zahraniční inkasa z cestovního ruchu dostala nad úroveň roku 1998 až v roce 2006 a růst v letech 1998 až 2012 představuje jen 13 procent v běžných korunách.
Jeden z matadorů oboru, který provozuje deset hotelů, dává vinu nejenom samotným investorům a provozovatelům, kteří degradovali a dále poškozují trh, ale také související infrastruktuře. Na jedné straně konstatuje, že v Praze chybějí některé řetězce jako Hyatt, Westin nebo Ritz-Carlton. Ty přijdou, až marže a trh stoupnou, což nebude zítra.
Na straně druhé konstatuje, a mezinárodní srovnání mu dávají za pravdu (viz str. 8), že „výprodej hotelové kapacity za dumpingové ceny způsobuje pokles kvality vybavení a zařízení hotelů a následně pokles úrovně poskytovaných služeb“. To je klasický symptom přebytku kapacit, který jednou bude trhem vyřešen „přesunem“ nejspíš do bytového fondu. Pravda, s těžkými ztrátami pro mnohé investory a zřejmě i jejich věřitele. Není to však tak zlé, aby to vyžadovalo veřejné prostředky. Do třetice všeho musíte souhlasit s tím, že Praha nemá odpovídající letecké spojení s růstovými trhy v Asii nebo Americe, ve srovnání s Mnichovem nebo Vídní určitě ne. Že to má negativní dopad na příjmy z turistiky, o tom nebudeme diskutovat. Bez debaty je i „divná“ vízová politika, nízká atraktivita Prahy jako centra kongresové turistiky a pozoruhodná neschopnost vyřešit klasické problémy typu „vulgární komerce, taxíky a pořádek ve městě“.
To vše jsou ale řešitelné věci, které se neobejdou bez mnohem větší snahy všech zúčastněných, jejich lepší koordinace a sladění zájmů. Jelikož k nim budeme nuceni, nakonec to uděláme, a i ta letadla přiletí. Nepodceňujme adaptabilitu vlastního národa, byla a je vynikající. Díky ní jsme pořád tady.
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK • zamecnik@mf.cz
