Sázka na pravěk přinesla dvěma spolužákům ze školy úspěch. Jejich (výstava Giganti) cestuje nejenom po České republice, ale i po Jižní Americe. Dobře rozjetý byznys nakonec prodali investorovi, který do jejich projektu před časem vstoupil.
Mamut bojující o život s tlupou pravěkých lovců. Divoký kůň, který se snaží uniknout ze spárů lva. Srstnatý nosorožec, z jehož mohutného rohu jde stejný strach jako před několika tisíci lety, kdy se procházel po zasněžených pláních. Nejznámější a největší zvířata doby ledové ožila díky originálním a neuvěřitelně věrným modelům (výstavy Giganti). Ta již několik let s úspěchem putuje po muzeích, výstavních prostorách a nákupních centrech nejenom v České republice, ale i za oceánem.
První mamut
Za projektem od počátku stojí spolužáci z vysoké školy Radek Labuťa a Zdeněk Třískala. Poprvé spolupracovali v roce 2006 během tvorby mamuta pro výstavu Národního muzea Lovci mamutů. „Radek tenkrát pracoval v muzeu. A když jejich ředitel říkal, že nechají někde udělat mamuta, tak se přihlásil a řekl, že ho vytvoří.
Byl to od něj husarský kousek, ale hlavně si tím splnil klukovský sen,“ vzpomíná Zdeněk Třískala. Důležité tehdy bylo také to, že mu dal důvěru jeden z kurátorů výstavy Boris Ekrt. Pro Radka Labuťu to ale nebyl první model. Od dětství vytvářel modely trilobitů a dalších menších historických zvířat. Ta již později vyráběl i pro Geologickou službu, mamut byl ale výzva naprosto jiné dimenze.
„Pomáhal jsem tenkrát Radkovi s lepením chlupů. Člověk se u toho hrozně zapráší a upatlá od lepidla a to je vždy potřeba důkladně spláchnout. Při jednom takovém neformálním posezení se mi Radek svěřil, že jeho snem není udělat jen mamuta, ale velkou výstavu, která by měla větší než regionální ambice.
Dohodli jsme se, že jsem schopen takovou výstavu poslat na turné do světa, a tím to začalo,“ dodává Zdeněk Třískala, který již v minulosti pro argentinskou firmu zajišťoval putovní výstavu koster dinosaurů, takže měl v oboru zkušenosti i kontakty. Spolu se třetím společníkem Oldřichem Dvořákem se do projektu pustili naplno.
Zaměření na zvířata doby ledové mělo několik zdrojů inspirace. Od ilustrací Zdeňka Buriana přes film Karla Zemana Cesta do pravěku, Štorchovu knihu Lovci mamutů až po současný animovaný snímek Doba ledová. „V době, kdy jsme s tím začali, na trhu něco podobného chybělo. Z pravěku jsou pro lidi přitažlivá dvě období. Druhohory s jejich dinosaury a pak doba ledová. Dinosaurománie je tady už pětadvacet let, v Česku ji reprezentují například dinoparky, ale pro dobu ledovou tu nic podobného nebylo,“ zmiňuje Radek Labuťa.
Prodavači vizí
„Tři měsíce jsem připravoval grafické materiály a prodávali jsme,vzduch‘. Kontrakty se uzavírají na rok dopředu, proto jsme si to mohli dovolit. Hrozně jsme té myšlence věřili, a hlavně se nám líbilo, že si všichni kolem ťukají na čelo, že jsme blázni. To nám dělalo radost, protože jsme si uvědomovali, že tuhle skulinu na trhu ještě nikdo neobjevil a že ji ani nikdo nepovažuje za perspektivní,“ popisuje začátky Zdeněk Třískala.
Příprava první série modelů trvala zhruba rok. Celkem se na ní podílely čtyři desítky lidí, ve vrcholné fázi projektu pracovalo v dílně o ploše osmi set metrů čtverečních najednou šestadvacet lidí. Kromě šesti sochařů to byli i česači, grafici, vlásenkářka, svářeč a další profese. Práce na tvorbě zvířat se nevzdali ani oba spoluautoři projektu, i když už byli zatíženi i manažerskými povinnostmi.
„Práce s umělci má svá specifika. Neustále nemají peníze, běžně popíjejí během práce a podobně. Bylo důležité si s nimi stanovit mantinely,nulové tolerance‘. Porušení pravidel na pracovišti bylo trestáno okamžitým rozloučením. Časem jsem se otrkal a už mi nedělalo problém někoho vyhodit nebo důrazně pokárat,“ popisuje Zdeněk Třískala.
Sochy zvířat vynikaly nejenom životní velikostí, ale také vědeckou přesností. Dvorním poradcem, s nímž tvůrci dolaďovali vzhled zvířat, byl Martin Mazuch z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Při tvorbě exponátů museli tvůrci zlepšovat i různé technické postupy. „Základní postup nebyl nic nového pod sluncem.
Sochy z polystyrenu se dělají od doby, kdy se tento materiál vyrábí. Museli jsme inovovat hlavně v oblasti pokrytí zvířat srstí a především při sestavování velkých modelů z několika kusů. Nejsložitější bylo vymyslet to tak, aby to bylo jednoduché,“ podotýká Radek Labuťa.
I mohutného, čtyřmetrového mamuta tak byla schopná rozebrat a přenést skupina tří lidí, kteří s něčím podobným nikdy nepřišli do styku. Proto jednotlivé kusy pravěké skládačky neváží více než sto kilogramů. Protože šli tvůrci při tvorbě výstavy cestou minimálních nákladů, které tvořily hlavně pronájmy prostor a materiál, byla vstupní investice za rok zpět. Chodili tehdy do zaměstnání a na výstavě pracovali po večerech a o víkendech. Jak postupně přibývaly exponáty a rostl objem obchodů, náklady se vracely do tří měsíců.
Díky nastavení obchodního modelu nejsou příjmy z výstavy závislé na vstupném a návštěvnosti. Na každém místě si výstavu zhruba na dva měsíce pronajímá sponzor. Ten je tedy zdrojem příjmů, ovšem sám si tím udělá reklamu, zároveň zařídí i potřebnou propagaci.
Ta však nikdy nemusela být nijak masivní. Samo téma pravěkých zvířat je totiž pro veřejnost natolik atraktivní, že o výstavě aktivně psaly místní noviny, vysílala lokální televize a podobně. Ze statistik návštěvnosti autoři zjistili, že optimální doba výstavy je pětačtyřicet dní. Kratší neumožní, aby se o ní všichni dozvěděli, při delší době návštěvnická křivka klesá. Další výstava se pak koná na místě, které by nemělo být blíže než dvě stě kilometrů od poslední „štace“.
V České republice výstavu zatím vidělo na 120 tisíc lidí, spolu se Slovenskem se představila na deseti místech. V Jižní Americe, kde putuje poslední dva roky, ji na osmnácti místech zhlédlo na 360 tisíc návštěvníků.
Čas odejít
Pro první sérii výstavy vzniklo jedenáct zvířat, nyní jich je již přes čtyřicet. Druhá etapa vznikala rychleji i díky vstupu investora do projektu. Finančně zajištěné podnikání však oba zakladatele příliš nebavilo. „Projekt startoval jako klasická garážovka, nadšení, kamarádství a koníček. Když se to dostalo do rozměru běžného byznysu, vytratila se úvodní nálada a už to bylo jen o ziscích. V tu chvíli jsem začal uvažovat o exitu.
Pak úplně skončily práce v dílně a ze společnosti se stala úspěšná, ale stereotypně fungující firma, která již nepotřebovala kreativní myšlení, ale spíše obchodní zástupce, kteří by jezdili po světě a výstavu nabízeli. To byla pro mě konečná,“ vysvětluje Zdeněk Třískala.
A tak se letos společníci nechali z projektu vyplatit. Zatímco Zdeněk Třískala si odnesl finanční podíl, Radek Labuťa se nechal vyplatit „ve zvířatech“. S chlupatým byznysem doby ledové chce zase podnikat na vlastních nohou. „Nechci ale přesně rozkrývat karty, o co přesně půjde. Jsme malý trh, konkurence přibývá, údajně se sem chystají s podobnou výstavou i Číňani, takže by to nebylo taktické,“ uzavírá Radek Labuťa.
Pravěk v Jižní Americe
Kromě putování po Česku vyrazila část exponátů na turné po Jižní Americe. „Je to úplně jiný svět. Reálná doba splatnosti se pohybuje okolo 200 dnů i déle. Pokud si dohodnete obchodní jednání v úterý ve 14.00, je klidně možné, že proběhne až jako oběd další den. Pochopitelně tu panuje korupce, všudypřítomné násilí, je tu nekvalitní infrastruktura, která zvyšuje náklady na přepravní boxy.
Jiné rozměry kamionů, jazyková bariéra, co více si přát. Bez místních agentů bychom to nikdy nedokázali. Podnikání v Jižní Americe je prostě o emocích. Lidé jsou tam úžasní, zvou vás domů, vytvářejí kontakty na celý život, ale peníze, to je jiná věc,“ popsal Zdeněk Třískala zkušenosti z podnikání v perspektivním regionu.
