Je potřeba říct, že jsem nikdy členem ani této, ani jakékoli jiné důchodové komise nebyl. Což neznamená, že jsem neměl názor v rámci širší představy o důchodové reformě ve vývoji české hospodářské politiky. Jinak řečeno, nepovažuji se za odborníka na penzijní reformy, ale považuji se za člověka dostatečně kompetentního se k danému tématu vyjádřit, což ostatně může udělat kdokoli (a měl by).
Příslušné komise nebo ministerstva prezentovaly svoje představy, jež jsou dohledatelné ve veřejné doméně. Podstata vývoje mého názoru na důchodovou reformu je ve veřejné doméně dohledatelná také. Podařilo se mi najít část e-mailové korespondence ze závěrečných fází připomínkování penzijní reformy, pokud jde o nastavení druhého pilíře. Tedy z doby, kdy už šlo do tuhého.
Následující řádky jsou pokusem o rekonstrukci toho, jak jsem tehdy s některými kolegy celý problém vnímal a proč se domnívám, že zrušit druhý pilíř byla, je a bude chyba. Netroufám si uveřejňovat reakce od kolegů, k čemuž nemám jejich souhlas, pouze bych podotkl, že můj postoj tehdy nebyl ani zdaleka osamocený, čímž nechci tvrdit, že byl většinový. Prostě existoval.
Není to tedy indiskrece, je to „cameo“ – svého druhu portrét českých ekonomických dějin provedený v miniaturních rozměrech (jak zní téměř přesná definice). V kostce byla představa části členů NERV včetně mne následující:
| 1. Druhý pilíř měl být povinný, a pokud na tom nebylo možné dosáhnout politické shody, měla být preferována varianta „automatic enrollment“, tedy že příslušné ročníky jsou do 2. pilíře zařazeny automaticky. A pokud nechtějí, má každý právo a možnost se v přiměřené časové lhůtě odhlásit. Takhle se to udělalo svého času na Novém Zélandu a posléze ve Velké Británii. |
| 2. Dále měla existovat série „defaultních řešení“, tedy autopilotů, jejichž podstatou je, že kdo nechce učinit specifickou volbu, nechce se odhlásit, ale nechce ani rozhodovat, jaký konkrétní fond a jakého správce si vybere, spadne automaticky do onoho autopilotu. Tím měl být veřejnoprávní penzijní fond, spravovaný centrální bankou (podle Norska, ale i Německa pro fondy veřejného sektoru) a koncipovaný jako fond životního cyklu, který automaticky upravuje složení portfolia podle věku účastníků (druhé defaultní řešení). |
| 3. V zájmu minimalizace nákladů měl být veřejnoprávní fond koncipován nejen jako fond životního cyklu, ale i jako indexový fond, kopírující vývoj indexů v příslušné struktuře. |
| 4. Jinak řečeno, kdo by si nevybral soukromého správce a konkrétní fond, přešel by automaticky do předem definovaného veřejnoprávního řešení, ale věděl by, jaká je jeho investiční strategie. V každém případě by byla zachována možnost volby pro všechny účastníky 2. pilíře, kteří by nechtěli spoléhat na defaultní řešení pro samostatné a svéprávné rozhodnutí. |
| 5. Aby se omezily marketingové náklady na nábor do soukromě spravovaných fondů, měl být zřízen tzv. blind trust, Jeho podstatou je, že správci neznají, kdo z účastníků penzijního spoření si je vybere, ani jaký konkrétní fond si vybere, takže armádu zprostředkovatelů si mohou hned od začátku odpustit a mnoho počátečních nákladů ušetřit. |
Pro přesnost dodávám, že tenhle přístup byl od samého začátku prosazován i některými členy Důchodové komise NERVu a že nejde o nic světaborně novátorského. Pouze to zachycuje tehdejší stupeň poznání, a je kombinací toho, co dělali na Novém Zélandu a ve Švédsku (po finanční krizi v roce 2008-2009).
Nyní ten e-mail, s komentářem v kurzívě tam, kde je to pro pochopení kontextu nezbytné:
| Vážení, text v uvozovkách níže je exemplární příklad velmi darebné argumentace, který by se neměl v oficiálním materiálu vyskytnout:
„Státem spravovaný fond je spíše výjimečným modelem než obvyklým řešením a zda převládají pozitiva nad negativy, nelze jednoznačně říci. Jak poukázala v listopadu 2010 důchodová komise NERV, hrozí riziko dominantního podílu na trhu a malé konkurence. V často citovaném Švédsku spravuje státní fond AP 7 dominantní část úspor. Takový podíl není optimální, protože chybí relevantní srovnání výkonnosti a v rozhodování se uplatňují zjednodušené přístupy. Ve Švédsku např. zvítězila myšlenka velmi agresivní investiční strategie, která přinášela zajímavé zhodnocení v letech 2002 až 2007, aby pak v roce 2008 následoval výrazný propad hodnoty o 50 %. Následoval silný růst v roce 2009, ale ztráty plně nekompenzoval (viz graf). Strategie investování se ve Švédsku po této zkušenosti mění, vzniká několik typů investičních strategií a povinný autopilot snižování rizika pro klienta po 50 letech věku. Všechna tato opatření by ale ve větší konkurenci přišla dříve. Tak vysoký propad v roce 2008 jako ve Švédsku nezažily žádné velké penzijní fondy v jiných zemích, kde je trh rozdělen mezi větší počet fondů.“ Moje poznámky jsou následující: 1. Vytvoření státního fondu rozhodně nemůže stát stovky milionů Kč, to je prostě nesmysl. Stačí se zeptat na trhu. Stačí chtít se zeptat. (MF ČR zjevně argumentovalo vysokými náklady). 2. Default fund má z definice vysoký tržní podíl, protože většina účastníků nechce být vystavena rozhodování. Existuje o tom velmi rozsáhlá literatura. V případě státního defaultního fondu odpadá starost s výběrovým řízením na správce (ČNB). Operovat malou konkurencí a odvolávat se na převládající názor NERVdr (Komise NERV pro důchodovou reformu) je trochu nefér. Jednak to nebyl jediný názor, jednak na velkém NERVu mi nepřišel jako převládající. 3. Default fund má být koncipován jako fond životního cyklu s autopilotem podle jednotlivých věkových kohort, to je podstatná změna AP7 ve Švédsku, zavedená v loňském roce. (Zde je patrná reflexe švédské zkušenosti popisované MF ČR). 4. Bude-li přijata koncepce default fundu jako fondu životního cyklu, nemůže se stát, aby šedesátiletý účastník měl portfolio alokované v akciích, a těsně před výstupem utrpěl vysoké ztráty. (Byl by měl v souladu s pravidly životního cyklu téměř všechno v hotovosti). 5. Používat argument velkých meziročních ztrát po velkých meziročních výnosech ve Švédsku je samozřejmě nonsens: mají-li mladí lidé ve svém portfoliu akcie, tenhle výkyv v dalších 30 letech vstřebají. Starší kohorty s úplně jiným složením portfolia s převahou bondů nebo likvidních instrumentů jsou před propadem akciových trhů chráněni. Proto je navrhován default jako fond životního cyklu. (Debata mezi členy NERV o tom, co je autopilot). 6. Pokud vím, tak všichni zastánci státního defaultního fondu se přiklánějí k jeho konstrukci jako k fondu životního cyklu. (Uzavření debaty o roli veřejnoprávního fondu jako autopilota). 7. Pokud vím, tak všichni zastánci státního defaultního fondu se dnes přiklánějí k jeho maximální globální diverzifikaci, takže odpadá problém s konfliktem zájmů českého státu, který by ho nakrmil svými emisemi. Jejich podíl by byl tak nízký, aby to odpovídalo celkové investiční strategii podle kohort. V případě akcií českých titulů jejich podíl na globální tržní kapitalizaci, kdybychom měli úplně pasívní investiční strategii. 8. Defaultní řešení jsou v současné literatuře kolem behaviorální ekonomie ve vztahu k financím a důchodům asi to nejsilnější téma. Opravte mne, pokud se mýlím. Svoboda volby tím není dotčena. 9. Jestliže členové NERVu nepopřou, že je setsakra velký rozdíl v tom, jak je dobrovolnost formulována, tj. automatic enrollment, kde aktivně projevuje účastník nesouhlas, nebo opt-in, kde musí projevit souhlas, pak řešíme dvě věci: 10. Souhlasím s blind-trustem a vždy jsem ho chtěl. Ale blind trust v kombinaci s MF ČR navrhovanou konstrukcí 2. pilíře je sotva third best, zatímco blind trust plus automatic enrollment plus státní fond životního cyklu je second best. First best je povinný 2. pilíř plus blind trust plus defaultní státní fond životního cyklu. A samozřejmě kdo chce, ať si vybere cokoli, co již je licencováno, ale s blind trustem. (Bez ohledu na anglicizmy je zřejmé, co byla preferovaná varianta, a co byla přijatelná alternativa.) 11. To, co je nám předkládáno k posouzení, ve skutečnosti není žádné fourth best. To je prostě špatně. Za sebe říkám, než tohle a takhle, tak raději hlubokou parametrickou reformu prvního pilíře a rektifikaci 3. pilíře tak, aby normálně fungoval (segregace majetku, AuM fee, zrušení nulové ztráty etc). Buďte velmi zdrávi a hlavně bystré mysli; měli bychom postavit něco, na co budeme i za pár desítek let pyšní. |
Dovětek:
Jistěže nikdo z nás nemůže být pyšný, protože při bystré mysli je s odstupem více než 3,5 roku nutné konstatovat totální prohru. Jakkoli NERV měl různé představy, a jeho členové je svobodně vyjadřovali, nic se nenaplnilo žádnému z myšlenkových proudů, byť je diskutovali napříč politickým spektrem.
ODS a TOP 09 byly samotnými terči kritizovaných řešení, jistě s „intelektuálním doplňkem“ Věcí veřejných, na jehož obsah si nevzpomínám. ČSSD byla už tehdy z hlediska penzí v „nemyslícím módu“ a odmítala i sociálně demokratická „švédská řešení“, jakkoli byla samozřejmě informována, co by se dalo se vzniklou situací dělat, ne že ne.
Andrej Babiš tehdy snad ani sám netušil, že by na tento problém mohl mít nějaký artikulovaný osobní názor, ale připusťme, že jde o vysoké makro přes pár generací. Komunisté jsou zaměřeni na včera nepřekvapivě mnohem víc než na zítra, a lidovci vždy a všude sledovali myšlenku početné rodiny, což je hezké, ale koncept diverzifikace rizika si osvojí nejspíš v budoucnosti.
Jenomže k blbému řešení jsme se přes „velké odmítnutí bez hlubší úvahy“ dopracovali již včera, čímž jenom pákujeme předchozí chybná řešení. Přitom šlo poměrně snadno napravit zjevné nedostatky (vehementně argumentované výše). Mohli jsme připravit současnou generaci, která je na špičce produktivity (a všechny další), na alespoň trochu lepší stáří, s lepší diverzifikací rizika. Technicky to bylo poměrně velmi snadno zvládnutelné. Všichni mohli dostat právo migrovat do veřejnoprávního fondu, vše se dalo dodělat.
Včerejší rozhodnutí vlády je omyl. Velký a vyhnutelný omyl. Zaplatíme, ale nechci se s tím tak jednoduše ztotožnit. Ohne mich, bitte.
Čtěte také:
Změnilo se úplně všechno až na geografii
