Obchodování s povolenkami za vypouštěné emise oxidu uhličitého prý nikoho nezajímá. Lidem stále uniká, že každý z nás, každá firma za povolenky přinejmenším při hrazení poplatku za elektřinu tvrdě platí. A to přesto, že české elektrárny dostávají příděl povolenek zdarma. Náš majoritní výrobce elektřiny ČEZ si čas od času provede zkušební prodej povolenek v aukci a získanou virtuální cenu uplatňuje v poplatcích za kilowatthodinu. Čarodějnickým, leč legálním způsobem tak přichází ke snovým ziskům.
Neměl by o ně přijít ani v příštím obchodovacím období od roku 2013, kdy výrobci ve většině evropských států budou muset nakupovat povolenky v aukci a jejich cena uplatňovaná v poplatcích za elektřinu bude skutečná. Český Parlament se ke Skupině ČEZ i menším výrobcům elektřiny ovšem ukázal jako velký grand a nadělil jim i pro rok 2013 osmdesát procent povolenek zdarma. Rok od roku se ten podíl sice bude muset postupně snižovat, až roku 2020 zanikne, nicméně elektrárníci si mezitím přijdou na víc než 70 miliard korun. Investovat je ale budou muset do nových technologií vstřícných k životnímu prostředí. Nápad, že se tímto způsobem bude moci financovat i kontroverzní rekonstrukce Prunéřova, jistě nezapadne.
Je zajímavé, že s návrhem na tento dárek našim úspěšným podnikatelům s elektřinou přišli nesmiřitelní předvolební bijci – za ručičku se držící oranžový i modrý exministr průmyslu Milan Urban a Martin Říman. Nepřiznaným režisérem takřka stoprocentně úspěšného představení ve sněmovně i v senátu byl zřejmě Martin Roman, šéf společnosti ČEZ. Prosazení nečekaného přílepku ke zcela nepatřičnému zákonu prošlo jako nůž máslem.
Jenže z popudu Evropské komise se na stolcích poslanců ocitla novela českého zákona o podmínkách obchodování s emisemi. V souladu s předchozími dohodami je třeba zpoplatnit i emise z evropského leteckého provozu, i když tvoří jen kolem tří procent všech emisí způsobených lidmi. A tak se nabídla příležitost zakomponovat darovací přílepek přímo do odpovídajícího zákona. Opět prošel Parlamentem hladce.
Veto prezidenta Václava Klause pak bylo velkým překvapením. Nezamítl však zákon proto, že kvůli němu přijde rozvrzaný státní rozpočet o 70 miliard. Ale ze strachu o českou suverenitu, neboť Parlament je dle něj pouhým „hlasovacím strojem“. Přitom tato charakteristika nebyla vztažena k politicky různobarevné jednotě při podpoře zájmů firmy ČEZ, ale vůči loajalitě poslanců a senátorů ke společné, po exekutivní linii předem dohodnuté evropské legislativě. V souladu se svým dříve už mnohokrát prosazovaným osobním názorem zaútočil i na „doktrínu nutného snižování produkce CO2“.
Nová ministryně životního prostředí Rut Bízková se vůči prezidentskému vetu postavila velmi hrdinně a se vším všudy ho věcnou argumentací odmítla. O to víc překvapilo vystoupení exministra, poslance Martina Bursíka. Místo očekávaného radikálního odmítnutí se za prezidentovo veto postavil. Ne snad, že by se s Klausovými vývody ztotožňoval, ale navrhoval využít veta k odstoupení od rozdávání povolenek a výnos z prodeje zachovat státu. Jenže „hlasovací stroj“, léta dobře promazávaný společností ČEZ, ho nemilosrdně převálcoval i s hrstkou stejně smýšlejících poslanců. Prezidentovo veto padlo.
I k leteckým dopravcům, kteří s počítáním emisí začínají, je zákon vstřícný. Nakupovat budou muset jen patnáct procent povolenek, ostatní dostanou. To by se nemuselo ani promítnout do ceny přepravy. Zato u elektřiny budeme s posvěcením sněmovny platit dál za pouhé virtuální povolenky.
