Atomový zákon
Očekávaný střet mezi jadernou lobby a navrhovateli novely, usilující o demokratizaci atomového zákona, v Senátu nenastal. Senátoři nenalezli odvahu rozhodovat, zda obce a občané mohou mluvit do toho, že budou mít nejméně na půl století za humny jadernou elektrárnu nebo na 90 tisíc let pod vesnicí uloženo radioaktivní vyhořelé palivo. Dosud to při schvalování jaderných zařízení chodí jako v carské gubernii. Jediným účastníkem řízení je žadatel, jediným rozhodčím všemocný státní úředník. Starosta se může dívat z okna.
Teprve až se ti dva vyvolení dohodnou, nastává normální stavební řízení, v němž si starosta jménem občanů může zahřímat, jakou barvu bude mít střecha budovy. Klíčové otázky vhodnosti výběru lokality a bezpečnosti jaderného zařízení se v tomto řízení už neřeší.
Z čerstvého rozhodnutí Senátu se projednávání novely odkládá a nenormální situace se prodlužuje o další rok. Bohužel se týká i probíhajícího geologického průzkumu pro hlubinné jaderné úložiště. Marně se starostové třiceti sedmi záměrem potrefených měst a obcí domáhali podpory senátorů, aby do toho díky novele mohli mluvit. Není vytvořen prostor pro jednání a hledání schůdných kompromisů. Nálady ve vytypovaných územích jsou už natolik rozjitřené, že průzkumné těžařské práce zřejmě budou moci začít jen za policejními kordony.
Občana v sousedství jaderného zařízení totiž podle současného atomového zákona nic dobrého nečeká. Jeho provozovatel má při případné havárii odpovědnost jen do šesti miliard korun. Ve všem, co je navíc, mají okolní podnikatelé a občané smůlu. Protože i stát má jen povinnost dorovnat šestimiliardovou ztrátu, není-li provozovatel solventní. V aktualizované Vídeňské úmluvě stojí, že by záruka měla být minimálně dvojnásobná, revidovaná Pařížská úmluva dokonce chystá hranici na 22 miliardách. To by měla novela upravit.
Také náhrada za porušení zdraví vlivem jaderného zařízení, zejména při havárii, je limitována pouze deseti lety, přičemž nemoci z ozáření se zákeřně projeví i po delším období. Neřeší se ani kompenzace občanům za omezené životní podmínky ve stínu jaderných provozů. Jestli něco může pomoci vybudovat úložiště pro vyhořelé palivo, bez nějž se na nastoupené jaderné cestě neobejdeme, pak je to jen polidštění tohoto „carského“ zákona.
Ani přijetím novely po roce však neztratí základní chybu. Stát povoluje něco, za co nenese plnou odpovědnost, a provozovatel atomové elektrány je zvýhodněn před ostatními výrobci, kteří musejí za škody ručit v plném rozsahu.