Jedním z mála receptů, které zabírají na podzimní trudnomyslnost, je dobré jídlo. Viděno zpoza prostřeného stolu, má podzim přece jen něco do sebe. Přichází totiž čas lanýžů. Tahle zvláštní houba - „voňavá brambora“, jak se mnohdy říká pro její základní vlastnosti - dokáže vdechnout pokrmům svérázné vůně a chutě, podle mnohých neopakovatelné.
V čem tkví kouzlo, pro které se gurmeti každoročně těší s předvánoční nedočkavostí dítěte na čas, kdy „houbaři“ vyženou své prasnice (to v Perigordu) nebo psy (v Piemontu), aby v hloubce až půlmetrové „vyčuchali“ lahůdku, po které se utloukají tisíce labužníků?
Ač existuje na světě na padesát druhů lanýžů a všechny jsou jedlé, nejvyhledávanější jsou dva. Za názvy Tuber Melanosporum, což je lanýž černý, perigordský, nebo Tuber magnatum Pico, čili ten bílý z Piemontu, se skrývá houba, která napohled neslibuje nic mimořádného. Teprve omamující vůně, ostrá, vyzývavá, všepodmaňující, napoví, jak asi dokáže pár tenkých plátků ozvláštnit a vyzvednout ten který pokrm. Rurální, rašelinové aroma vykouzlí například z „prostého“ rizota lahůdku, po které se utloukají davy milovníků těch nejlepších pokrmů. Jedinečnost této gastronomické lahůdky je natolik exotická, že v její sezoně, kdy se otevírají trhy, potom kuchaři hodní toho jména zajíždějí do míst, kde jsou lanýže doma, a osobně velmi pečlivě vybírají podle svých zkušeností pro svou kuchyni ty nejlepší.
Ještě jedna vlastnost je těmto houbám připisovaná: mají prý znatelné afrodiziakální vlastnosti. A na trhu je seženete za cenu tří až pěti tisíc eur za kilogram - podle kvality a množství úrody.
