Může se stát, že Barack Obama zklame své četné obdivovatele
Okamžiky slávy a pravdy se liší. První je časem slibů, druhý pak dluhů. Pro Baracka Obamu nastává okamžik pravdy až nyní. Slíbil všem všechno. A kdyby to měl splnit, byl by to nový zázrak v Káni galilejské, v níž Ježíš nasytil pěti chleby pět tisíc věřících. Obama nejspíše bude muset hledat objektivní důvody, proč to či ono nejde a zbytek jde šejdrem. Naděje, jak známo, je odročené rozčarování. Měl slíbit to, co Spojené státy americké budou skutečně potřebovat – krev, pot a slzy. Jenže to by nebyl zvolen. Obama však zvolen byl a britský deník The Financial Times, který mu nepokrytě držel palce i u nohou, konstatuje: „Vzhledem k takovým neodvratným hrozbám, jako jsou protekcionistické nálady mezi členy jeho vlastní Demokratické strany v americkém Kongresu, zpomalení nebo recese hospodářství, a k vyhlídkám na chaotický úprk z Iráku v kombinaci s eskalací afghánské války se zdá Obama odsouzen k tomu, aby hluboce zklamal své četné obdivovatele.“
Neřešitelné problémy
Ve světě se rozhostilo velké nadšení. Leč sbor oslavných hlasů je podezřele pestrý. Když dva říkají totéž, nebývá to totéž. Má nadšení Huga Cháveze společný jmenovatel s oním liberální bostonské profesury? Kryje se opravdu dokonale očekávání židovských voličů z New Jersey s oním íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda? Vladimir Putin tuhle vyjádřil přesvědčení, že Spojené státy americké jsou na odchodu ze světové scény. Změnil snad názor, když si nyní pochvaluje zvolení Baracka Obamy? Doufá v to, že první afroamerický prezident tento proces zastaví, nebo uspíší? Někoho z oněch četných nadšenců bude muset nový prezident brzy zklamat. A snadno se může stát, že je zklame rovnou všechny. Nevím, proč si lidé, a to i chytří, myslí, že každý problém je řešitelný – jen chtít. Dějiny se hemží neřešitelnými dobovými problémy. Afghánské tažení, které je Obamovi sympatičtější než irácké, lze asi vyzobnout jako rozinku v rámci předvolební kampaně. Jaká však bude koncovka této partie? Válku proti Tálibánu podporuje 76 procent Američanů. Ale jen 43 procent Evropanů je stejného mínění. Jakými argumenty chce Obama přesvědčit tři čtvrtiny Bundestagu nebo polovinu české Poslanecké sněmovny, že bude třeba nasadit více evropských životů do tohoto nejistého podniku? Od ledna příštího roku počet mrtvých půjde na jeho vrub a bude bedlivě srovnáván s množstvím Bushových křížů na Arlingtonském hřbitově. Dokonce vyhranou válku lze dodatečně prohrát. Rodiče amerických vojáků padlých v Iráku budou napjatě sledovat, zda nový prezident ukvapenými kroky neučiní jejich oběť marnou.
Dobrý příklad
Obama záhy sezná, že navzdory předsevzetí se s každým domluvit nelze. Představa, že ve světě těhotném mnoha konflikty to vždy jde po dobrém, je čirou šalbou. Sám tvrdí, že na úkor amerických zájmů jednat nebude. Nezbývá než se domnívat, že nepůjde-li to s přesvědčováním nepřátel po dobrém, bude muset něco přehodnotit ve vlastním světonázoru. Třeba se mu to i povede. Během předvolební kampaně dokázal, že mu jeho mimořádné ohebnosti může závidět leckterý hadí muž. Možná že se jednou vyškolí natolik, že svými postoji bude připomínat poraženého Johna McCaina. Pak nejednoho jistě napadne, že si to drahé školení USA mohly odpustit.
Dlouhá volební noc ukázala, že Spojené státy americké nejsou vyprázdněným symbolem demokracie, ale jejím živoucím teplokrevným zhmotněním. Když McCain gratuloval rivalovi k vítězství, nalezl slova, která odzbrojují rytířskou šlechetností: „Žádám všechny Američany, kteří mě podporovali, aby spolu se mnou příštímu prezidentovi nejen pogratulovali, ale i nabídli svou dobrou vůli a připravenost hledat cesty k nutným kompromisům. K překlenutí rozdílů mezi námi, abychom společným úsilím mohli obnovit prosperitu naší země a spolehlivě ji ochránit v dnešním nebezpečném světě. Bojovali jsme srdnatě. I když jsme neuspěli, moje prohra se nesmí stát prohrou vás všech.“
Kdo chce vidět rozdíl mezi kultivovanou politikou a její karikaturou, nechť si vzpomene na vzdorný betlém poražených z posledních českých parlamentních voleb.
