Rozhodnutí Ústavního soudu o volebním zákonu podstatným způsobem proměnilo českou politickou scénu. Čtyřkoalicí ovládaný Senát je pánem situace. Poslanecká sněmovna do něj musí během nadcházejících dvanácti měsíců poslat takový zákon, jaký se bude čtyřkoalici zamlouvat. Jinak se sněmovna rozpouští bez náhrady a dvě stovky poslanců jsou na dlažbě. Nehledě na to, že země by se ocitla v neřešitelné ústavní krizi. Samotný Senát totiž také nemůže schválit volební zákon bez sněmovny, a tak by se stal jedinou parlamentní komorou. Jenže tato komora má značná omezení. Například vůbec neprojednává státní rozpočet. Je zjevné, že kompromisní podoba volebních pravidel se musí najít i v našich podmínkách permanentní studené mezistranické války.
Pod tímto tlakem je definitivní rozpad spojenectví ČSSD a ODS fakticky nevyhnutelný. Někdo musí čtyřce ustoupit. První na řadě je samozřejmě vládní sociální demokracie, které se zákon vynucený ODS od počátku nezamlouvá. Jenže posun ke čtyřkoalici bude stranu, jak je z posledních událostí třeba kolem České televize zjevné, vnitřně štěpit. A to zrovna v době, kdy si vybírá nového vůdce.
ODS si samozřejmě může dělat naděje a znovu zdůrazňovat svou programovou spřízněnost se stranami čtyřkoalice. Odvolávat se na slibně se rozvíjející spolupráci v krajích. Jenže pokud by čtyřkoaliční předáci na tohle lákání chtěli slyšet, chovali by se jako Červená Karkulka dávající umělé dýchání z úst do úst vlkovi, z jehož břicha ji před okamžikem vyřízl myslivec, ergo kladívko Ústavní soud. Občanští demokraté však musí být velmi znepokojeni už předvolebním sbližováním svého úhlavního nepřítele a ČSSD. Mohlo by to znamenat jejich povolební odchod do opozice, a to už rozhodně nesmluvní. Volební zákon, který jim měl zaručit podíl na moci na věčné časy a nikdy jinak, se tak stal pletivem, do něhož se sami zamotali a postavili na kraj Orlické přehrady.
Čtyřkoaličníci nyní mohou předvést své politické schopnosti, kterým se jejich oposmluvní soupeři často právem posmívají. První schůzky proběhnou již v tomto týdnu. Každopádně nastává čas licitací, na jejichž konci musí být kompromis a jejichž součástí nemusí být vždy pouze ustanovení volebního zákona. V jeho případě půjde o kompromis minimální. Volebních krajů bude jen čtrnáct, přepočítávání hlasů na mandáty se zmírní, čtyřka samozřejmě vynuluje dvacetiprocentní klauzuli pro čtyřkoalice. A tak posun k většinovému systému při volbách poslanců zmizí v propadlišti dějin a odlišnost od volebních pravidel z roku 1998 nebude určitě příliš podstatná. Nejspíše to ale nebude definitivní. Vždyť i čtyřkoalice ještě před posledními volbami volala po většinovém volebním systému. Po pravdě řečeno dosáhnout situace, kdy ve volbách vznikají silné vlády, je jistě žádoucí. Možná by právě podoba budoucího volebního systému měla být i součástí programů, s nimiž se strany půjdou příští rok ucházet o voliče. Nicméně pokusy prosadit účelové modely vedoucí k oslabení a likvidaci konkurenta jsou v naší politické reprezentaci zakotveny velmi pevně. Naděje, že výrok Ústavního soudu něco změní v zákulisních a podpásových technikách české politiky, je s největší pravděpodobností marná.
