Globalizace ocelářského průmyslu
Ocelářský průmysl zatím zůstával poněkud stranou globalizačních trendů, zatímco s fúzemi a akvizicemi například v automobilovém či ropném průmyslu se loni roztrhl pytel. Odborníci však naznačují, že i ocelářství velké fúze čekají.
Prvních deset největších světových výrobců vyrobilo v roce 1998 celkem 168,7 milionu tun surové oceli. Navzdory hospodářské krizi v Asii a v některých dalších regionech to bylo o 2,6 procenta více než v předchozím roce. Pozoruhodné je však to, že na dvacet největších oceláren připadalo jen 261 milionů tun oceli, což znamená, že top dvacítka dodává na trh pouze třetinu celosvětové výroby (loni 775 milionů tun). Je evidentní, že ocelářský průmysl dosud jen sporadicky využil možnosti, pokud jde o globalizaci. Jen málo větších oceláren dosud své pozice na světovém trhu posílilo spojením s jinou a polepšilo si na světovém žebříčku největších producentů oceli. Důvody, proč je ocelářský průmysl méně koncentrovaný než jiná odvětví, jsou minimálně dva. Jak pro týdeník EURO uvedl generální ředitel zastoupení rakouské ocelárny Voest Alpine Stahl v ČR Georg Heckmann, je to především jeho strategický význam. Ocelárny byly ve světě dlouho státní, neboť ocel je v každé zemi velmi důležitým materiálem - od strojírenství přes stavebnictví až po zbrojní průmysl. Další důvod je sociální - toto odvětví citelně ovlivňuje zaměstnanost, a tedy sociální smír. Proto se ve většině zemí s jeho privatizací váhalo. Nedošlo zatím ani k větší globalizaci, která šetří náklady (často ale také díky reorganizaci a propouštění zaměstnanců). Všechny další důvody jsou podle Heckmanna ekonomické.
Top firem je letos méně Na seznamu největších světových oceláren se letos objevilo celkem devadesát pět firem, které splňují podmínku vyrobit ročně minimálně dva miliony tun surové oceli (z toho dvě z České republiky - viz dále). Tento počet je o šest firem nižší, nežli tomu bylo vloni. Pořadí, které nedávno publikoval odborný časopis Metal Bulletin, uvádí největší výrobce na základě výsledků za loňský rok. Nově se do něj letos dostaly například čínské firmy Tianjin Metallurgical a Shanghai Metallurgical Holding a ocitla se v něm (po potížích s produkcí v roce 1997) znovu také americká firma Wheeling-Pittsburgh Steel. Kvůli výrobním potížím se naopak mezi top firmami oboru již neobjevuje několik oceláren, které tam loni patřily. Jsou to například Geneva Steel nebo ruský Kuzněck. Některé zmizely proto, že přestaly samostatně existovat - například španělská Aceralia nebo americká Inland Steel.
Fúze a akvizice mění žebříček Nejpozoruhodnější posun v žebříčku se odehrál na prvních dvou místech a je paradoxem, že v době, kdy celý svět pocítil dopad hospodářské krize v Asii, se na nejvyšší příčku probojovala firma právě z tohoto postiženého regionu - jihokorejská Pohang Iron & Steel (Posco). Předběhla svého největšího rivala, japonskou Nippon Steel. Změny v pozicích obou výrobců oceli byly způsobeny tím, že Japonci redukovali loni výrobu oceli kvůli krizi v regionu více než Korejci. Firma Posco ji snížila o 3,3 procenta na 25,57 milionu tun, zatímco Nippon Steel o plných 10,6 procenta na 24,07 milionu tun. Lucemburská skupina Arbed zase postoupila ze sedmého místa na třetí, když se rozšířila o dva španělské producenty Aceralia a Aristain. Pokud by se bylo úspěšně dokončilo plánované převzetí druhé největší německé ocelárny Salzgitter (s výrobou 4,73 milionu tun), mohla by Arbed dokonce konkurovat asijským obrům a dostat se mezi prvních deset světových oceláren (jednání o fúzi se Salzgitterem minulý týden ztroskotala). Není rovněž vyloučeno, že se mezi přední výrobce brzy dostane také francouzský Usinor, jakmile formálně dokončí převzetí belgické ocelárny Cockerill Sambre, která už spolkla německou ocelárnu Eko Stahl. Usinoru by se tak podařilo zvýšit celkově výrobu asi na 23 milionů tun ročně. Eko Stahl totiž patří k nejmodernějším výrobcům oceli ve východní části Německa a má dobré předpoklady dodávat ocelové plechy nejen německému automobilovému průmyslu, ale také expandovat na středoevropský trh. Francouzsko-belgická dohoda čeká jen na schválení Evropské komise a Usinor okamžitě po jejím schválení hodlá zvýšit výrobní kapacitu Eko Stahl z nynějších 900 tisíc tun na dva miliony tun ročně. Převzetí ocelárny Cockerill Sambre je dosud nejvážnějším strategickým krokem Francouzů, i když to v loňském roce nebyl jediný projev jejich kapitálové expanze v Evropě i mimo ni. K jejím větším transakcím patří i navýšení podílu v Asii v thajské huti Thainox (na 61 procent), úplné převzetí jedné menší americké ocelárny a částečný nákup brazilských firem Acesita (35 procent) a CST (Companhia Siderurgica de Tubarao). Aktivity Francouzů byly podle pozorovatelů jakousi odpovědí na stále výraznější světový trend hlavního zákazníka oceláren - automobilového průmyslu. Ten se snaží soustředit své nákupy ocelových plechů v nejbližších ocelárnách. Usinor se již v tomto duchu zařídil a podepsal kontrakty s francouzskými firmami Renault a Peugeot, jež mají své závody v Brazílii. Se ztrátou svých pozic se musely naopak vyrovnat některé hvězdy první desítky výrobců oceli jako British Steel a německý Thyssen Krupp. Bývalá britská jednička klesla na světovém žebříčku ze čtvrtého na šesté místo (čtvrté uvolnila rovněž britské firmě LNM Group, loni desáté v pořadí) a doma přišla o prvenství, když se její produkce oceli snížila na 16,3 milionu tun ročně. Ztrátu její pozice nezpůsobil jen pokles výroby. Bylo to i další rozšíření britské skupiny LNM (Lakshmi N. Mittal), která převzala za 1,43 miliardy USD pátého největšího amerického výrobce oceli Inland Steel, a její celková produkce tak vzrostla na 17,2 milionu tun. Se svým třetím místem se musel zase rozloučit německý Thyssen Krupp Stahl. Příčinou byl prodej dvou jeho závodů - Nedstaal v Nizozemsku a Ruhrort v Německu. Jeho výroba se snížila o patnáct procent ze 17,4 milionu tun na 14,8 milionu tun a na světovém žebříčku předních oceláren se umístil až na sedmém místě. Ostatní z první desítky - francouzský Usinor, italská Riva, japonská NKK a americká US Steel - změnily své předchozí pozice jen nepatrně.
Globalizační štika Pomalu se probouzející globalizaci v ocelářství je nejlépe vidět na seskupení LNM Group se sídlem v Londýně. Vlajkovou lodí je v něm Ispat International (nyní zvětšená o Inland Steel) a dále ho tvoří Ispat Karmet z Kazachstánu a Ispat Indo z Indonésie. Toto seskupení plánuje zvýšit výrobu až o jeden milion tun ročně. Odborníci považují právě Ispat International za motor, který rozjíždí globalizaci světového ocelářského průmyslu. Firma Ispat International vlastní kromě podniků v Evropě a USA také závody v Kanadě, Mexiku a na Trinidadu. Je známo, že v její zájmové sféře jsou také další ocelárny v západní i východní Evropě. Momentálně jedná s Poláky o vstupu do jejich největší ocelárny Sendzimira, pro kterou se hledá již delší dobu zahraniční investor. Jak napsal polský list Rynki zagraniczne, je také jedním ze zájemců o vstup do Východoslovenských železáren v Košicích.
Devatenáct z Východu Do seznamu devadesáti pěti největších výrobců oceli na světě se sice dostalo devatenáct oceláren z postkomunistických zemí, ale většina z nich se menší výrobou posunula na nižší příčky pomyslného žebříčku. K největším postkomunistickým ocelárnám patří ruské kombináty Severstal s produkcí 8,51 milionu tun (klesl ze čtrnácté na devatenáctou příčku a Magnitogorsk s výrobou 7,7 milionu tun (spadl z 22. na 23. příčku). Na stejném 26. místě zůstal ruský Novolipeck, jehož dodávky oceli se snížily na 6,59 ze 7,4 milionu tun. Z této skupiny bývalých socialistických výrobců se posunul výše pouze jediný, a to rumunský Sidex, díky mírně vyšší produkci se dostal na 36. pozici. Za ním se umístila ukrajinská ocelárna Krivorožstal a Mariupol, dále polská Huta Katowice, která loni dodala na trh 4,13 milionu tun oceli, a Huta Sendzimira s 2,2 milionu tun. Slovenské VSŽ zaujaly s výrobou 3,18 milionu tun 59. místo, česká Nová Huť s produkcí 2,80 milionu tun 69. místo a Třinecké železárny s výrobou 2,22 milionu tun jsou na 88. místě. Letošní vyhlídky Poptávka po oceli v členských zemí OECD v letošním roce klesne podle nejnovější prognózy jejího výboru pro ocel o dvě procenta. Pro producenty bude prý letošní první pololetí ještě těžké, ale ve druhé polovině roku má začít spotřeba oceli pozvolna růst, což by samozřejmě výrobci přivítali. OECD předpovídá, že země EU a USA budou letos méně dovážet. Jejich dovozy zeslábnou především kvůli poklesu světových cen oceli na úroveň, při které se vývozcům nevyplatí na trh obou regionů dodávat, ale také proto, že spotřeba oceli v USA a v EU v porovnání s loňskem letos zeslábne. Zvýšení spotřeby oceli se naopak letos očekává v Jižní Koreji, Japonsku a jihovýchodní Asii, což je dobrá zpráva jak pro tamní ocelárny, tak pro zahraniční exportéry. Naopak rovněž očekávaný růst spotřeby ocelářských výrobků v Rusku (na čtrnáct milionů tun) asi nikomu příliš neprospěje. Nezabrání totiž ruským vývozcům nadále exportovat maximum produkce, protože nutně potřebují devizy. Spolu s narůstajícím ukrajinským exportem na evropský trh to bude nejspíše tlačit ceny oceli dolů. Pokud jde o výrobní kapacity oceláren, k jejich největšímu snížení dojde podle odborníků OECD v zemích EU a v USA. Přírůstky naopak zaznamenají Japonsko, Jižní Korea, Turecko. V asijském regionu budou uvedeny kapacity naplánované ještě v době hospodářského boomu a odložené během krize. Za pozornost stojí i rozvoj výroby na Blízkém východě, kde odborníci počítají do roku 2000 s přírůstkem produkce oceli z loňských 16,2 milionu tun na 23,7 milionu tun a jmenují přitom hlavně Írán, Egypt a Saúdskou Arábii. Na růstu světové produkce oceli se podílí citelně také Čína. I přes zmírnění tempa ekonomického rozvoje se má její ocelářský potenciál do konce roku 2000 zvětšit o sedm milionů tun. Prognóza OECD uvádí také více než sedmiprocentní nárůst potenciálu v Latinské Americe a Africe a dvouprocentní zvýšení ve střední Evropě.
Restrikce stále na stole Růst spotřeby oceli ve světě by nejenže udělal radost výrobcům, ale také by pomohl odstranit dosavadní konflikty ve světovém obchodě hutnickými výrobky, jako jsou nejrůznější nařčení exportérů z dumpingu, volání domácích výrobců po ochraně národního trhu a uvalování sankcí na dovozce. Západoevropští výrobci oceli sdružení ve skupině Eurofer letos v březnu opět podali stížnost na dumpingový dovoz takzvaných kvarto plechů z Ruska, Makedonie, Číny a Indie. Eurofer požadoval, aby na tyto dovozy byla co nejdříve uvalena předběžná antidumpingová cla. Podle Euroferu se dovoz ocelových plechů do Evropské unie z těchto čtyř zemí zvýšil loni o 64 procent, což prý evropským producentům způsobilo vážné škody. Eurofer si od loňska opakovaně stěžuje na prudký růst dovozu různých druhů oceli, způsobený finančními krizemi v Asii a Rusku. Podle prohlášení této skupiny se v roce 1998 celkově dovezlo do zemí EU o padesát procent oceli více než v roce 1997. Protekcionistické nálady narostly i v USA. Sněmovna reprezentantů na popud amerických ocelářských odborů již dokonce schválila zákon, podle něhož by měl být dovoz oceli do USA omezen na úroveň před rokem 1997, ale ještě má rozhodnout Senát. Ale i kdyby ho schválil, prezident Clinton prohlásil, že jej bude vetovat, protože je v rozporu s pravidly Světové obchodní organizace (WTO). Hlavním terčem amerických antidumpingových opatření jsou Japonsko, Rusko a Brazílie. Japonci ovšem už naznačili, že si budou stěžovat u WTO.
