Sankce dnes nehrozí, Fico se může cítit bezpečně
PRAHA (žiž) - Když v rakouské vládě poprvé zasedli Svobodní Jörga Haidera, další země Evropské unie přišly se sankcemi. Vstup radikálních stran do polského kabinetu už Evropa brala klidněji. Možná se začala smiřovat se skutečností, že politické spektrum zemí EU je zvláště po přijetí nováčků ze střední Evropy mnohem rozmanitější, než se mohlo zdát. Když vítěz slovenských voleb Róbert Fico nyní zahajuje koaliční spolupráci s hnutím Vladimíra Mečiara a nacionalisty Jána Sloty, může se cítit relativně bezpečně. Kdo by nyní zaváděl sankce, které bývají tak kontraproduktivní?
Obavy z nové vlády nicméně zůstanou velké i v zahraničí. Dřívější výroky Jána Sloty o tom, jak potáhne na Budapešť, dnes cituje kdekdo. Ačkoliv jsou samy o sobě zcela absurdní a ani sám Slota je nemohl myslet vážně, jsou také jasným důkazem, že Slovenská národní strana je schopna nebezpečných provokací vůči početné maďarské menšině. Zvýšené napětí mezi částí Slováků a Maďary by bylo pro zemi tragédií. Další hrozba, za kterou bývá označováno ohrožení ekonomických reforem bývalé vlády Mikuláše Dzurindy, je proti tomu legrace. Fico bude muset nacionalisty držet na uzdě. Rozvážní evropští sociální demokraté vzali před časem jeho stranu Smer mezi sebe, i když mnohé nasvědčovalo tomu, že Fico je spíše zastáncem radikálnějšího levicového proudu. Zřejmě mu pomohl úpadek někdejší seriózní demokratické levice Petera Weisse, který se do evropských salonů hodil mnohem více. Pro mnohé slovenské voliče však zřejmě byl seriózní až příliš. U Róberta Fica lze ovšem přinejmenším očekávat snahu své evropské socialistické spojence nijak zvlášť nepopuzovat. Nacionalisté by měli mít ve vládě omezené pole působnosti.
Ficovi rozhodně nebudou fandit ekonomové, komentátoři a politici, kteří leckdy nekriticky příznivě přijali reformy Ivana Mikloše, Dzurindova blízkého spolupracovníka. Tím se však příští premiér příliš trápit nemusí. Ačkoliv bylo Slovensko označováno za středoevropského tygra, spousta lidí na Slovensku i v zahraničí o reformní cestě spojené s rovnou daní také hodně pochybovala. Dzurindova vláda mohla poukázat na některé nesporné úspěchy, podařilo se jí kupříkladu přilákat zahraniční investice v nebývalém objemu. Jsou tu ale i evidentní neúspěchy, které vedly k volební porážce dosavadní koalice. Buď ony reformy zase nebyly pro většinu Slováků až tak výhodné, nebo vláda nedokázala občany přesvědčit o jejich skutečném přínosu. Záleží na úhlu pohledu. Ať tak či onak, politická změna je logická.
Klíčové jsou nyní dvě otázky. Do jaké míry jsou dřívější reformy nezvratné? A co všechno bude chtít Fico se svými lidmi změnit? Slovensko už kupříkladu vstoupilo do evropského mechanismu směnných kurzů a na rozdíl od Česka je v čekárně na společnou měnu euro. Pro novou vládu by bylo velmi riskantní na tom něco měnit. Podobné to může nakonec být i s daněmi. Rovná daň v dnešní podobě zřejmě nepřežije, ale změny nemusejí být vždy naprosto převratné. Spíše než revolucionářů se Slovensko může dočkat reformátorů reforem. Snad.
