Vláda bude spíše chtít ústupky než výpověď smlouvy
Projekt, který nestojí za to, aby byl realizován, nestojí za to, aby byl realizován dobře. Tenhle Murphyho zákon platí pro dálnici D 47 zřejmě beze zbytku. Dnes je již jasné, že k zajištění kvalitní dopravní obslužnosti ostravského regionu by momentálně stačila dokončená modernizace rychlostní silnice R 48. Ta spojuje všechna podstatná sídla v regionu. Do budoucna by bylo možné její kapacitu rozšiřovat na základě rostoucích potřeb a k tomu dostavět třeba kvalitní spojení ve směru do Opavy. R 48 považuje za prioritu i Evropská komise, která se na její rekonstrukci podílela a s neskrývanou nelibostí hledí na ostravskou dálnici. Financování posledního úseku rekonstrukce R 48 se z těchto důvodů dokonce trochu zaseklo. V Bruselu chtějí vědět, zda nevyhazují peníze oknem, když se Češi snaží stavět hned vedle dálnici ať to stojí co to stojí.
Když už vzhledem k zájmům regionálních funkcionářů nebyla respektována ekonomická kritéria, šlo asi těžko dosáhnout toho, aby platila pravidla další. Například to, že uzavřít kontrakt je možné až potom, co je stavba připravena. Tedy v době kdy existují alespoň územní rozhodnutí a jsou vykoupeny pozemky, když už není vydáno stavební povolení. Ani dnes nejsou na stole územní rozhodnutí pro důležité úseky dálnice D 47 a o výkupu pozemků se vyprávějí legendy. Bude to hezké sledovat, jak soukromí vlastníci budou vyjednávat se státem o ceně pozemku, když státního úředníka bude tlačit čas, protože zpoždění při výkupu znamená i zpoždění stavby a závazek státu zaplatit vzniklé škody. Určitě by bylo v této souvislosti zajímavé znát vlastníky pozemků na trase dálnice a jejich příbuzenské vztahy.
Když k tomu přidáme obvykle dobře organizovaný odpor ekologů proti stavbě, může se stát, že se ještě ani nezačne stavět a stát už bude platit horentní sumy.
A vize, že stavba dálnice přinese do regionu tolik potřebná pracovní místa? Ve smlouvě je skutečně ustanovení, že osmdesát procent pracovníků bude tuzemských. Má to ale háček v podobě podmínky, že musí být levnější než pracovníci z jiné členské země Evropské unie. Hezká podmínka pro stavbu, které bude vznikat převážně v době, kdy členskými státy budou například Slovensko, Polsko a pobaltské země.
Smlouva má zkrátka mnoho úskalí, i když asi největším je finanční model, který nebyl zveřejněn. Přestože poradcem státu byla renomovaná společnost PricewaterhouseCoopers, určitě by neškodil nezávislý audit. Zvláště, když jde o částku přesahující cenu Temelína a oponenti tvrdí, že mezi cenou, za níž je schopen dálnici postavit stát, a tím, co nabízí soukromý investor, je takový rozdíl, že českému daňovému poplatníkovi přijetím nabídky mezinárodního konsorcia vzniká škoda srovnatelná s loňskými povodněmi.
Od všech těchto diskusí mohlo jak investora, tedy společnost Housing & Construction, i stát zastupovaný ministerstvem dopravy, ochránit výběrové řízení. Obě strany se dnes zaklínají tím, že nikdo jiný neměl zájem, ale faktem je, že kde není poptávka, nevzniká ani nabídka. Zkušenosti z těchto projektů jednoznačně ukazují, že podmínkou úspěchu je právě dobře zorganizovaný tendr. A pokud investorům chyběl koncesní zákon, bylo na místě ho připravit a protáhnout Parlamentem. Nestalo se a dnes je zbytečné vyčítat H&C, že v této situaci, kdy se státní orgány chovaly jako zaběhlé ovce v černém lese, usiloval o maximální výsledek pro své akcionáře.
A tak se znovu vyjednává. Pro stát pracují špičkoví advokáti se zkušenostmi z podobných projektů v zahraničí. Připravují se dodatky a vylepšení ke smlouvě. Jenže strach z finančního modelu, který má být součástí dohod, jejichž schválení je na programu v půli března, je velmi silný. Údaje jistě přes veškeré úsilí nezůstanou utajeny a je zřejmé, že závazky, které z nich vyplývají pro český stát, přesahují jeho možnosti. Státní fond dopravní infrastruktury není schopen převzít závazek, že bude po velmi dlouhé období ročně platit od čtyř do šesti miliard korun a možná i mnohem více. A Miloš Zeman, pod jehož masivním tlakem byla dohoda s H&C podepsána, to ze svého důchodu nejspíše rovněž nezaplatí.
Není tajemstvím, že i proto ve vládě existuje názor, že by se smlouva o dálnici měla vypovědět. Dokument předpokládá pro takovou situaci náhradu škody ze strany státu ve výši patnácti milionů eur. Lze se však domnívat, že by společnosti sdružené v konsorciu vymáhaly i další náhrady a vzhledem k dikci smlouvy patrně nikoli neúspěšně. Větší problém však je v tom, že smlouvu schválila sociálně demokratická vláda a další sociálně demokratická vláda by ji měla vypovídat. Takové přiznání vlastní neschopnosti je jen těžko představitelné.
Není divu, že silnější podporu má nyní stanovisko, že je třeba dosáhnout u H&C určitých ústupků, aby náklady na stavbu byly stravitelnější, a za celým průšvihem tak rychle spláchnout. Možná by se ale přece jen měla spláchnout podepsaná smlouva.
