Česká společnost může ze systému profitovat, nesmí jej však zneužit
V posledních letech jsou jednatelé či členové představenstva nejen českých dceřiných společností s mezinárodním zázemím, ale i těch čistě českých firemních skupin stále častěji vyzývaní, aby se zapojili do vnitropodnikových cash poolingových struktur. To znamená, že budou každý den odvádět částky z bankovního účtu dceřiné firmy na centrální mateřské koncernové společnosti nebo sesterské v koncernu. Ty fungují jako banky, aniž by k tomu potřebovaly bankovní licenci – takzvaný zero balancing. Účty se také mohou vést pouze virtuálně, takzvaný notional cash pooling – žádné transfery neprovádějí. Mnoho jednatelů či členů představenstva je v rámci cash poolingu konfrontováno s požadavkem, aby byla mateřské společnosti poskytnuta nejen pasivní práva, nahlížet do bankovních účtů české společnosti, ale i aktivní – například provádět převody z jejích účtů.
Společensko-právní omezení
Cash pooling má opodstatnění. Ve firemní skupině se díky němu dosahuje optimální likvidity, její společnosti získávají při kladném zůstatku vyšší úroky, nebo v případě negativního salda platí nižší. Postupem času odpadly i dřívější problémy v oblasti devizového práva. Z českého hlediska fungují jako brzda jen transakční náklady. V mezinárodním kontextu nechvalně známé vysoké transakční poplatky, v důsledku čehož je notional cash pooling relativně běžný.
Je však třeba dbát na obvyklá společensko-právní omezení. Jednatel či člen představenstva by si tedy měl kvůli vlastní bezpečnosti obstarat v případě jakýchkoli problematických jednání včetně přistoupení k systému cash poolingu písemné pokyny od valné hromady. Pokud by však byly protiprávní, nesmí se jimi řídit. Podmínky by však měly odpovídat arms length principle – pravidlu, dle nějž se úročení musí být na tržní úrovni.
Postihy
Povinnosti jednatele či člena představenstva vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře se řídí zejména dle § 135 odst. 2 ve spojení s § 194 odst. 4 až 7 a § 196a obchodního zákoníku (OZ). Je-li sporné, zda jednatel či člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno. To přirozeně neplatí pouze v případě přistoupení ke cash poolingu. Problémy se obvykle vyskytnou, pokud koncernu dojdou peníze a česká firma vydá finanční prostředky v rámci cash poolingu na nezajištěné půjčky platebně téměř neschopných a v zahraničí prakticky nedosažitelných sesterských společností nebo matky. Nebude-li český jednatel či člen představenstva pečlivě dohlížet na vývoj obchodů v rámci skupiny, požadovat nazpět vydané peníze nebo vyžadovat zajištění, vystavuje se nejen občanskoprávním, ale i trestněprávním postihům. Podaří se mu tím však efektivně urychlit ekonomickou katastrofu skupiny, což mu v období krize přinese ztrátu pozice.
Pokud jednatel či člen představenstva udělí třetí osobě neomezenou plnou moc k výběru finančních prostředků, nejedná v zájmu své společnosti, ale třetí osoby. V důsledku neomezeného a nekontrolovatelného výběru finančních prostředků se firma může dostat do úpadku, což s sebou nese neomezenou odpovědnost statutárního orgánu vůči společnosti a následně i jejím věřitelům. Aktivní dispoziční práva k bankovním účtům by proto měla být poskytovaná osobám mimo skupinu obezřetně. Dispoziční rámec k nim by měl být omezený a účty pravidelně kontrolované.
Zhodnocení situace
Jak tedy jednat s finančním ředitelem ve Frankfurtu nebo v Londýně, který chce přimět k přistoupení ke cash poolingovému systému, ale existují pochybnosti? Po spolehlivé právní analýze navrženého systému – například, zda lze s prostředky kdykoli disponovat, jaké jsou úrokové sazby či je-li možné v případě potřeby dostat peníze ze systému – je třeba zhodnotit finanční situaci koncernu. Nelze sice jako banky při poskytování půjčky požadovat rozsáhlou dokumentaci, ale přece jen je třeba být o lecčems informován. Smlouvy s financující bankou mohou takový druh dohod zakázat.
Časté argumenty v praxi jsou i transakční náklady a měnová rizika při neustálé konverzi koruny a eura. Pokud je na jednatele či člena představenstva vyvíjen příliš velký tlak, může poukázat na možnou osobní odpovědnost orgánů zahraniční společnosti vyplývající z českého koncernového práva – § 66a OZ –, nebo navrhnout uzavření ovládací smlouvy, čímž je vytvořena společná odpovědnost s mateřskou společností. Pouze v tomto případě může mateřská společnost uplatňovat vliv i k tíži české firmy. Je také možné dosáhnout kompromisu pomocí flexibilnějších platebních lhůt v rámci koncernu, což je v praxi běžné. Česká dceřiná společnost bude stejně jako její sesterské firmy v zahraničí splácet závazky, pokud na to bude mít. Takto však nelze dosáhnout všech předností optimálního cash poolingu.
Obezřetnost je na místě
V konečném důsledku však jednatel nemůže prakticky vzdorovat legitimnímu přání zahraniční mateřské společnosti, nechce-li riskovat odvolání. Navzdory tomu musí právě v těchto neklidných dobách považovat i své koncernové společnosti za běžné dlužníky. Nebude-li se totiž skupině ekonomicky dařit a jednatelova firma se v důsledku insolvence mateřské společnosti dostane do úpadku, bude se on muset vypořádat s insolvenčním správcem a věřiteli jeho společnosti. A nepomůže mu ani slib odškodnění od mateřské společnosti.
Je tedy třeba doporučit velkou obezřetnost statutárních orgánů společnosti při vstupu do systému cash poolingu. A dodat, že i česká společnost může ze systému profitovat, nesmí jej však zneužit.
