Tvrdík a Gross se potýkají s hříchy minulosti
Lustrační téma v minulém týdnu opět zahýbalo českou politikou. Prokázalo se totiž, že v resortu ministerstva obrany působili a dodnes působí bývalí příslušníci komunistické vojenské kontrarozvědky. To se sice tušilo už dříve, ale až teď je z toho skandál: ministr Jaroslav Tvrdík oznámil, že osm osob na pozicích vyžadujících negativní lustrační osvědčení tímto potvrzením sice disponuje, ale neoprávněně. A další takoví lidé působí na méně viditelných místech vojenských struktur. Kdo a proč nad „kontráši v letech 1991 a 1992 vydáním lživých dokumentů roztáhl ochranný deštník, nebo zda šlo jen o lajdáctví, to jsou otázky, na které není jasná odpověď. Prověrky. Vnitro mezitím zjistilo 114 případů nepravdivých negativních osvědčení, všechny se týkaly příslušnosti k vojenské kontrarozvědce. Jak se na ně přišlo a proč to trvalo deset let? Zásluhu na tomto odhalení má zákon o utajovaných skutečnostech, který pro určité posty předepisuje prověrku Národním bezpečnostním úřadem (NBÚ). Na jeho základě musí vnitro i obrana prověřit své lidi na stupně utajení „tajné , „důvěrné a „přísně tajné . Přitom se kromě mnoha dalších skutečností znovu zkoumá spolupráce osoby s civilní nebo vojenskou složkou StB. Jde tedy o jakousi novou, nezávislou kontrolu lustračních výnosů. Šéf NBÚ Tomáš Kadlec pro týdeník EURO uvedl, že jeho úřad při tomto prověřování nepřihlíží k tomu, čím se dotyčná osoba až dosud sama prokazovala. „Nás jejich lustrační osvědčení vůbec nezajímá, neporovnáváme to, říká. NBÚ znovu sám studuje archivní materiály, znovu vstupuje do svazků. A dochází k závěrům, se kterými seznamuje ministerstva. Kadlec uvedl, že jeho úřad již nedal doporučení stovkám uchazečů, ale jen desítkám z nich kvůli aktivní spolupráci s StB. Tvrdík zasahuje. Bylo to tedy ministerstvo obrany, které mohlo jako první nesrovnalost objevit. A upozornit ministerstvo vnitra, že kdysi vydalo chybné glejty. Protože prověrky NBÚ začaly již v roce 1998, je divné, že se lživá osvědčení objevila naráz až nyní. A že vše vyplulo na povrch právě ve chvíli, kdy do křesla šéfa obrany usedl razantní Jaroslav Tvrdík. Nemusí být od věci ani úvaha, zda za náhlým vyrovnáním se s neblahou minulostí nestojí třeba obavy NATO. Aféru odstartoval ministr vnitra Stanislav Gross, když před týdnem přiznal, že byla vydána stovka nepravdivých potvrzení. Následoval ping–pong mezi Grossem a Tvrdíkem, kdo za to může a co s tím. Vnitro teď spěšně kontroluje všech 150 000 osvědčení vydaných ve věci vojenské kontrarozvědky. Obrana se zase dušuje, že zjištěné osoby nemohou škodit, nemají přístup k tajným materiálům NATO a že beztak budou brzy propuštěny. Zatím však nikdo nespočítal, kolik takových lidí v khaki resortu působilo dříve a na jakých místech. A co hůře: kde jsou dnes a v jakých firmách se mohou dostávat k důležitým informacím a pravomocem. Kdo za to může. Tyto úvahy míří k jádru skandálu. Šlo v porevoluční dvouletce 1991/1992 o spiknutí, nebo o nedbalost? A byl–li to komplot, tak čí? Vyhnout se lustracím nemuseli chtít jen estébáci a jejich nadřízení. I nezkušený establishment mohl podléhat pokušení koupit si za punc čistoty loajalitu použitelných profesionálů. Zatímco někdejší federální ministr vnitra Ján Langoš a jeho náměstek Jan Ruml tvrdí, že za chybu odpovídá ministerstvo obrany, když k probíhajícím lustracím nedodalo z archivu vojenské kontrarozvědky včas podklady, tehdejší šéf obrany Luboš Dobrovský to odmítá. Říká, že pokud chyběla dokumentace, nemělo být osvědčení vydáno. Institucionální vina je jasná: chybil ten, kdo lehkomyslně osvědčení vydal, tedy vnitro. To uznal i Gross. Otázkou však je, kdo v té době tahal za nitky „průtahů , „lehkomyslnosti , „chyb a „náhod . Děravá hráz. Osvěžme si paměť. K lapsu by nemohlo dojít, kdyby v lednu 1990 nepřevedla federální vláda archiv vojenské kontrarozvědky z kompetence vnitra (tam zůstal civilní) do kompetence ministerstva obrany, které řídil generál Miroslav Vacek (KSČ). Federální šéf vnitra Richard Sacher se z toho dokonce trochu radoval, jak nyní přiznal MF Dnes. Vinou toho lustrující vnitro vidělo do vojenského archivu jen zprostředkovaně: vše záviselo na lidech komunistického generála. Teprve na podzim 1990 vystřídal Vacka Luboš Dobrovský, pamětníci však tvrdí, že mu kontrarozvědčíci přerůstali přes hlavu. Senátor Jan Ruml pro týdeník EURO uvedl, že na špatná lustrační osvědčení se mohlo přijít už při atestacích, kterými armáda následně procházela. Nepřišlo. Malé ryby. Ministr Gross slíbil, že o průběhu lustrační kontroly bude ve středu 13. června informovat branný výbor sněmovny. Úřad vyšetřování zároveň šetří, kdo nese za selhání odpovědnost. Je jisté, že se na úředních listinách najdou konkrétní podpisy, razítka. Bude možné vyhledat, který archivář měl ten který den službu. Tak však v policejní síti uvíznou jen malé ryby. Přitom je nabíledni, že protáhnout lustrační hrází, byť už jen vzhledem k chybějícím svazkům StB notně děravou, více než stovku bývalých agentů mohlo být jen těžko záležitostí pouhého individuálního selhání. Ovšem případná politická odpovědnost je stejně promlčena. Sacher, Vacek, Dobrovský ani Langoš už dnes nemají odkud odstoupit.
