Drtivá většina jihokalifornské pitné vody pochází z řeky Colorado (viz mapa), která je v oblasti prakticky jediným zdrojem. Tři čtvrtiny této vody však zůstávají u zemědělců hospodařících v úrodném Imperial Valley v malém jihovýchodním cípu Kalifornie. Donedávna to tak všem vyhovovalo; řada historických, ekonomických a ekologických důvodů však v posledních letech starý spor probudila do podoby zřejmě ještě tragičtější, než byla ta z první poloviny 20. století.
Ve sporu o vodu proudící z Colorada na západní pobřeží má svoji pravdu skoro každý. Zemědělci z Imperial Valley mají nezpochybnitelný nárok na vodu podle historického pravidla, takzvané doktríny prvního použití. Podle ní má na vodu právo ten, kdo ji první použije k „prospěšným účelům“, pokud ovšem vodou neplýtvá.
| Voda v jižní Kalifornii |
|---|
| - téměř jediným zdrojem vody je řeka Colorado; živí 30 milionů lidí - ročně jí proteče průměrně 182 miliard hektolitrů vody - přesto nedoteče až ke svému ústí; končí v přehradě Morelos zhruba 100 kilometrů před místem, kde se kdysi vlévala do Kalifornského zálivu - 78 procent její vody spotřebuje zemědělství, 22 procent města a průmysl - vodu si smluvně dělí sedm států USA (Wyoming, Colorado, Nevada, Utah, Nové Mexiko, Arizona a Kalifornie) a Mexiko - na Kalifornii připadá podle smlouvy necelých 60 miliard hektolitrů vody ročně - 75 procent veškeré „kalifornské“ vody zavlažuje úrodné údolí v Imperiálním okresu (Imperial County) - kalifornské „války o vodu“, série sporů, jež inspirovala film Chinatown, se vedly o stavbu losangeleského akvaduktu, jenž od roku 1913 zásobuje Los Angeles vodou z Owensovy řeky - za tu cenu, že z jejího okolí se stala neobyvatelná poušť |
V oblasti těsně u mexické hranice toto pravidlo vytvořilo pěkně prosperující komunitu. Jetel, rychle rostoucí súdánská i bermudská tráva se tam pěstují ve velkém; zhruba polovina tamního sena jde na vývoz do zemí, které si jej samy pořídit nemohou nebo se jim to nevyplatí: Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů, a dokonce Japonska. Zhruba deset tisíc tamních zemědělců tak ročně vyprodukuje okolo dvou miliard dolarů.
Ve srovnání se zbytkem Kalifornie je to samozřejmě zanedbatelné číslo. Lépe ale poslouží srovnání s podobně neúrodnými oblastmi jinde na světě - v Číně, Mongolsku či saharské části Afriky. Imperial Valley najednou působí jako živé zosobnění amerického snu.
Potopa
Voda je pro takový úspěch klíčová. Od roku 1942 sem voda proudí z Imperiální přehrady na Coloradu. Předtím ji do údolí přiváděly kanály budované přímo „naostro“ z řeky. Takové uspořádání bylo poměrně riskantní: když bylo v řece vody hodně, hrozily nekontrolovatelné povodně.
Jedna z nich dala vzniknout obrovitému jezeru Salton. V roce 1905 se hráz jednoho z kanálů vedoucích do Imperial Valley protrhla; následovala nevídaná potopa. Když voda opadla, na území zhruba třikrát větším než celé hlavní město Praha od Zbraslavi po Zdiby stálo nové sladkovodní jezero. Během neuvěřitelně krátké doby se stalo útočištěm všech možných „živočichů“ od ryb terčovců přes plameňáky, které tam kdosi neznámý vysadil, až po smetánku z Los Angeles, která si na pobřeží jezdila užívat (častým hostem tu býval třeba Frank Sinatra).
Pláž u jezera Salton
Vtip je v tom, že voda ze Salton Sea nemá kudy odtékat a ani to nepotřebuje: jezero je mělké, má nanejvýš pět metrů hloubky, a přitéká do něj především voda, která steče z okolních farem. Díky veliké ploše se tak příchozí voda bohatě stačí odpařit. A to je první problém, o němž je řeč; za chvíli vyjde najevo, proč to tak je.
Zatímco totiž farmáři v Imperial Valley pěstují seno pro Araby, o dvě stě kilometrů západněji leží rychle rostoucí aglomerace San Diego, výspa modernity těsně na hranici třetího světa v podobě Mexika. Ještě v roce 1990 mělo San Diego jen milion obyvatel; dnes má i s předměstími miliony tři a jeho populační i technologický růst klade na své okolí stále více nároků. A tím prvním, základním nárokem je samozřejmě voda.
Vedení San Diega dlouho považovalo za absurdní nespravedlnost, že tři čtvrtiny kalifornské vody z řeky Colorado mají spotřebovat zemědělci kdesi ve vnitrozemí, zatímco jejich město žízní. Dohoda jim sice zaručovala přednostní využití obrovských zásob vody v jezeře Mead na rozhraní Arizony a Nevady (viz mapa), ale to se týkalo pouze případů akutní nouze.
Při běžném provozu se obyvatelé San Diega museli relativně uskrovnit -což se špatně dělá, když jejich počet i nároky neustále rostou. K tomu je třeba přičíst fakt, že stran vody spadá San Diego pod Metropolitní vodárny, jež sídli v Los Angeles, a v jednání s větším a mocnějším sousedem neustále tahá za kratší konec.
V roce 2003 proto radnice v San Diegu uzavřela separátní dohodu s tamním zavlažovacím distriktem o koupi zhruba pěti procent „jeho“ vody ročně; dohoda má platit 75 let a San Diegu má zajistit až polovinu jeho veškeré spotřeby vody. Není to samozřejmě zadarmo. „Pro všechny je to zdánlivě výhodné,“ řekl listu Los Angeles Times Steve Erie, urbanista z University v San Diegu. „Miliardy dolarů pro farmáře a voda pro San Diego, to zní dobře. Ale spotřebitelské ceny vody tím stouply až třicetinásobně,“ dodává.
Solné jezero
Naneštěstí to je ještě ten menší z problémů, které novým uspořádáním vznikají. Horší je, že aby si farmáři z Imperial Valley mohli dovolit pět procent vody přepustit do San Diega, musejí sami vodou o to více šetřit. To vrací řeč k Salton Sea. Jak bylo řečeno, voda z něho neodtéká, nýbrž se vypařuje. Protože v podstatě jediným zdrojem vody pro jezero je zemědělský odpad, v jezeře se hromadí všelicos, především sůl a jedovatý selen. Ten se spolu s dalšími prima látkami usazuje na dně tvořeném jemným bahnem.
Když tedy farmáři začali po roce 2003 vodou šetřit, začalo Salton Sea rychle vysychat -a všechno to, co do něho za sto let nateklo, se nyní dostává do vzduchu v podobě jemňoučkého prachu. Následky nejsou věcí ekologického katastrofického scénáře, nýbrž realitou: v nedalekém městě El Centro, správním středisku Imperial County, se začalo v posledních letech rozmáhat astma; dnes jím trpí 70 procent tamních obyvatel.
Vysychání se ještě zrychlí
A bude hůř. Až do roku 2017 platí výjimka, že farmáři dostávají určitý objem vody navíc, právě s ohledem na to, aby mohli zpomalit vysychání Salton Sea. Po roce 2017, pokud se něco nezmění, začne jezero vysychat daleko rychleji. „Prach a zápach z něho dosáhnou až na pobřeží,“ varoval list Christian Science Monitor.
Součástí dohody z roku 2003 bylo, že stát Kalifornie dá dohromady devět miliard dolarů, jež budou moci být použity na záchranu Salton Sea, nebo alespoň na zmírnění následků. Jenže jak přiznal guvernér Jerry Brown, Kalifornie nejen neví, co by mohla s vysychajícím skladištěm jedů dělat, nýbrž ani nemá slíbené peníze. To je prekérní situace: pokud Salton Sea skutečně vyschne, přijde náprava na 70 miliard dolarů, alespoň podle ekonomů, jež citoval The New Yorker.
Poslední tři roky navíc nabízejí nové důvody k pesimismu: tři léta po sobě byla v Kalifornii „mimořádně“ suchá. Nedostatek vody sužuje celý stát. Guvernér Brown vyzývá k šetření: auta se smějí mýt jen kbelíkem, nikoli hadicí; nesmějí se kropit trávníky ani mýt příjezdové cesty; sprchy mají trvat „co nejkratší“ dobu; má se používat recyklovaná voda. Obraz ráje na zemi se rozplývá, a navíc celkem bezúčelně. „Je to, jako byste foukali proti větru a doufali, že ho tím zastavíte,“ odhaduje profesor Erie míru smysluplnosti takových opatření.
Čtěte také:
Vyprahlá Kalifornie musí šetřit s vodou. Poprvé zavádí krizový režim
Vědci: USA postihne nejhorší sucho za tisíc let
Největší nádrži USA dochází voda, několika státům hrozí přídělový systém
