Fotbalista či herec, to jsou celebrity k nerozeznání. Abychom se mohli setkat s brankářem londýnské Chelsea a české reprezentace Petrem Čechem v tréninkovém centru v Cobhamu, museli jsme dokonce získat i speciální hesla. Chelsea si uvědomuje, co má. Svoje postavení si uvědomuje i Petr Čech. Starost o značku je druhá polovina fotbalistovy profese, navíc, jak je zřejmé, nejedná se o charitu. Načínáme rozhovor a všichni tři víme: právě teď jsme kolečkem showbyznysu, konkrétně nejpopulárnější reality show planety.
Mé jméno je značka
Jaký máte pocit, když pořád vidíte své jméno na nejrůznějších předmětech a svou tvář v televizních reklamách?
Už jsem si zvykl. Tedy skoro. Ze začátku mi to přišlo hrozně divné, ale teď už to neřeším. Je to jedna část mého života. I když někdy to je pořád divné…
Kdy například?
Nejpodivněji jsem se cítil, když jsem šel v Praze po ulici a viděl jsem se na telefonní budce. To člověk jde okolo a dělá, že se nevidí. To už je něco jiného než mít jméno vyryté na hodinkách.
Vy máte jméno na hodinkách?
V současné době se připravuje edice českých hodinek Prim, které ponesou moje jméno.
Která firma není hodna toho, aby mohla využít vašeho jména?
Například společnosti vyrábějící tabákové výrobky. Většinou mají peněz na rozdávání, ale já jsem nekuřák a jsem proti kouření. Lépe řečeno, vesměs mi nevadí, když někdo kouří, protože každý má volbu, jestli kouřit chce, nebo nechce. Ale abych propagoval kouření, to vůbec ne.
Mluvíte o sobě jako o značce…
Když se bavím o obchodu, tak nejde o osobu Petra Čecha. Ve finále jednání se mluví o značce. Takže co se týče osobnostních práv, jsem jakási značka.
Je vám 23 let a už jste poskytl obrovské množství rozhovorů. Máte představu, kolik jich bylo? Vedete si nějaký archiv?
To, co vyjde v českých novinách, můj táta vystřihuje a dává do kroniky. Na začátku kariéry, když jsem se samozřejmě neobjevoval v novinách, jsme to museli sami do té kroniky psát. Když jsem ještě hrál v Blšanech, tak jsem si totiž dělal vlastní kroniku, ale když se to již omezilo jen na vystřihování, zabalil jsem to a nechal na tátovi.
Rozhovorů jsem za poslední dva roky dal hodně, ale stejně jsem vyhověl tak desetině žádostí. Možná i méně. Chelsea je takovým mediálním tahákem, že kdybych musel vyhovět každé žádosti o rozhovor, nedělal bych nic jiného. Klub to má dobře organizované, všechny věci, které se týkají Chelsea, musejí být dohodnuté s nimi. Aby mohli kontrolovat, co se kde napíše, a měli o všem přehled.
Přehled evidentně neměli o rozhovoru, který jste nedávno poskytl Guardianu. Proč jste se účastnil debaty o tom, zda vytrháváte patníky, dáváte fanouškům vlastní spodky či hodláte lézt na lucerny? Rozhovor je navíc proložený větami typu „nezmůže se na odpověď“, „nevěřícně a zděšeně zírá na tazatele“… Obvykle působíte seriózně a přemýšlivě.
Byl jsem na prezentaci nových kopaček firmy, která je mým partnerem a od které mám sportovní vybavení. Sedělo tam přibližně osmdesát novinářů, a to je těžké se z rozhovorů vyvléknout. Když jsem už jednou začal, nedalo se skončit. Kývl jsem i Guardianu, protože jsem netušil, na co se mě budou ptát. Překvapený jsem byl hodně, protože tohle jsem samozřejmě nečekal. Hlavně u anglických novinářů člověk nikdy neví, v jakém smyslu odpovědi použijí.
Lidé často říkají, že fotbalisté pořád mluví o tom samém a používají jen holé věty. Jako že míč je kulatý, že na hřišti je tráva a že se hraje na dvě brány. Ale na druhé straně si člověk, speciálně tady v Anglii, musí uvědomit každé slovo, které řekne. Bulváry vytáhnou jedno dvě slova, která se jim hodí do kontextu úplně jiného článku, a je z toho zbytečný malér nebo tahanice. To si člověk rozmyslí dvakrát, než něco řekne.
Jaký je rozdíl v přístupu novinářů k vám v Anglii a v České republice?
Především v tom, že tady denně vychází pětadvacet různých novin. Z toho polovina jsou vyloženě bulvární listy. Tam má člověk rozhovor, aniž by nějaký udělal. Ale vesměs se všichni ptají na totéž. Protože místní novináři se většinou starají jen o to, co se týká Anglie a místní ligy, o ostatních soutěžích nemají příliš velký přehled. U nás mají lidé většinou přehled o všech, kdežto Angličané… oni milují pouze svou. Znají všechny hráče od třetí ligy až po první, ale Evropu nesledují. Když jsem přišel do Anglie, tak o mně skoro nevěděli. Vycházeli jen z toho, co dohledali v českých novinách zpětně. Takže otázky byly pořád ty samé. Všichni se mě ptali, jak jsem se sem dostal, kde jsem byl, jak jsem hrál. Když se na to ptáte pořád toho samého člověka, dá se z toho těžko vykouzlit něco nového.
Musíte neustále komunikovat s novináři, odpovídat na tytéž otázky, přitom to není hlavní náplň vaší profese. Nevadí vám to?
Ať člověk chce, nebo nechce, mediální obraz je také důležitý. Většina lidí nevidí žádný zápas, ve kterém hraji, v životě mě nepotkali a nic o mně neví. Ale čtou noviny.
A jaký je podle vašeho názoru váš mediální obraz?
No, zatím musím zaklepat, ale vyhnuly se mi velké aféry. To je podle mého názoru nejdůležitější a věřím, že to vydrží.
Ale jaký je váš obraz? V České republice všichni čtou o Petru Čechovi, jak je úžasně skvělý brankář. A zároveň závratně bohatý…
V Anglii nebo ve Francii lidé peníze tolik neřeší, jsou zvyklí na konkurenční prostředí. Každý si mohl vybrat svoji cestu a mohl odmalička hrát fotbal. Jestliže někdo nemá talent nebo dostatečné vlohy, tak dělá něco jiného. Fotbal není jediný zdroj obživy na téhle planetě. Jsou lidé jako Bill Gates, který chtěl hrát americký fotbal, ale v životě nebyl schopný ani běžet. Tak si sedl k počítači, udělal si Windows a má klid.
Když jsme se na tohle téma bavili ve Francii, tak někdo řekl, ano, víme, že například Zidane by si koupil čtvrtku Paříže, ale to je Zidane. Jeden unikátní hráč na celém světě. Stejně tak jako nejlepší světoví herci nebo politici. To je prostě pár lidí na špičce ledovce, kteří jsou zaplaceni nadstandardně.
Takže závist nevnímáte?
Peníze jsou něčím, co vy si nevymyslíte, jsou něčím, co vám někdo dá. Když dostanu nabídku, tak neřeknu: Já si myslím, že to je moc, tolik si nevezmu. V České republice to lidé berou pořád trochu jinak, ale myslím si, že například co se týče mé osoby, je to o. k. Že si lidé myslí, že jsem ve vatě, že jsem fakt za vodou? Ano, je pravda, že kdybych teď skončil s kariérou, tak s tím, co jsem si tady vydělal a ušetřil, bych vyžil úplně v pohodě.
Ale u nás lidé často tvrdí: Jo, fotbalisti, ti se mají. Ale řekl bych, že speciálně v České republice, když člověk opomene Spartu, Teplice, Slavii, se plat fotbalisty pohybuje okolo hranice běžného českého platu.
Hráči mají sedm osm let na to, aby si zajistili život. Což člověk z průměrného platu asi těžko udělá.
Většina lidí pracuje celý život, ne pouze osm let…
Ano, ale hráčů je třeba pět set, trenér z nich však může být jeden. Dokážu si představit, že někdo jde do dobré firmy, jež nabízí dobrý plat, žádat o práci a oni se ho zeptají: Co jste dělal doposud? Odpovíte, hrál jsem fotbal, a oni vám poděkují a pošlou vás domů. Protože taková praxe nikoho nezajímá. Navíc v klubech, jako jsou například Blšany - v nich jsem působil, takže vím, o čem mluvím - nebo třeba Plzeň, mladí hráči kolikrát ani průměrný plat nemají. Těžko je hodit do jednoho pytle a říct: No, ti se mají.
Kolik procent dělá u fotbalistů vaší úrovně či u vás samého příjem z výplaty a z peněz od sponzorů?
U mě činí drtivou většinu příjem z klubu, mimo jiné proto, že velká většina mých reklamních akcí je v České republice. I když objem peněz z reklamy každoročně narůstá. Odhadem se dá říct, že z celého příjmu je z reklamy deset procent.
A u špičkových hvězd typu Beckhama?
V jeho případě bude takových padesát procent z reklamy a padesát procent od klubu. On je úplně někde jinde.
Hvězdy jeho kalibru berou nepředstavitelné částky. Ale zdaleka nejen proto, jak dobře hrají. Nestává se fotbal čím dál větším showbyznysem?
Myslím si, že ano. I postavení hráčů je již na úrovni lidí ze showbyznysu. Dříve se rozdělovalo, jestli sportovec, nebo herec, celebrita. Ale to už není. Je to čím dál více o reklamě a mediálním obrazu.
A o využití pro marketing…
Hráči se více využívají na různé mimofotbalové akce. Ať už se to týká televizí nebo reklam. Například jezdíme také do Ameriky. Tam je tolik fanoušků, kteří nemají jak se dostat k suvenýrům nebo šanci Chelsea vidět. A z prodeje suvenýrů či vlajek má klub obrovský obrat. Když si fanoušek koupí dres, zaplatí skoro padesát liber. A po zápasech či před nimi jsou obchody narvané lidmi. Řekl bych, že minimálně jednou za sezonu si každý fanoušek dres koupí. Každý, kdo přijde na stadion, si odnese šálu, míč nebo cokoliv se znakem klubu. To jsou obrovské peníze, které se do klubu vracejí. To v České republice obchod se suvenýry kolikrát není ani potřeba.
Viděl jste někdy nějakou reality show?
Abych řekl pravdu, ještě jsem žádnou neviděl. Tyhle věci mě moc nebaví.
Kdybyste je sledoval, třeba byste získal pocit, že jste také součástí reality show. Váš život lze kontinuálně sledovat. Až si koupíte dalšího psa, lidé se to okamžitě dozvědí?
Uchránil jsem si soukromí natolik, že nemám problém s tím jít na nákup či do restaurace. Například u Beckhama je to vyloženě reality show, ten nevyjde z domu, aniž by tam nebylo dvacet fotografů. Ale ve Španělsku nebo v Itálii je to obecně těžké. Tam je soukromí hodně omezené, nedá se vyjít na ulici, aniž by se neseběhlo třicet lidí a nechtělo triko, podpis nebo cokoliv jiného. V tomhle jsou Angličané jiní.
Povolání: Gólman velkého týmu
Kolikátí skončíme na mistrovství světa?
Řekl bych, že by bylo úspěchem zopakovat alespoň výsledek z Eura v Portugalsku (postup do semifinále - poznámka redakce). To by byl úplně skvělý výsledek.
Myslíte, že máte například na Brazilce, se kterými se můžete potkat?
Ve fotbale je složité předpovídat budoucnost. V jednom zápase se může stát cokoli. Na mistrovství Evropy v Portugalsku s Řeckem také nikdo nepočítal, a oni měli stoleté štěstí, záhadně prošli turnajem až do finále a ještě ho vyhráli. Na mistrovství světa si člověk nemůže vybírat.
Na mistrovství světa budete hrát za úplně jinou obranou, než jste v Chelsea zvyklý. Je těžké se na to přeorientovat?
Ani ne. V národním týmu jsem už čtyři roky, téměř všechny jeho hráče znám. Víme, co od sebe můžeme očekávat.
Zdá se však, že obrana našeho národního týmu je přece jenom prostupnější než obrana Chelsea. Je to tak?
Hrajeme jinak, ale po čtyři roky se v podstatě národní tým nemění, i systém je stejný. Takže vím, co budou při zápase ti spoluhráči dělat, a potom je jedno, jestli je prostupnější obrana nebo není. Jestli budu mít víc práce nebo míň, to já stejně neovlivním.
Po mistrovství světa odejde celá generace hráčů a tým to určitě pocítí. Myslíte, že se Nedvěda, Poborského a další podaří rychle nahradit?
Nahradit možná ano, ale bude to trvat. Nikdo nemůže čekat, že obměna půjde jako po drátkách. Výhodou však je, že spousta hráčů mladší generace již do týmu nakoukla. Znají trenéra, vědí, jakým způsobem to v národním týmu funguje, takže to pro ně nemusí být až tak složité. Ale určitě to mužstvo bude potřebovat chvilku času, než si všechno sedne.
Myslíte, že by kvůli výměně generací mohla Česká republika zase šestnáct let chybět na světových šampionátech?
Věřím, že ne. Hned po mistrovství světa začne nová kvalifikace na mistrovství Evropy a uvidíme. Zase to může být výzva a motivace pro ty mladší, ukázat, že na to mají. Může trvat dlouho, než budeme mít tým takového kalibru jako nyní, ale může se také stát, že se nic nezmění a budeme pokračovat.
Když vidíte hrát například Brazilce, nutně získáte pocit - aniž bych chtěl české hráče urazit - že jsou prostě lepší. Čeští fanoušci se neustále domnívají, že jejich národní tým je nejlepší na světě. Neustále se argumentuje například žebříčkem FIFA, podle kterého jsme za Brazílií druzí. Myslíte si, že jste druhý nejlepší tým na světě?
Brazilci lepší jsou. Ale nakonec je nejdůležitější tým. Pokud se dá jedenáct individualit na hřiště, a mohou to být nejlepší hráči na světě, což je v posledních dvou letech případ Realu Madrid, to mužstvo nevyhraje nic. Protože prostě dohromady hrají špatně. Máme pořád hráče, kteří hrají v dobrých evropských mužstvech, mají hodně zkušeností a mají kvalitu.
Žebříčků je několik, každý se dříve hodnotil úplně jinak. Navíc to, co je symbolické pro český fotbal, je právě náš národní tým. Až zbytek je domácí liga. Po všech těch aférách a problémech se na českou ligu dívá hodně fanoušků skrz prsty. Všichni berou národní tým jako chloubu českého fotbalu, zvláště v době, kdy je přes českou ligu takový stín.
Kdo je pro vás favoritem šampionátu?
Brazílie je vždycky favoritem. Myslím, že Francie bude jedním z favoritů, stejně tak jako Anglie. I když přihlédnu k problémům Roonyho a Owena, jsou pořád dobří. Ti hráči, kteří jsou v národním týmu Anglie, měli vesměs skvělý rok, proto si myslím, že by mohli hrát dobře. Pak jsou tam týmy, se kterými sice nikdo moc nepočítá, ale mohly by výrazně překvapit. Například Argentina, která má vždycky silné mužstvo a může být také jedním z favoritů. Poté je tam spousta mužstev, která mohou překvapit a dojít daleko, a do této kategorie patříme i my.
Často mluvíte o štěstí jako nezbytném prvku pro vítězství. Bude rozhodovat i na mistrovství světa?
To jsou spojené nádoby. Když všechno funguje, štěstí většinou přijde. Ale jsou zápasy, kdy tým hraje skvěle, má třicet šancí, ale není schopný dát gól. Dá tři tyčky, někdo to třikrát vykopne z brány. A nic proti tomu neuděláte, i když člověk třeba odehraje nejlepší zápas v životě. I v těch velkých zápasech potřebujete štěstí. Například za stavu 0:0 má soupeř obrovskou šanci, ale záhadně to nedá. To štěstí může být na miskách vah na konci zápasu nejdůležitější.
Ale mistrovství bude i o momentální formě v jednotlivých dnech. Celý turnaj můžete hrát dobře, ale ve čtvrtfinále to nesedne. To je odlišné od ligy. Hrajeme 38 zápasů, a když se nám jeden z nich vyloženě nepovede, jako se nám nepovedl s Middelsbrouhgem a prohráli jsme 3:0, tak to neřešíme. Na tom turnaji člověk může hrát skvěle, ale přijde čtvrtfinále v den, kdy se nic nepovede, a je konec nadějí. I když mužstvo bylo nejlepší na celém turnaji a mělo ho vyhrát.
Jaká je nálada v týmu? Jsou vztahy mezi hráči tak ideální, jak je to prezentováno navenek?
Jsou lidé, kteří se spolu baví víc, jsou lidé, kteří se spolu baví méně. To je normální, když je kolektiv 25 lidí, každý nemiluje každého. Ale Chelsea a náš národní tým mají společnou soudržnost kabiny. Vztahy mezi hráči jsou na abnormálně dobré úrovni. Neznám, ať v národním týmu či v Chelsea, dva lidi, kteří by se ráno zdravili jen proto, že je to slušné, a nedělali to z dobré vůle.
Jakou roli v tom hrají trenéři? Brückner i Mourinho jsou poměrně charismatické osobnosti. Tmelí kolektiv oni?
V tom není role trenéra úplně přímá. Vliv má, jestli trenér udrží hráče v dobré náladě celý rok. Jsou například hráči, kteří trénují jako ostatní a chtějí hrát, ale hrají třeba jen dva zápasy z deseti. Třeba chodí na hřiště jen na půl hodiny. V tomhle je úkolem trenéra, aby hráče udržel ve stavu, že i když hraje deset minut, tak je za to rád, protože ho to baví. Musí cítit, že je pro trenéra potřebný. To se projeví i ve vztazích okolo. Když je člověk naštvaný na všechno, tak si najde konflikt i uvnitř mužstva.
Udržel by vás trenér v dobré náladě, kdybyste chytal jen dvakrát za deset zápasů?
Když jsem přišel do Blšan, chytal jsem jeden zápas za celý rok. Ve Spartě jsem taky nezačínal jako jednička, první tři kola jsem byl na lavičce. Během spousty zápasů v průběhu roku se vystřídají tři hráči v poli během každého zápasu, takže člověk se na hřiště dostane. Přijde fyzická únava hráčů, vyloučení, zranění. Tam je dost velká šance. Co se týče brankářů, tak ovšem vždycky chytá jen jeden.
Jaký je váš vztah s druhým brankářem Chelsea Cudicinim? Obvykle kulantně uvádíte, že korektní.
Je velice dobrý, co se týče lidské stránky. Ale samozřejmě já chci hrát i on chce hrát. Musím ukázat, že jsem lepší, a udržet si své místo, on mi musí pořád šlapat na paty, aby až se mi něco nepovede, byl připravený naskočit.
Když chytáte v Chelsea za vynikající obranou, nenudíte se?
To je právě relativní. V klubu, kde má brankář dvacet zákroků a dostane dva góly, si všichni řeknou, že hrál perfektně. U nás má soupeř dvě šance za zápas. O úspěchu tedy rozhoduje pouze to, jestli chytnete obě, nebo jenom jednu. Což je málo, musíte chytit obě. Jsou brankáři, kteří v klubech z prostředka tabulky mají deset zákroků za zápas a hrají skvěle. Ale když dostanete z jedné nebo dvou střel gól, sice to třeba není chyba, ale v tomhle klubu je to smrtící.
Je to velký nápor na psychiku?
Když dostanu ze dvou střel jeden gól a nemůžu s tím nic udělat, není to moje chyba, nešlo mu nijak zabránit, přijdu si v takovém případě trochu zbytečný. Lidé si řeknou, co to mají za brankáře, jsou na něj dvě střely a on je nechytne. To je psychicky strašně těžké. A navíc je těžké například hodinu stát a čekat na okamžik, který rozhodne o všem. Buď to člověk chytí, nebo nechytí, a tím pádem buď vyhraje, nebo prohraje. S tím se každý nevyrovná. V klubech, jako je Chelsea, je role brankáře kvůli tomu dost nevděčná.
Co je nejhorší pocit pro brankáře? Co se honí brankáři hlavou, když se mu v důležitém zápase nepodaří například několikrát po sobě výkop?
Tohle vypovídá o psychickém rozpoložení a člověk to neovlivní. Jindy by to třeba neudělal, ale pod tíhou důležitého zápasu se to může stát. Když ale někdo během celého zápasu kopne z dvaceti míčů jeden do autu, tak se nic neděje. Taková chyba se stane. Ale když tam kope každý druhý, to pro mužstvo ani pro hráče není vůbec příjemné. Každého brankáře to štve, protože je to chyba. Ale nejhorší pocit pro brankáře je, když udělá velkou chybu a zaviní gól. A do konce zápasu zbývá ještě čtyřicet minut. To je okamžik, který se musí prostě přežít a dohrát to.
Honí se taková chyba hlavou, nebo je možné ji alespoň do konce zápasu vytěsnit?
Pravidlo číslo jedna je zapomenout a hrát dál. Ať se děje cokoli.
A funguje toto pravidlo?
Někdy ne. Člověk musí ten zápas dohrát, ale ještě celý týden to máte v žaludku.
Kdo je nejlepším fotbalistou na světě?
Za posledních několik let byl nejlepším fotbalistou planety Zidane. Nyní je na konci kariéry, po mistrovství končí a takovou tu pomyslnou štafetu přebírá Ronaldinho.
Kdo je nejlepším brankářem na světě?
Sebe nikdy nehodnotím. Když vyberu z těch ostatních, je to Buffon.
Co vám chybí k tomu, abyste byl nejlepším na světě?
Člověk má určité dispozice a ty nezmění. Brankářský post je ovšem tak komplexní, že je pořád co zlepšovat. Ať se člověk podívá kamkoli.
Co je největší slabinou Petra Čecha?
To je těžké vybrat jednu. Vždycky se dá například zlepšit hra slabší nohou. Málokdo je má úplně vyrovnané. I v boxování mám rezervu. Mám silovou dispozici na to, abych míč mohl napálit dál.
Fotbal místo svatby
Liga vám skončila uplynulý týden a již za týden začíná soustředění před mistrovstvím světa. Budete mít letos vůbec dovolenou?
Každý hráč, který se účastní mistrovství světa, má nařízené dva týdny dovolené po skončení šampionátu nebo potom, co vypadne. Takže věřím, že ty dva týdny mít opravdu budu a že alespoň trochu si odpočinu.
Máte kromě léta ještě někdy dovolenou?
Prakticky jediné volno, které mám, je volné odpoledne. Přijdu ve tři, někdy v půl čtvrté z tréninku domů a pak mám volno. Během sezony se stane přibližně jednou za měsíc, že máme jeden celý den volno. Nejhorší je, když se hraje sobota – středa – sobota a ještě dvakrát venku, člověk prakticky není doma. Protože před zápasem je s týmem v hotelu, pak se vrátí večer po zápase domů. Druhý den je trénink a pak se jede zase někam do hotelu. To cestování je na tom vůbec nejhorší. Volno není například ani na Vánoce, ani na Štědrý den. Pořád se trénuje a hraje.
To je poměrně náročný život…
Člověk si na to musí zvyknout. Ať je to ve Francii nebo v Anglii, je to pořád stejné. Ale ty dva roky, co jsem v Anglii, mi připadá, jako by čas letěl třikrát rychleji než ve Francii nebo v Čechách. Zápasů je hodně, a když se k tomu připočítají další povinnosti navíc, tak to opravdu letí.
Hodláte zůstat v Anglii? Je Chelsea klub, který je vaším posledním?
Jsem v Chelsea hodně spokojený. Vždycky jsem chtěl hrát za klub, který má nejvyšší ambice. Který chce všechno vyhrát, ať je to na mezinárodním poli, v domácí lize, domácím poháru. Navíc tady se mi daří, a co se týče jazyka, tak jsem si v Anglii zvykl také rychle. Mám smlouvu do roku 2010 a uvidíme, jestli mě klub bude dál chtít. Osobně bych tady samozřejmě chtěl zůstat minimálně do konce svého kontraktu. I když ve fotbale se mění tolik věcí ze dne na den, že je těžké předpovídat rok, nebo dokonce měsíc dopředu.
Vedení Chelsea je maximalistické. Měli jste nějaký problém z toho, že jste vyhráli „jen“ anglickou ligu a vypadli jak v poháru, tak v Lize mistrů?
Chceme vyhrát všechno, ale vždycky se to nepovede. Když pro to uděláme maximum, a přesto vypadneme, tak se to bere.
Dovedete si představit, že byste chytal zase v české lize?
Představit si to dovedu. Ale myslím, že by to byl veliký šok. Z plného stadionu, kde fandí třicet tisíc lidí, bych přišel na stadion, kde jsou tři tisíce lidí, kteří vesměs moc nefandí. Tady během zápasu znějí neustále různé písničky či oslavné chorály. To u nás fanoušek zas až tak nepoužívá.
Rozdíl je opravdu markantní. Čím to je?
V Anglii je fotbal jednou ze zábav, kterou by lidé nevyměnili za nic na světě. Dokonce tady dělali studii o tom, čeho by se byli lidé schopni vzdát, kdyby hrálo jejich mužstvo velmi důležitý zápas. Třeba rozhodující. Byli lidé, kteří by nešli na vlastní svatbu, leda až po tom zápase. Studie byla v určitých pasážích, dalo by se říci, vtipná, ale na druhé straně to vypovídá o tom, co pro ně fotbal znamená. Je například neuvěřitelné, že v průběhu Vánoc se hraje obden, doprava - vlaky a podobně - nejezdí, jsou svátky a lidé například cestují tisíc kilometrů z Londýna do Newcastelu, aby viděli zápas. Za další dva dny se hraje v Liverpoolu a oni celé Vánoce nejsou doma. Stadiony jsou narvané, jsou tam celé rodiny.
Co by se v Anglii stalo, kdyby odešlo na protest mužstvo z trávníku, jak to nedávno udělali fotbalisté Slavie?
Myslím, že by se to kvůli fanouškům ani nestalo. Že by to nebylo možné. Těm lidem by to nikdo neudělal. Oni zaplatili, přišli se bavit a podpořit klub, takže se musí dohrát. Až potom se o zápase dá diskutovat a podávat protesty. Ale mě spíš u Slavie překvapilo, že se ten zápas nakonec dohrál. Vůči Liberci to nebylo fér. Oni vypadli z rytmu, šli se rozloučit s lidmi a nikdo nemyslel na to, že se bude hrát dál. To už se dohrávat nemělo.
Slavia sice dostala pokutu, ale panují i názory, že byla nesmyslně vysoká, například v poměru k trestům rozhodčích namočených v nedávné korupční aféře. Má česká liga ještě šanci dostat se z těchto problémů?
V Německu má většina lidí namočených v korupční aféře doživotní zákaz působit u fotbalu nebo sedí ve vězení. Tresty, které padly v naší lize, nejsou natolik demonstrativní, aby si lidé řekli, tak to je opravdu špatné, a rozmysleli si to. Někteří na tom mohli vydělat spoustu peněz, a v podstatě se jim nic nestalo. Dají si chvíli dovolenou a poté se vrátí. Tomuhle nerozumím.
Hrajete v jednom z nejlepších klubů na světě, máte solidní plat, vážná zranění se vám vyhýbají… Máte ještě nějaký cíl?
Já jsem se vyškrábal někam na vrchol a mým cílem je na tom vrcholu se udržet. Je snazší vylézt tam a slézt dolů, než se na špičce udržet. Navíc kromě medaile z Portugalska, když se budeme bavit o národním mužstvu, nic podstatného nemám. Ligu mistrů jsem také ještě nevyhrál. Takže…
Petr Čech
Bude mu teprve třiadvacet let, přesto v české lize debutoval už před více než šesti lety, kdy se v šestnácti postavil do branky plzeňské Viktorky, v níž s fotbalem začal. Jeho necelé dva metry už tehdy budily respekt střelců, a proto se nikdo nedivil, když po něm sáhla pražská Sparta. Ta ho však ponechala na hostování v Blšanech a čekala, až jeho talent dozraje.
O dva roky později už se do hlavního města stěhoval a byl jednou z hlavních postav „hřebíkovské“ jízdy Ligou mistrů. Vychytal bezbrankovou remízu v Mnichově, gól nepustil ani ve dvou zápasech s Feyenoordem a Portem, bezradní proti němu byli na Letné i útočníci Spartaku Moskva. Po úspěchu v nejprestižnější klubové soutěži a zlaté medaili z následného mistrovství Evropy jednadvacítek nemohlo přijít nic jiného než zahraniční angažmá.
I přes zájem evropských velkoklubů volil Čech poněkud méně ambiciózní Stade Rennes, které mu na rozdíl od Arsenalu a Barcelony mohly přislíbit pozici brankářské jedničky. V lednu 2004 už ale s odchodem do Chelsea souhlasil, tehdy už byl ženatý se svou bývalou spolužačkou ze Sportovního gymnázia v Plzni a dlouholetou přítelkyní Martinou Dolejšovou. Roman Ambramovič musel za nejlepšího brankáře na ostrovech poslat na sever Francie sedm milionů liber.
Petr Čech přišel do Londýna v létě po Euru 2004, kde byl zařazen do All Star týmu, a hned zaujal pozici brankářské jedničky nejen v klubu, ale i v celé Británii. Hned ve své první sezoně v Premier League vytvořil rekord v počtu minut (1025) bez inkasovaného gólu, tým dokráčel až do semifinále Ligy mistrů, kde nestačil na Liverpool, a s velkým předstihem si zajistil anglický titul, který letos obhájil.
Týmové úspěchy: vítěz Premier League 2005 a 2006, vítěz Ligového poháru a Superpoháru (vše 2005), 3. místo na EURO 2004, mistr Evropy do 21 let (2002), semifinále Ligy mistrů (2005), postup na MS 2006.
Individuální úspěchy: Fotbalista roku ČR (2005), nejlepší brankář světa (2005), All Star Euro 2004, člen nejlepší jedenáctky Evropy za rok 2005 v hlasování fanoušků na uefa.com, All Star Premier League (2005), držitel rekordu Premier League v počtu vychytaných nul v jedné sezoně (24) a v počtu odehraných minut v řadě bez inkasované branky (1025), nejlepší brankář Ligy mistrů (2005), Zlatý míč pro nejlepšího českého fotbalistu sezony 2004-2005, 5. místo v anketě Sportovec roku ČR 2005, 14. v anketě Zlatý míč 2005, nejlepší brankář Evropy v sezóně 2004-2005, nejlepší brankář francouzské ligy (2004), nejlepší český brankář (2001-2003), nejlepší brankář mistrovství Evropy do 18 let (1998).
(Více informací o Petru Čechovi naleznete na jeho oficiálních internetových stránkách www.petr-cech.cz.)
