Kapitola XL.
Carlos Randack zasahuje * Audina v zahradě * Bronzový Greenspan * Tóša vzpomínat nebude * Maďarský sen
Carlos Randack zasahuje
Ředitel rozvědky Karel Randák se v době, kdy se schvaluje rozpočet pro jeho instituci, pro deník MF Dnes pochlubil, s jak velkým úsilím pracují jeho lidí na tom, aby uprchlého Radovana Krejčíře dostali zpět ze Seychelských ostrovů do České republiky. „Pracujeme na tom, až se z nás kouří. Myslím to vážně,“ tvrdí Randák. Podnikatele prý dopadnou, i kdyby to mělo být až v Krejčířově důchodu. „I vousatej bude dobrej,“ dodal šéf české rozvědky. Podle dosavadních výsledků honby situace vypadá spíše tak, že Randák, jemuž 2. září bude 51 let, už bude dávno v důchodu, když uprchlík si stále bude užívat na Seychelách.
Krejčíř se Randákovým výrokům jen směje a říká, že během uplynulého roku již z ostrovů dvakrát vycestoval, jednou dokonce byl i v Evropě. Jak se mu to povedlo, prozradit nechtěl, prý se jedná o jeho know-how. Na tuto zprávu Randák reagoval tím, že Krejčíř je „prostě posera“, a proto by se bál podniknout něco tak riskantního.
Obecně je problém v tom, že mezinárodní zatykač je vystaven na českého občana Radovana Krejčíře, případně ještě na jeho známá „alias“. To ovšem znamená, že dostane-li nový seychelský nebo jakýkoliv jiný pas, třeba na jméno Carlos Randack, může si jezdit všude po světě. Tento způsob je bezpečný jen do té doby, než se i toto nové „alias“ proflákne. Pak si koupí zase nový pas a tak kolem dokola.
Identifikace podle biometrických znaků je zatím pouze snem, pro někoho můrou, pro jiné hrozbou - ale budoucností. Celý problém spočívá v rychlosti, jakou rozvědka zjistí, že si Krejčíř pořizuje nový pas - jaké země a na jaké jméno; a pak také v tom, jak rychle dokáže aktualizovat mezinárodní zatykač nebo zjistit průběh jeho cesty a informovat tamější spolupracující bezpečnostní složky. Ze Seychel může Krejčíř skutečně odjet mnoha různými způsoby a mnoha různými směry.
Popisovaná opatření jsou tedy jednak nákladná, jednak náročná. U obojího není jisté, zda na to stát, respektive rozvědka mají kapacity a také schopnosti. Nadto není jisté, zda se vůbec vyplatí investovat do tohoto případu. Jistě, vznikají morální škody, ale na druhé straně je vše nutno pragmaticky vyhodnotit, zda totiž má smysl zaměstnávat bezpečnostní aparát touto záležitostí, pokud by šlo již jen o prestiž. Zpravodajové a politici se budou honit za touto chimérou, která sice není příjemná, ale zřejmě už neškodí - a nebudou stíhat aktuální, živé věci, kde škody teprve vznikají a včasným zásahem by se daly ještě eliminovat.
Bezpečnostní aparát by se tím mohl skutečně do budoucna zabývat způsobem již jen okrajovým, jakým se ošetřují podobné „pomníčky“: dát to na starost buď příležitostnému, nebo trvalému, v každém případě však malému týmu specialistů, který na tom bude nikoliv usilovně („až by se z nich kouřilo“), ale naopak kreativně pracovat. To je asi nejhospodárnější řešení. Holt se vždycky všechno nepovede podle plánu. Nebo jak říkají tajní agenti prezidentovi ostrovního státu San Marcos (Woody Allenovi) poté, co je inzultován násilníkem: „Většinu jich chytáme.“
Audina v zahradě.
Firma, která chce na trhu prodat produkt mnohem lepší, než nabízí konkurence, ale její marketingoví manažeři či placení poradci nejsou schopni vymyslet odpovídající reklamní slogan, má problém. Většinou se to řeší tak, že se použije něco, co se osvědčilo v případě velkých zahraničních firem. Jako například Audi. Její povedený slogan Náskok díky technice trochu předělala česká developerská firma Zámecká zahrada a použila ho pro svůj atraktivní residenční projekt uprostřed jedinečné přírody. Nový claim zní: Náskok díky přírodě.
Bronzový Greenspan.
Knižní honoráře ve Spojených státech lámou rekordy, které doposud držel bývalý prezident Bill Clinton s dvanácti miliony dolarů. Nejvyšší honorář všech dob dostane od vydavatele Simon & Schuster žijící televizní hvězda Oprah Winfreyová za knihu o hubnutí. Třetí místo patří bývalému prezident americké centrální banky Fed Alanu Greenspanovi, který jen za desetistránkovou synopsi svých chystaných pamětí dostal letos v březnu od vydavatelství Penguin zálohu osm a půl milionu dolarů. Dlouho se ale spekulovalo, kdo knihu napíše, protože šéf washingtonské kanceláře deníku Wall Street Journal David Wessel, který zmíněnou synopsi na žádost Greenspana vytvořil, od úkolu údajně z časových důvodů odstoupil. Šťastným vyvoleným se stal Peter Petre, redaktor magazínu Fortune, který už dříve spolupracoval na pamětech generála Normana Schwarzkopfa či někdejšího šéfa IMB Thomase J. Watsona juniora. Petre dostal za generálovy paměti honorář ve výši 500 tisíc dolarů, za Greenspanovy prý má získat dvakrát tolik. Kniha se ke čtenářům dostane na jaře roku 2007.
Tóša psát nebude.
Srovnávat dlouholetého pracovníka a později předsedu Státní banky Československé (SBČS) a následně guvernéra České národní banky (ČNB) Josefa Tošovského s Greenspanem je sice hodně bizarní nápad, ale položme si otázku, kdy si Češi konečně přečtou jeho paměti. Asi nikdy. (Pravda, Greenspanovi je už 80, Tošovskému jen 55 let, takže na paměti má ještě čas.) I když i za tu krátkou dobu by se dalo vzpomínat na mnoho zajímavých a vzrušujících věcí z doby budování nejhorší formy kapitalismu ve střední Evropě (jak tehdejší české poměry nazval ve své knize Soros on Soros - Staying Ahead of the Curve americký miliardář George Soros) v devadesátých letech. Na oné formě se velkou měrou Tošovský podílel nejen jako šéf centrální banky, ale i v krátké roli premiéra od prosince 1997 do července 1998. Mohl by napsat pravdu například o tom, jak bankovní dohled přihlížel vytunelování desítek bank, jak se mohlo z bankovního sektoru za pár let vypařit pět set miliard korun, jak to bylo s nucenou správou na Agrobanku v září 1996, proč byl záznam z jednání vlády o tomto rozhodnutí následně utajen na 25 let, jak se uvalovala nucenka na IPB a jak se pak tato banka „prodávala“ ČSOB, v čem ve skutečnosti spočíval jeho antagonistický spor s Václavem Klausem a podobně.
Mnoho mladých lidí by také zajímalo, co dělal Tošovský, jemuž se v českých finančních kruzích familiérně říkalo jen Tóša a který je od roku 2001 před veřejností ukrytý (nebo jen na čas zaparkovaný?) jako předseda Institutu finanční stability při Bance pro mezinárodní platby ve švýcarské Basileji, v době budování nejhorší formy socialismu ve střední Evropě (opět citát z téže knihy George Sorose) třináct let od roku 1976 v Komunistické straně Československa a proč z ní vystoupil právě po listopadu 1989.
Kdyby svoje paměti přece jen napsal, jako že nikdy nenapíše, kdo by mu v této těžké práci pomáhal? Na tuto otázku je odpověď nejjednodušší: Vladimír Mlynář. Tento bývalý novinář, později padlý politik a Tošovského někdejší blízký spolupracovník dnes stejně nemá co na práci.
Maďarský sen.
Kde budou letní olympijské hry v roce 2016? V Praze, nebo v Budapešti? Nejspíše někde jinde, ale je zajímavé pozorovat, jak se vyvíjí veřejné mínění a politické reakce. Minulý týden zastupitelka hlavního města Prahy za SNK-ED Markéta Reedová kritizovala na stránkách Hospodářských novin náměstka primátora Jana Bürgermeistera za to, že podle tohoto politika ODS bude Praha na uspořádání her zcela připravena. Zastupitelka argumentuje hlavně tím, že Praha nepotřebuje stadiony, ale klíčové investice, například trasy metra D a E, vnější a vnitřní okruh, čističku či kanalizaci. Reedová také tvrdí, že LOH Praze vyjdou na 135 miliard a celkově na 600 miliard.
Z názorů zastupitelky Reedové je cítit, že nevěří tomu, že Praha v roce 2016 bude na podobné úrovni jako Barcelona v roce 1992, kdy toto město letní olympijské hry uspořádala. Což je z pohledu zastupitele celkem smutná zpráva. Ale ptejme se raději, zda peníze, o kterých hovoří, jsou velké, nebo malé? Když se podíváme na plánovaný deficit státního rozpočtu na rok 2007 ve výši zhruba 170 miliard či na celkové ztráty státu po nucené správě na IPB (a to ještě nepočítáme výsledek arbitráže s Nomurou), které vyjdou až na 250 miliard, zjistíme, že těch dobře proinvestovaných 600 miliard za olympiádu až tak hrozivé číslo není.
Nicméně zastupitelka na konci svého článku upozorňuje na důležitou věc, že hlavně je třeba zeptat se těch, kteří budou v první linii: Pražanů. Jakoby olympiáda znamenala válku. Čtenáři se před očima objevuje Sarajevo, Bagdád či Bejrút.
Maďaři, kteří jsou na tom momentálně ekonomicky mnohem hůře než Češi, v červenci odpovídali na otázku agentury Sonda-Ipsos, která zněla: Souhlasíte s tím, aby se Budapešť ucházela o uspořádání letních olympijských her? Výsledek byl šokující, ale pro zemi, která potřebuje konkrétní sen či cíl do budoucnosti, dokonce očekávaný. S olympiádou souhlasí až 76 procent Maďarů. Ti, kteří by byli v první linii, tedy obyvatelé Budapešti, jsou ale opatrnější: olympiádu si přeje „jen“ 69 procent lidí maďarského hlavního města. Překvapivé je, že plán uspořádat hry podporuje nejvíce lidí z malých obcí (81 procent) a ženy (78 procent) o něco málo více než muži.
