U sousedů se nebouří lékaři-podnikatelé, ale zaměstnanci
Zastavit transformaci zdravotnických zařízení. Okamžitě přiměřeně zvýšit příjmy. Zabezpečit dostupnost zdravotnických služeb každému pacientovi. Tyto požadavky důvěrně známé z prohlášení některých českých zdravotnických sdružení jsou aktuální i na Slovensku. Nevyslovují je tam ovšem prezidenti stomatologické a lékárnické komory, ani šéf asociace praktických lékařů, nýbrž gynekolog z bratislavské Fakultní nemocnice s poliklinikou a předseda Lékařského odborového sdružení (LOZ) Marian Kollár.
Zaměstnanecké priority.
A nežádá zastavení transformace nemocnic na neziskové organizace, ale stop transformaci veřejných zdravotnických zařízení na obchodní společnosti. A když mluví o dostupnosti zdravotnické péče, dodává, že je potřeba chybějící zdroje zdravotních pojišťoven doplnit ze státního rozpočtu. Což je postup, za který v Česku představitelé krizového štábu lékařů, lékárníků a nemocnic, kritizují ministerstvo zdravotnictví a vládu. A pokud jde o příjmy, nemá Marian Kollár na mysli příjmy lékařů-podnikatelů a lékárníků, nýbrž mzdy lékařů-zaměstnanců a dalšího zdravotnického personálu. Ty v případě lékařů dosahují včetně všech příplatků v průměru zhruba třiceti tisíc slovenských korun, u zdravotních sester je to dvanáct tisíc.
Měsíc neklidu.
Zatímco český krizový štáb si v současné době vybral oddechový čas a týden neklidu chystá až na druhou polovinu května, na Slovensku probíhá stávková vlna od dubna. V různých obměnách vlastně zaměstnanci nemocnic protestují latentně. Fakultní nemocnice na bratislavských Kramárech má stěny a dveře polepené plakátky zvoucími na „štrajk“ nebo vyjadřujícími solidaritu se stávkujícími. Některé jsou i rok staré.
V dubnu vedl stávku Odborový svaz pracovníků zdravotnictví a sociální péče a vymohl na vedení fakultních nemocnic dvacetiprocentní zvýšení platů. Rozdělené ovšem do čtyřech postupných kroků. V regionálních nemocnicích jednání o vyšší kolektivní smlouvě, která by zakotvila obdobný mzdový růst, dosud probíhají. LOZ ale poukazuje na to, že zatímco jiným zaměstnancům veřejného sektoru – policistům, celníkům, prokurátorům a dalším – zaručuje zákon vyšší platovou úroveň jako kompenzaci za zpřísněný režim povinností a omezení, zaměstnanci nemocnic, ač patří též do veřejného sektoru, jsou z působnosti tohoto zákona vyloučeni. Na protest proti tomu a za prosazení v úvodu zmíněných požadavků odmítla minulý týden třetina lékařů bratislavské Fakultní nemocnice s poliklinikou (ta sdružuje čtyři velké nemocnice) nastoupit do pohotovostních služeb.
Politika.
Pamětníci si jistě vzpomenou, že stejné metody používal kdysi k prosazení mzdových požadavků lékařů i český Lékařský odborový klub založený Davidem Rathem. Marian Kollár českou inspiraci neskrývá a uvádí, že podobnost jeho Lékařského odborového sdružení s Lékařským odborovým klubem „není čistě náhodná“. A nepopírá ani, že LOZ, které nyní sdružuje asi tři tisíce lékařů, neprosazuje pouze odborářské, sociální požadavky, ale i požadavky politické. Zřejmé je, že má blíže k levici než k současné vládní koalici, nicméně jakoukoli spojitost s některou z politických stran nebo uskupení Kollár odmítá. Ví proč. Slovenská média a ministr zdravotnictví Rudolf Zajac mu připomínají jeho politickou aktivitu z konce devadesátých let, kdy byl místopředsedou strany Naše Slovensko a neúspěšně kandidoval v parlamentních volbách. Předsedou strany byl Ladislav Hampl, bývalý generální ředitel zdravotní pojišťovny Perspektiva, která zkrachovala a stát za ni údajně dodnes vyrovnává dluhy.
Pryč s ministry.
Suma sumárum se podstata neklidu ve slovenském zdravotnictví, který nejaktivněji způsobují zaměstnanci, dá vyjádřit heslem Stop reformě. V Česku zatím zdravotničtí podnikatelé coby nejhlasitější kritici poměrů kladou otázku: Co je s reformou? V jednom se oba tábory shodnou: oba žádají hlavu ministra. Zatímco ale David Rath do vrcholné politiky teprve nedávno vstoupil a nehodlá své křeslo dobrovolně opustit, Rudolf Zajac už předem prohlásil, že po volbách končí. Nejen proto, že po odchodu ze strany Aliance nového občana (ANO) již nemá „politické krytí“, ale i proto, že své záměry v podstatné míře splnil. Měl na to komfortní dobu čtyř let. Česko mělo v posledním volebním období spotřebu pěti ministrů zdravotnictví, Polsko dokonce sedmi.
Reformátor
.
Lékař Rudolf Zajac je společně s ekonomem Peterem Pažitným a dalšími spolupracovníky autorem slovenské reformy zdravotnického systému. Spolu s několika dalšími slovenskými politiky v čele s Mikulášem Dzurindou a Ivanem Miklošem dostal vzácně se vyskytující příležitost převést své teoretické závěry do životní praxe celého národa. Pro někoho je slovenská zdravotnická reforma asociální experiment, ne-li státem posvěcený způsob jak výhodně převést veřejné statky do soukromých rukou. Pro jiného je to odvážná a fundovaná koncepce přizpůsobení zdravotnického systému středně vyspělé země se socialistickou minulostí současným podmínkám a požadavkům. V každém případě je to ale něco, co od podzimu 2004, kdy vláda poslala do parlamentu šest klíčových zdravotnických zákonů, takzvané reformní puzzle, nabylo hmatatelné podoby.
Bez peněz tam nelez.
V té době už ovšem více než rok fungoval jeden z reformních nástrojů, takzvané marginální poplatky: dvacet korun za návštěvu lékaře a za recept, padesát za den v nemocnici, dvě koruny za kilometr jízdy sanitkou. Poplatky za návštěvu lékaře podle Rudolfa Zajace přinesly zhruba desetinové snížení počtu návštěv praktických lékařů i pohotovostních ordinací. V prvním roce po zavedení poplatků se také téměř o desetinu – vyloučíme-li souběžný vliv zvýšení DPH – snížily výdaje zdravotních pojišťoven na léky. Loni už ovšem opět stouply, a to ještě rychlejším tempem než v Česku. Zvýšil se také podíl výdajů na zdravotnictví na celkové spotřebě domácností, což prý zhruba třiceti procentům obyvatel způsobilo vážné finanční problémy. Na druhé straně to zvýšilo příjmy soukromých lékařů, nemocnic, lékárníků i pojišťoven.
Státní pomoc.
Poplatky přispěly k tomu, že finanční spoluúčast pacientů dosáhla na Slovensku osmnácti procent, zatímco v Česku je to procent deset. Jak tvrdí Rudolf Zajac, bylo by ovšem zapotřebí zvýšit spoluúčast alespoň na pětadvacet procent, aby se zmírnilo trvalé napětí mezi výdaji a zdroji. V letech 2002 až 2005 vzrostl dluh ve slovenském zdravotnickém systému o šest a půl miliardy korun, což je úspěch, uvážíme-li, že předtím se zvyšoval o zhruba stejnou částku ročně. Zmírnění napětí bylo ale vykoupeno státními intervencemi, které byly silnější než v Česku. Prostřednictvím státní akciové společnosti Věřitel bylo na odkup pohledávek věřitelů zdravotnického systému vydáno dvacet miliard slovenských korun.
Pojišťovací trh.
Dalším slovenským reformním rysem je oproti Česku silnější postavení zdravotních pojišťoven. Na Slovensku je jich pět, všechny jsou akciové společnosti. Dvě – Všeobecná a Společná – jsou ve stoprocentním státním vlastnictví, další mají soukromé majitele. Nejsilnějšími soukromými subjekty jsou ve slovenském zdravotním pojišťovnictví finanční skupiny Penta a J&T. Regulátorem trhu je v roce 2004 zřízený Úřad pro dohled nad zdravotní péčí.
Nejistý záměr.
Na Slovenska byla stejně jako v Česku většina ze zhruba osmdesáti nemocnic převedena státem do majetku krajů a obcí. Bitva o „neziskovky“ se ale v zemi neuskutečnila. Už proto ne, že na rozdíl od Česka tam mají zákon o neziskových organizacích již delší dobu. Některé nemocnice jsou neziskové, některé mají formu obchodních společností, některé jsou dosud příspěvkové. To se týká i fakultních nemocnic, které jsou stejně jako v České republice státními příspěvkovými organizacemi. Ze zákona o fiskální decentralizaci by od příštího roku neměla mít podobu příspěvkové organizace žádná nemocnice, ale Rudolf Zajac připouští, že se tento záměr nemusí podařit splnit.
Názor, že by měla být transformace zastavena, totiž nezastává jen Lékařské odborové sdružení, které jde proti obchodním společnostem se zhruba stejnými argumenty, jako jejich odpůrci v Česku: „Zdravotničtí zaměstnanci se obávají, že pokud budou nemocnice obchodními společnostmi, budou především dbát na to, aby dosáhly zisku, což je při současných nárocích spojených například s finančně náročnými diagnostickými a léčebnými metodami nemožné bez toho, aby byly provedeny další rázné škrty s negativními dopady na zdravotnický personál.“ Naproti tomu Peter Pažitný tvrdí: „Zisk je jako základní hybná síla nejen žádoucí, ale i nevyhnutelnou součástí fungování nemocnic a zdravotních pojišťoven.“
Rozcestí.
Stejně jako v České republice není ani na Slovensku vyloučené, že volby přinesou zvrat v politické orientaci státní moci, která by pochopitelně zasáhla i zdravotnictví. Zatímco u nás by to byl posun odleva doprava, na Slovensku by se posunovalo směrem opačným. Peter Pažitný je optimista a v článku o slovenské zdravotnické reformě, který napsal společně s jejími spolutvůrci do ročenky Slovensko 2005, tvrdí: „V dalším období nepředpokládáme zásadní paradigmatické změny jako v tomto volebním období. Budoucí ministři se budou spíše snažit o doladění přijaté reformy než o její úplné zvrácení nebo komplexní změny. Navíc do konce roku 2005 žádná strana nepředstavila žádný konkrétní program, který by chtěla prosadit, s výjimkou populistických vyjádření o zrušení poplatků, které prezentovalo Svobodné fórum a Smer.“ Není ale v tomto případě přání otcem myšlenky?
